Tři muži, jeden ostrov, žádná těla

James Ducat, hlavní strážce, sloužil u Northern Lighthouse Commissioners od roku 1878. Na Flannanech byl služebně nejzkušenější. Jeho asistent Thomas Marshall byl bývalý námořník a ve službě působil od roku 1896. Donald McArthur nebyl stálým členem posádky; nastoupil jako záskok za nemocného Williama Rosse a po sobě zanechal manželku a dvě děti. Všichni tři jsou ve skotském registru úmrtí vedeni jako „probable drowning“.

Flannanské ostrovy, sedm skalnatých ostrovů zhruba 34 kilometrů západně od ostrova Lewis, neměly v prosinci 1900 žádné rádiové spojení. Spojení se světem zajišťovali pobřežní pozorovatel na Lewisu a zásobovací parník, který jezdil jednou za čtrnáct dní. Když o půlnoci z 15. na 16. prosince přestal být maják vidět, nikdo to nehlásil. Hesperus měl připlout 20. prosince, ale špatné počasí ho zdrželo o šest dní.

Co prozrazuje západní přístaviště

Východní strana ostrova vypadala normálně. Západní nikoli. Moore a později superintendent Robert Muirhead popsali zkroucené železné zábradlí, odnesený záchranný kruh, bednu s lany vyplavenou ze skalní štěrbiny a posunutý balvan o hmotnosti přes tunu. Voda musela dosáhnout nejméně do výšky 33 metrů nad hladinou, tam, kde stálo poškozené vybavení.

Muirhead ve své zprávě z 8. ledna 1901 složil střípky dohromady: Ducat a Marshall se zřejmě vydali k západnímu přístavišti zajistit poškozené zásobovací zařízení. McArthur za nimi vyběhl narychlo, bez bundy. Pak přišla mimořádně velká vlna, „nečekaně mohutná přívalová vlna“, a smetla všechny tři. Těla moře nevrátilo.

Poslední řádné zápisy v lodním deníku končí 13. prosince. Na břidlicové tabulce, kam si strážci zapisovali průběžná data, stojí ještě rutinní údaje za 14. prosince a ranní odečet z 15. prosince v devět hodin: barometr, teploměr, vítr. Žádné dramatické volání o pomoc, žádný pláč ani modlitby. Jen čísla.

Legenda versus spis

A tady začíná druhý příběh, ten, který žije déle než samotná událost. Převržená židle. Nedojedené jídlo na stole. Zoufalé poslední záznamy v deníku. Nic z toho se v dobových úředních dokumentech nenachází. Tyto obrazy vstoupily do kulturní paměti až s básní „Flannan Isle“ Wilfrida Wilsona Gibsona, otištěnou v časopise The Spectator v červnu 1911. Gibson nikdy na ostrově nebyl. Napsal báseň, ne reportáž, a právě jeho „převržená židle“ a „nedotčené jídlo“ se staly ikonickými detaily záhady, které si lidé pamatují víc než Muirheadův suchý závěr.

Hebridský folklor tomu nahrával. Místní tradice znala Blue Men of the Minch, bytosti vyvolávající bouře a pohlcující námořníky. Absence těl a jasného konce vytvořila prázdný prostor, do kterého se pohodlně vešlo nadpřirozeno, spiknutí i šílenství. Přitom v archivech National Records of Scotland není jediný dokument, který by naznačoval utajenou alternativní verzi. Crown Office si vyžádal zprávu komisařů, ale nepovažoval za nutné vést samostatné vyšetřování příčin smrti a případ uzavřel.

Co záhadu drží naživu

Srovnání s Mary Celeste se nabízí, ale kulhá. Tam šlo o opuštěnou loď nalezenou na moři, s chybějícím člunem a posádkou, která měla kam odplout. Na Flannanech není kam jít. Ostrov je skála v Atlantiku. Právě to dělá případ tak znepokojivým: tři dospělí muži odešli z budovy, kde bylo bezpečno, do prostoru, kde bezpečno nebylo, a moře za nimi zavřelo dveře.

Současná oceanografie potvrzuje, že takzvané zbloudilé vlny představují reálný a přístroji měřitelný jev. Pro Flannany z prosince 1900 ovšem žádné přímé měření neexistuje. Muirheadův závěr zůstává nepřímým důkazem, silným a logickým, ale bez přímého svědectví. Maják na Eilean Mòr svítil dál, obsluhovaný novými strážci, až do 28. září 1971, kdy byl automatizován.

Tři muži zmizeli v devíti řádcích úředního spisu. O sto dvacet pět let později je v paměti neudržuje to, co víme, ale přesně vymezená mezera v našem poznání. A jedna básnická židle, která se nikdy nepřevrhla.

Článek Zmizení strážců majáku na Flannanských ostrovech zůstává záhadou z roku 1900 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dávná plavba na vzdálená ostrovní území

Je ovšem nejisté, zda se sem dávní námořníci plavili záměrně, nebo sem byli zaváti náhodou povětrnostními podmínkami nebo jiným vlivem. Odpověď by mohla vrhnout nové světlo na schopnosti a technologii lidí doby kamenné, jejich námořní dovednosti a celkové možnosti. Aktuálně stejný proces simulují bóje sledované satelity, které se vydávají po obdobných trasách a „opakují“ tyto dávné výpravy.

Badatelé analyzovali data ze 138mi bójek, které byly vypuštěny poblíž Taiwanu a filipínského ostrova Luzon od roku 1989 do roku 2017, v rámci programu mapování celkového povrchu světových oceánů. Tým shledal, že pouze 4 bóje se dostaly do okruhu 20ti kilometrů v okolí kteréhokoli z ostrovu řetězu Ryuku a i u nich se tak stalo kvůli tajfunům a dalším netypickým projevům mořského počasí. Pravidelnou trasu lze tedy jistě vyloučit.

Nepravděpodobné cestování během bouře

Je velmi malá šance, že by se pravěcí lovci vypravili na oceán, pokud by na obzoru zuřila masivní bouře. Nová zkoumání navíc ukazují, že proudy by směrovaly plavidla spíš od ostrovů než směrem k nim, takže kdokoli se na ně dostal, provedl to zcela záměrně. Geologické nálezy ukazují, že proudy v regionu jsou stabilní posledních minimálně 100 000 let. Je tudíž na místě usuzovat, že vypuštěné bóje se chovaly velmi podobně jako dávná plavidla.

Z pohledu navigace bylo také dosažení Ryuku natolik komplikované, že náhodná plavba nedává zkrátka smysl. Kamenné nástroje a pozůstatky ulovených nosorožců také naznačují, že se na stejná místa mohl dostat i Homo erectus v době minimálně před 709 000 lety a moderní lidé začali plavby tohoto typu někdy před 65 000 lety. Je ovšem stále na debatu, zda lidské plavby během Paleolitu byly náhodné, nebo cílené.

Zdroj: Science News

Článek Jedinečný objev, pravěcí lidé cíleně se plavící na japonské ostrovy vrhají nové světlo na schopnosti a technologie lidí z doby kamenné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.