Dítě za peníze, ne služka za mzdu

Hongkongská Female Domestic Service Ordinance z roku 1923 definovala mui tsai jako „domácí služebnou ženského pohlaví“ získanou platbou rodičům nebo opatrovníkovi. Už samotná formulace prozrazuje podstatu: nešlo o námezdní práci, ale o převod dítěte za hotovost. Dívky nastupovaly v raném dětství; zákon z roku 1923 musel výslovně řešit zákaz přijímání dívek mladších deseti let, což samo o sobě ukazuje, jak nízký věk byl běžný.

V nové domácnosti neměly smluvní ochranu, nedostávaly mzdu a jejich postavení záviselo výhradně na vůli „pánů“. Termín mui tsai fungoval jako role nadepsaná nad osobu; v úředních výkazech se opakovaly aliasy a přejmenování, skutečná identita dívky se rozplývala. Některé domácnosti zacházely s dívkami slušně. Jiné ne. A právě v té libovůli spočívalo jádro problému: systém neměl žádnou pojistku proti zneužití.

Od domácí práce k sexuální disponibilitě

S pubertou se navíc riziko proměňovalo. Dívka, která od pěti let drhla podlahy a vařila, se v patnácti mohla stát dostupnou pro muže v domácnosti. V materiálech předložených Společnosti národů je zaznamenán případ sedmnáctileté registrované mui tsai, která otěhotněla s manželem své paní. Nešlo nicméně o ojedinělou anomálii; akademické práce dokonce mluví o přetrvávajících zprávách o násilí a malajské prameny výslovně počítají s tím, že mui tsai mohla být budoucí konkubínou nebo takzvanou „malou snachou“.

Stát, který věděl a reguloval místo toho, aby zakázal

Britská koloniální správa o praxi věděla přinejmenším od konce 19. století. Přesto zvolila cestu regulace, ne zákazu. V prosincové debatě hongkongské legislativní rady roku 1922 zaznívaly argumenty, že jde o „čínský zvyk“, jehož náhlé zrušení by vyvolalo sociální otřes. Ordinance z roku 1923 sice zavedla registraci a zakázala nové převody, ale stávající mui tsai ponechala v domácnostech.

Následovaly desítky let polovičatých kroků:

• 1923 – povinná registrace, zákaz nového přijímání dívek pod 10 let, zákaz dalších převodů.
• 1936 – britská komise pod vedením Edith Picton-Turbervillové vyšetřuje stav v Hongkongu a Malaji. Picton-Turbervillová se odtrhne od většiny a v menšinové zprávě prosazuje široké schéma ochrany dětí. Většina komise označí řešení za „dlouhý a únavný proces“.
• 1938 – novela zpřísňuje postihy, zakazuje zaměstnávání dívek pod 12 let a stanoví horní hranici 18 let.
• 1950 – revize zákona škrtá staré registrační a kontrolní pasáže; zákon už funguje v zásadě jen jako zákaz zaměstnávání mui tsai.

Problém nebyl v absenci zákonů. Problém byl v tom, že praxe se snadno přeznačila na „adopci“ a zmizela z dohledu.

Proč se zvyk držel tak houževnatě

Odpověď neleží pouze v koloniální liknavosti. Systém mui tsai měl oporu v několika vrstvách najednou. Chudé rodiny ho vnímaly jako strategii přežití: dcera dostane jídlo a střechu, rodina hotovost. Bohaté domácnosti ho hájily jako tradici. Část čínských elit v Hongkongu systém otevřeně bránila, zatímco jiní čínští reformátoři ho označovali za otroctví. A úřady se pohybovaly mezi tlakem z Londýna, odporem místních notáblů a vlastní neschopností vymáhat zákony v tisících soukromých domácností.

Srovnání s klasickým otroctvím, jak ho známe z amerického Jihu, je poučné právě v rozdílu formy: mui tsai nebylo otevřeně přiznané vlastnictví člověka, ale domácí područí maskované jako rodina. Dítě bylo převedeno za peníze, pracovalo bez odměny a jeho svoboda byla omezená, jenže na papíře to vypadalo jako adopce. A právě ta fasáda péče byla nejúčinnější ochranou systému před zásahem zvenčí.

Článek Začínaly jako dětské služky, později musely za svými pány i do ložnice. Příběh mui tsai patří k nejtemnějším v dějinách se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.