Začínaly jako dětské služky, později musely za svými pány i do ložnice. Příběh mui tsai patří k nejtemnějším v dějinách

Rodiče je prodávali za pár dolarů, úřady o tom věděly desítky let. Přesto systém přežíval pod rouškou adopce a tradice až do druhé poloviny 20. století.

Foto: Picryl

V jižní Číně, Hongkongu a britské Malajsii existoval po staletí zvyk, který se tvářil jako rodinná laskavost: chudá rodina předala dceru do bohatší domácnosti, dostala za ni peníze a věřila, nebo si aspoň říkala, že dítě bude mít lepší život. Říkalo se tomu mui tsai, doslova „malá sestra“. Jenže za tím jménem se skrývala neplacená práce od útlého dětství, naprostá závislost na cizích lidech a pro mnohé dívky i cesta do ložnice pána domu. Nejpozoruhodnější na celém příběhu není brutalita jednotlivců. Je to způsob, jakým se vykořisťování po generace schovávalo za jazyk péče, rodiny a tradice, a jak dlouho trvalo, než ho stát skutečně zastavil.

Dítě za peníze, ne služka za mzdu

Hongkongská Female Domestic Service Ordinance z roku 1923 definovala mui tsai jako „domácí služebnou ženského pohlaví“ získanou platbou rodičům nebo opatrovníkovi. Už samotná formulace prozrazuje podstatu: nešlo o námezdní práci, ale o převod dítěte za hotovost. Dívky nastupovaly v raném dětství; zákon z roku 1923 musel výslovně řešit zákaz přijímání dívek mladších deseti let, což samo o sobě ukazuje, jak nízký věk byl běžný.

V nové domácnosti neměly smluvní ochranu, nedostávaly mzdu a jejich postavení záviselo výhradně na vůli „pánů“. Termín mui tsai fungoval jako role nadepsaná nad osobu; v úředních výkazech se opakovaly aliasy a přejmenování, skutečná identita dívky se rozplývala. Některé domácnosti zacházely s dívkami slušně. Jiné ne. A právě v té libovůli spočívalo jádro problému: systém neměl žádnou pojistku proti zneužití.

Od domácí práce k sexuální disponibilitě

S pubertou se navíc riziko proměňovalo. Dívka, která od pěti let drhla podlahy a vařila, se v patnácti mohla stát dostupnou pro muže v domácnosti. V materiálech předložených Společnosti národů je zaznamenán případ sedmnáctileté registrované mui tsai, která otěhotněla s manželem své paní. Nešlo nicméně o ojedinělou anomálii; akademické práce dokonce mluví o přetrvávajících zprávách o násilí a malajské prameny výslovně počítají s tím, že mui tsai mohla být budoucí konkubínou nebo takzvanou „malou snachou“.

Stát, který věděl a reguloval místo toho, aby zakázal

Britská koloniální správa o praxi věděla přinejmenším od konce 19. století. Přesto zvolila cestu regulace, ne zákazu. V prosincové debatě hongkongské legislativní rady roku 1922 zaznívaly argumenty, že jde o „čínský zvyk“, jehož náhlé zrušení by vyvolalo sociální otřes. Ordinance z roku 1923 sice zavedla registraci a zakázala nové převody, ale stávající mui tsai ponechala v domácnostech.

Následovaly desítky let polovičatých kroků:

• 1923 – povinná registrace, zákaz nového přijímání dívek pod 10 let, zákaz dalších převodů.
• 1936 – britská komise pod vedením Edith Picton-Turbervillové vyšetřuje stav v Hongkongu a Malaji. Picton-Turbervillová se odtrhne od většiny a v menšinové zprávě prosazuje široké schéma ochrany dětí. Většina komise označí řešení za „dlouhý a únavný proces“.
• 1938 – novela zpřísňuje postihy, zakazuje zaměstnávání dívek pod 12 let a stanoví horní hranici 18 let.
• 1950 – revize zákona škrtá staré registrační a kontrolní pasáže; zákon už funguje v zásadě jen jako zákaz zaměstnávání mui tsai.

Problém nebyl v absenci zákonů. Problém byl v tom, že praxe se snadno přeznačila na „adopci“ a zmizela z dohledu.

Proč se zvyk držel tak houževnatě

Odpověď neleží pouze v koloniální liknavosti. Systém mui tsai měl oporu v několika vrstvách najednou. Chudé rodiny ho vnímaly jako strategii přežití: dcera dostane jídlo a střechu, rodina hotovost. Bohaté domácnosti ho hájily jako tradici. Část čínských elit v Hongkongu systém otevřeně bránila, zatímco jiní čínští reformátoři ho označovali za otroctví. A úřady se pohybovaly mezi tlakem z Londýna, odporem místních notáblů a vlastní neschopností vymáhat zákony v tisících soukromých domácností.

Srovnání s klasickým otroctvím, jak ho známe z amerického Jihu, je poučné právě v rozdílu formy: mui tsai nebylo otevřeně přiznané vlastnictví člověka, ale domácí područí maskované jako rodina. Dítě bylo převedeno za peníze, pracovalo bez odměny a jeho svoboda byla omezená, jenže na papíře to vypadalo jako adopce. A právě ta fasáda péče byla nejúčinnější ochranou systému před zásahem zvenčí.