Hnízda uvnitř kostí, ne z kostí

Titulek snadno svede k představě, že včely kosti sbíraly a skládaly z nich stěny. Skutečnost je subtilnější a v jistém smyslu důmyslnější. Včely kosti nijak neopracovávaly. Razily si tunely jemným jílovitým sedimentem uvnitř jeskyně, a když narazily na kost, využily už hotovou dutinu (zubní lůžko, dřeňovou dutinu zubu nebo obratlový kanál) jako vnější ochrannou komoru. Dovnitř vložily vlastní hnízdní buňku: oválnou, hladce vyloženou, zpevněnou organickým povlakem z Dufourovy žlázy.

Nejlépe zachovaná buňka měřila 5,93 mm na délku, maximální šířku měla necelé čtyři milimetry a objem 58,6 mm³. Jak to shrnul tiskový materiál Field Museum: menší než guma na konci tužky.

Proč zrovna tady, a proč tak dlouho

Jeskyně Cueva de Mono leží jižně od města Oviedo v provincii Pedernales na jihozápadě Dominikánské republiky. Krajina kolem je denudovaný vápenec, kras s minimem povrchové půdy. Pro zemní včelu, která potřebuje jemný substrát k hnízdění, nepříliš lákavé prostředí. Jenže uvnitř jeskyně se při bouřkách hromadil právě ten správný materiál: jemný sediment vhodný k prokopávání. A k tomu bonus: obrovské množství kostí.

Kosti tam navršily sovy. Jeskyně fungovala jako jejich dlouhodobé sídlo; vývržky a zbytky kořisti vytvořily depozit s více než padesáti druhy obratlovců: hlodavci, lenochodi, ptáci, plazi. Když zvířecí čelisti ztratily zuby a obratle rozložil čas, zůstaly dutiny ideální velikosti. Včely je obsadily.

A neudělaly to jednou. CT skeny odhalily v jedné jediné alveole až šest po sobě naskládaných generací hnízdních buněk. Hnízda se navíc objevují ve třech nadložních vrstvách sedimentu, oddělených karbonátovými vložkami po vlhčích epizodách. Jeskyně tedy nefungovala jako jednorázové útočiště, ale jako dlouhodobý hnízdní agregát, kam se včely vracely opakovaně napříč staletími. Právě tohle stojí za formulací „dařilo se nadmíru dobře“: vysoká četnost hnízd, více stratigrafických vrstev, vícegenerační obsazování téže dutiny.

Kdo to vlastně byl

Těla včel se nedochovala. Horké a vlhké jeskynní prostředí spolu s mikrobiálním rozkladem zničilo měkké tkáně; zůstaly jen stopové fosilie, otisky hnízdního chování, ne samotných stavitelů. Autoři studie na základě morfologie buněk a jejich rozměrů odhadují, že šlo o středně velkou zemní včelu, nejspíš z okruhu čeledi Halictidae. Zda tento konkrétní druh na Hispaniole dosud žije, nebo vyhynul, dnes nelze rozhodnout. Na ostrově ale přežívá 78 původních druhů včel v 27 rodech, potomci podobné linie tam klidně být mohou.

Stáří nálezu rovněž není stanoveno s absolutní přesností. Pro Cueva de Mono neexistují radiokarbonová data; odhad zhruba dvaceti tisíc let vychází z faunální asociace a zařazení do pozdního kvartéru.

Evropské paralely: ulity, nekropole, české včely

Kombinace jeskyně a fosilní kostní dutiny je podle autorů unikátní. Zcela bez analogií ale hnízdění v „živočišných dutinách“ není. Studie publikovaná v roce 2021 v časopise Journal of Hymenoptera Research dokumentuje čtyři druhy rodu Rhodanthidium, které hnízdí v prázdných ulitách plžů, a materiál pochází mimo jiné z Česka, Slovenska, Španělska a Sicílie. Tyto včely ulitu uzavírají směsí pryskyřice, písku a úlomků schránky a staví uvnitř jednu až čtyři plodové buňky.

Existuje i kostní paralela, byť odlišného charakteru. Na římské nekropoli Pill’e Matta na Sardinii popsali vědci lidské kosti poškozené vrtáním samotářských vos a haliktidních včel. Tam ale šlo o aktivní hloubení do kostní tkáně, tedy opačný princip než v Dominikánské republice, kde včely využily dutinu, která už existovala.

Článek Včely před 20 tisíci lety využívaly ke stavbě svých hnízd zvířecí kosti. Dařilo se jim nadmíru dobře se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Postupující neblahý vliv sezení

Když si pohodlně sedíte u počítače a v klidu něco píšete, nejspíš si říkáte, co na tom vlastně může být negativního. Co by se vašemu tělu asi mohlo přihodit? Jenže právě pravidelné dlouhodobé sezení je spojené se vznikem některých nemocí. Hlavně cukrovky, srdečních chorob a poruch metabolismu. Antropologové totiž analyzovali pozůstatky našich předků a jasně zjistili, že některé choroby se před sedavým způsobem života nevyskytovaly.

„Buď to používej, nebo zahoď.“ To je staré rčení, které opravdu platí v případě vašich svalů. Když totiž celé dny sedíte, široké spektrum svalů postupně tuhne a ochabuje. To může vést ke zvýšené křehkosti kostí a následně pádům či zlomeninám. Čím méně tělesné aktivity, tím větší riziko osteoporózy, tedy řidších kostí. Právě tento posun se u našich předků, kteří trávili celý den v pohybu, nikdy nevyskytl. Jejich kosti byly pevné, pružné a odolné, protože si celý den nesedli.

Chronické bolesti při home office

Značná skupina lidí přešla během pandemie na home office a část z nich si tento režim oblíbila. Jenže je s ním spojeno právě riziko ještě výraznějšího výlučného sezení, nejčastěji u počítače. Velmi snadno si tak můžete přivodit tromboflebitidu povrchových žil. Jedná se o objevení krevní sraženiny a následný zánět okolní tkáně v noze. Tyto sraženiny se pak mohou dostat i do plic nebo přímo do srdce. Řešením je například pracovat chvíli vestoje.

Při sezení u počítače je velmi snadné zatuhnout v jedné pozici. To ovšem dlouhodobě, a hlavně nepřirozeně zatěžuje především krční páteř. Flexibilní části jako svaly a šlachy se tomuto nastavení postupně přizpůsobí a pak je o to těžší a bolestivější je dostat do původního stavu. Co s tím? Použijte pravidlo 20/20/20 – každých dvacet minut vstaňte a během dvaceti vteřin ujděte alespoň 20 stop, tedy zhruba 6 metrů. Vaše tělo si tak udrží flexibilitu. Taky vám u monitoru pravidelně zatuhne krk?

Zdroj: EatThis

Článek Co se děje s vaším tělem, když mu nedopřáváte dostatečný pohyb? Pravda vás vyděsí, koukejte hned vyskočit na nohy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.