Jak byla královna konzervována?

Do těla je dle experta aplikován velmi silný roztok, který prakticky ihned zastavuje jakékoli posmrtné procesy v těle Jejího Veličenstva. I za 100 nebo více let bude mít tedy stejný výraz v obličeji, samozřejmostí je také posmrtná úprava těla. Dochází tedy k líčení i dalším úpravám. Chemikálie vpravované cévním systémem způsobí mírné seschnutí celého těla. Jde hlavně o etanoly, formaldehyd a zvlhčující činitele, což musí přijít do několika hodin po skonu.

U takto upravených ostatků také nedává smysl umístění do studených podmínek. Díky provedení balzamování je kompletně zastaven proces rozkladu. Britové takto postupují při konzervaci všech významných panovníků. Nikdy tak nedojde k tomu, aby po stovkách let zůstaly v rakvi jen kosti. A na rozdíl od sovětských vůdců typu Lenina není potřeba balzamování po nějaké době provádět znova. Panovnice si tak bude stále podobná.

Rakev zhotovena už před 30 lety

Jakmile se královna Alžběta II. ujala svého úřadu, byl stanoven i kompletní protokol po případ její smrti. Na většině návrhů včetně designu rakve se ostatně sama podílela. Rakev sama byla vyrobena ze speciálních materiálů asi před 30 lety. Přesné datum vzniku ovšem není známo, dokumentace totiž chybí. Způsob výroby se za více jak 4 století pohřbů členů královské rodiny prakticky nezměnil. Jde hlavně o anglický dub s těžkou olověnou vložkou.

Právě to je důvodem mnohem větší hmotnosti oproti běžným modelům. Během pohřební ceremonie tak rakev neslo osm vojáků místo obvyklých šesti. Proč právě olovo a dub? Dubové dřevo je ušlechtilý a velmi exkluzivní materiál. Spolu s olovem vytváří perfektně izolované prostředí, kam neproniká žádná vlhkost. Vytváří tak perfektní hermetické podmínky pro trvalý účinek metody, kterou Britové použili ke konzervaci královniných ostatků.

Balzamování existuje i u nás

Cílem moderního balzamování je pozastavení procesu tělesného rozkladu. Tělo má tedy během obřadu i dlouho po něm vypadat co nejlépe, ideálně bez viditelných změn. Stejně tak se zásah využívá tehdy, když je nevyhnutelný delší zahraniční pohyb ostatků. Postup je využíván hlavně v USA a Velké Británii, protože zde panuje zvyk pohřbů s otevřenou rakví. V ČR je tato služba také dostupná, nabízí ji ovšem jen několik certifikovaných ústavů.

Vzhledem k potřebě vysoké míry specializace a náročných přístrojů i chemikálií nejde rozhodně o levnou záležitost. I v zahraničí je metoda spojená s určitou mírou kontroverze. Často je totiž nabízena i rodinám, u jejichž zesnulých není vůbec potřeba. Další stránkou je také drastický dopad použitých chemikálií na životní prostředí. Výhodou je ovšem možnost upravit i velmi poškozené tělo, například někoho, kdo zemřel během autonehody.

Článek Rakev pro britskou královnu byla vyrobena už před 30 lety. Od té pro nás –⁠ obyčejné smrtelníky –⁠ se výrazně liší se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lov na mamuta

Jednoho podzimního rána v roce 2015 narazili dva farmáři v Michiganu na pánevní kost mamuta. Po několika telefonátech a vykopávkách odkryl tým archeologů další nálezy. Ty vnesly do celé pradávné scény trochu víc světla. V době před více jak 11 000 lety se po Severní Americe proháněla četná mamutí stáda. Pro lovce a sběrače bylo ulovení tohoto zvířete – velikosti afrického slona – jako výhra, která odlišovala hojnost a nejistotu života.

Právě proto, že šlo o tak cennou kořist, napadlo už tehdy několik inteligentních lidí dát zbytky mamuta do jezera pro pozdější použití. „Jezero nabízelo přirozenou skrýš pro zbytky mršiny“, uvedl Daniel Fischer z Michiganského paleontologického muzea. Jaké by bylo ostatně jiné řešení v momentě, kdy je kolem mnoho dalších predátorů a mrchožroutů, kteří by se na takovém kusu velmi rádi přiživili? Proto bylo maso cíleně uloženo do vody.

Povaha tehdejšího terénu Středozápadu

Tehdejší krajina měla hodně mělkých jezírek coby pozůstatek doby ledové. Uchování masa ovšem neměla na svědomí voda, ale tvrdá práce četných laktobacillů, kteří v ní žili. Ti produkují vlastní kyselinu, která uchovává svalovinu. Fischer dává zásluhu na konzervaci také nízké teplotě a nízké hladině kyslíku ve vodě. Lov samotný se nejspíš odehrál na podzim a zvířata byla naporcována na velké kusy, které byly uchovány v nedalekých vodách.

Maso takto zůstalo poživatelné až do léta dalšího roku. Fisher tuto metodu prověřil pomocí kusů jehněčího, zvěřiny a dokonce koně. Po uvaření, které zničilo jakékoli škodlivé bakterie, bylo maso opět poživatelné. Kyselina vylučovaná laktobacilly ho také zjemnila a přidala silnou chuť a zápach podobný limburskému sýru. Udržování masa ve studené vodě, jenže ne každá pravěká tlupa měla kousek od tábora příhodné jezero.

Pohřbívání potravin do země

Další velmi použitelnou cestou uchování potravin bylo jejích zakopání. Zemina chrání potravu před sluncem, teplem a vzduchem, což jsou hlavní faktory působící rozklad potravin. Zajímavé řešení v tomto ohledu nabízí rašelina. Studené, silně kyselé prostředí s minimem vzduchu je pro konzervaci jídla vynikající. V Severní Evropě našli archeologové dokonce celé kusy másla, které sem staré národy zahrabaly jako do přírodní spíže.

Rašeliniště tak poskytla zemědělským komunitám způsob uchování jídla včetně mléčných výrobků, a to ne dlouhé období. Opětovně vykopané máslo je poživatelné, může ovšem získat nakyslou chuť od svého okolí – podobně jako maso uchované v jezeře. Je jednoduché se na máslo v močále dívat jako na podivnost, ale nejspíš se jednalo o zcela běžný postup. Mokřady tak otvírají okno do starých praktik, které z dnešního světa už vymizely.

Máte nějakou vlastní metodu konzervace potravin?

Zdroj: LiveScience

Článek Jakým způsobem uchovávali pravěcí lidé potravu, když nebyla lednice? Geniální přístup se může hodit i dnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.