Noc, kdy lano přestalo držet

Yates spouštěl zraněného Simpsona po svahu v krátkých délkách lana. V úplné tmě, bez výhledu na terén pod sebou. Pak Simpson přejel přes neviditelný ledový práh a ocitl se ve volném prostoru, visel celou vahou, neschopen se vrátit na svah, neschopen cokoli udělat. Yates nahoře cítil, jak ho lano táhne ke hraně. Neviděl partnera, neslyšel ho a nevěděl, co je pod ním. Věděl jediné: za několik minut spadnou oba.

Přeřízl proto lano.

Simpson propadl do ledové trhliny. Nedopadl ale na dno – zachytil se na systému ledových říms hluboko uvnitř. Yates se ráno dostal dolů, nahlédl do trhliny a zavolal. Odpověď nepřišla. Následně odešel do tábora přesvědčen, že jeho partner je mrtvý.

Čtyři dny, dvacet minut po dvaceti minutách

Simpson se ale v trhlině probral. Nad sebou měl převislou stěnu, pod sebou tmu. Poté udělal to, co by většina lidí neudělala, spustil se hlouběji. Našel strmý výlez na ledovec. Se zlomenou nohou, bez jídla a vody, začal cestu zpět do tábora vzdáleného několik kilometrů přes ledovec a morénu.

Jeho metoda byla brutálně prostá: rozsekal si trasu na dvacetiminutové úseky. K té trhlině. K tomu kameni. K té skále. Nikdy se nedíval na celý rozsah problému. V rozhovoru pro Red Bull z roku 2019 popsal, že ve chvíli, kdy přestal sledovat čas a ztratil strukturu mikrocílů, ztratil i pocit účelu. Poslední hodiny byly směsí halucinací, výpadků vědomí a zvířecí vůle dostat se k místu, kde možná ještě stojí stan.

Dorazil. Yates tam byl, o dvě hodiny později by odešel.

Paradox dehydratace

Simpson měl vnitřní krvácení. Neměl přístup k vodě celé dny. A právě tady vstupuje do příběhu fyziologický paradox. Traumatologická medicína pracuje s principem takzvané permisivní hypotenze: při aktivním krvácení může nižší krevní tlak snižovat krevní ztrátu, protože méně narušuje vznikající sraženiny. Dehydratace tlak přirozeně snižuje.

Neexistuje veřejná lékařská kazuistika, která by tento mechanismus potvrdila konkrétně u Simpsona. Podle obecných principů popsaných v odborné literatuře na NCBI je ale pravděpodobné, že stav, který ho jinak zabíjel (žízeň, vyčerpání, pokles objemu tekutin), současně držel tlak dost nízko na to, aby nekrvácel rychleji, než se jeho tělo stačilo bránit. Paradox, který nefunguje jako léčba, ale mohl fungovat jako vedlejší efekt, který mu koupil čas.

Lano, které nebylo zradou

Veřejnost příběh dlouho četla jako morální dilema: může člověk přeříznout lano partnerovi? Simpson to tak sám nikdy neviděl. Už v roce 1989 v rozhovoru pro Los Angeles Times označil Yatesovo jednání za „brilantní záchranu“. V roce 2004 zase řekl, že knihu Touching the Void psal z jednoho důvodu: očistit Simona.

Yates sám v eseji pro The Alpine Journal z roku 2004 upozornil, že film přehnal obraz veřejného odsouzení. Podle něj nešlo o „mnohé lezce“, ale o malou skupinu lidí a mediální zkratku. Pro horolezeckou komunitu bylo rozhodnutí logické: zemřít ve dvou nedává smysl, když jeden může žít.

Co z toho zůstává dnes

Kniha vyšla česky jako Setkání se smrtí v nakladatelství Jota, poprvé v roce 1994, naposledy jako audiokniha v roce 2021. Tištěná verze je dnes dostupná spíš antikvárně. Film Pád do ticha z roku 2003, oceněný cenou BAFTA, existuje na českém DVD s dabingem, ale na streamovacích platformách v Česku aktuálně chybí.

Simpson se k lezení vrátil. Pět let po nehodě vylezl Ama Dablam v Nepálu. Lezl až do roku 2009, kdy se na jednom vrcholu v Nepálu rozhodl, že končí. Ne proto, že by nemohl. Ale proto, že mohl odejít po svých.

Rozhodující nebyla jediná šťastná náhoda. Bylo to přeříznuté lano, které dalo oběma šanci žít, ledová římsa, která zastavila pád, tělo, které vlastní slabostí zpomalilo krvácení, a mysl, která odmítla vidět víc než dvacet minut dopředu.

Článek Přeříznuté lano a pád do trhliny v Andách. Joe přežil díky dehydrataci, která paradoxně zpomalila vnitřní krvácení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně je na tom světový unikát

Everest a lyže mají společnou historii delší než půl století. Japonec Júičiró Miura se v roce 1970 spustil z prostoru pod South Colem, ale havaroval. Slovinec Davo Karničar v roce 2000 provedl první kompletní sjezd z vrcholu. A v září 2025 Ziemského krajan Andrzej Bargiel zapsal první úplný sjezd Everestu bez doplňkového kyslíku, ovšem s produkcí Red Bull, filmovým štábem, pomocí při fixaci trasy a v závěru i navigací dronem.

Ziemski zavřel poslední otevřenou mezeru. Spojil tři věci, které dosud nikdo nedal dohromady: výstup bez kyslíku, kompletní sjezd na lyžích z vrcholu až do base campu a úplnou soběstačnost, sám nesl materiál, sám hledal linii sjezdu, sám se rozhodoval. A udělal to dvakrát za sedm dní na dvou různých osmitisícovkách. Historické srovnání nabízí rok 1978, kdy Reinhold Messner a Peter Habeler poprvé vylezli Everest bez kyslíku. I oni ale byli součástí velké expedice se šerpskou podporou. Ziemského styl je v osobní logistice radikálnější.

Hora, která „není sexy“

Ziemski se netají tím, co si o Everestu myslí. „Davy jsou šílené,“ řekl v rozhovoru pro ExplorersWeb. „To už není o lezení.“ Hora pro něj není ani vizuálně přitažlivá, vrchol je „schovaný“, normálka „není hezká cesta“ a ve srovnání s K2 jí chybí estetika.

Čísla mu dávají za pravdu. Jen do 24. dubna 2026 vydal nepálský Department of Tourism 410 zahraničních povolení na jarní sezónu. Každý zahraniční lezec platí permit 15 000 dolarů plus čtyřtisícový „garbage deposit“ za expedici. Jižní normálka se v květnu mění v zácpový koridor fixních lan, kde se mezi tábory C3 a C4 tvoří fronty.

Ziemski proto zvolil taktiku, ne konfrontaci. Na summitový den připadl nezvykle slabší provoz. Nad South Summitem šel prakticky sám. Při sjezdu vedl přímou linii z Lhotse Face ke Campu 3 a vyhnul se hlavní frontě stoupajících lezců. Sám popisuje, že teprve z odstupu viděl „stovky“ lidí mířících vzhůru. I na nejkomerčnější hoře planety našel prostor pro alpinismus starého střihu, musel si ho ale přesně načasovat.

Sedm dní, dvě osmitisícovky, jedno tělo

Příběh everestského sjezdu nezačíná 19. května, ale o týden dřív. 12. května 2026 Ziemski vystoupil na Lhotse (8 516 m) a sjel z vrcholu na lyžích až do base campu. Bez kyslíku, bez šerpů. A to v době, kdy doléčoval infekci a bral antibiotika.

Lhotse mu přineslo i první konfrontaci s Khumbu Icefall, pohyblivým labyrintem seraků vysokých až třicet metrů a trhlin širokých stejnou míru. Na jednom místě přejel na lyžích hliníkový žebřík natažený přes puklinu, protože alternativní trasa vedla pod nestabilními seraky. O týden později, na Everestu, použil v proměněném icefallu tentýž žebřík znovu.

Everestový den přidal vlastní komplikace. Vítr kolem padesáti kilometrů v hodině na hřebeni, kvůli kterému se část lezců otočila. Technický Hillary Step, kde lyže nemají co dělat a člověk musí slézt. Modrý led a minimum sněhu na Lhotse Face, kde každá hrana lyže rozhoduje o tom, jestli zatáčka vyjde, nebo skončí pádem. A nad tím vším zóna smrti, výška nad osm tisíc metrů, kde podle NASA není plná aklimatizace lidského těla možná.

Devět ze čtrnácti, a nejtěžší teprve přijdou

Po Everestu má Ziemski v rámci projektu MAD Ski Project devět osmitisícovek sjeto na lyžích bez kyslíku: Broad Peak, Gašerbrum II, Annapurna, Dhaulágirí, Makalu, Kančendžonga, Manáslu, Lhotse a Everest. Zbývá pět: Čo Oju, Šiša Pangma, Gašerbrum I, Nanga Parbat a K2.

Čo Oju a Šiša Pangma patří k nejmírnějším osmitisícovkám. Zbylá trojice je jiná liga:

• K2 (8 611 m) – Britannica ji označuje za jednu z nejtěžších hor světa; strmé skalní a ledové stěny, extrémní počasí.
• Nanga Parbat (8 126 m) – přezdívka „hora zabijáků“, historie masivních lavin a smrtelných nehod.
• Gašerbrum I (8 080 m) – technicky náročné horní svahy a nebezpečný sestup přes ledovcové trhliny.

Sjezd K2 na lyžích bez kyslíku a bez podpory by byl podle nás výkon, který by Ziemského projekt posunul z kategorie „výjimečný“ do kategorie „historicky bezprecedentní“. Pokud se o něj pokusí ve stejném stylu, jaký předvedl na Everestu, půjde o jednu z nejodvážnějších skialpinistických vizí současnosti.

Stará váha v nové kulise

Projekt není čistě soukromá hobby-akce. MAD Ski Project v roce 2026 spolufinancuje Polský svaz alpinizmu a polské ministerstvo sportu, dříve se na podpoře podílel i The North Face. Ziemski sám přiznává, že „nemá moc peněz“; Everest zkusil i proto, že permit už měl zaplacený. Není to aparát typu Red Bull, ale ani romantický sólista bez zázemí.

A právě v tom je pointa. Na hoře, kde se za patnáct tisíc dolarů kupuje permit a za další desítky tisíc kompletní servis s kyslíkem, fixními lany a osobními šerpy, Ziemski ukázal, že alpinismus definuje styl, ne destinace. Čtyři sta deset lezců dostalo letos povolení na Everest. Jeden z nich sjel dolů na lyžích, sám, bez kyslíku, sedm dní po tom, co totéž udělal na vedlejší hoře. Připomeňme, že Vladimír Smrž se v roce 2000 stal prvním Čechem, který sjel osmitisícovku na lyžích, konkrétně Čo Oju. Veřejně oznámený český plán na projekt Ziemského formátu se nám zatím nepodařilo dohledat.

Ziemski říká, že Everest není sexy. Možná má pravdu. Ale to, co na něm předvedl, má váhu, jakou tahle hora už dlouho nenesla.

Článek Pokořil zástupy turistů i samotnou smrt. Polský horolezec dokázal na Everestu věc, kterou svět ještě nezažil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

127 hodin v pasti

Vše se odehrálo během osudného zdolávání kaňonu Bluejohn v americkém státě Utah. Tehdy Aarona při prolézání jedné skály zavalil balvan o hmotnosti skoro 400 kilogramů a zaklínil mu pravou ruku o stěnu. V ten moment již nebylo úniku, a jelikož nedal o své výpravě nikomu v okolí vědět a nacházel se 30 metrů pod povrchem, šance na jeho nalezení byla velmi malá. 

Redakce VědaŽivě

24 května, 2022

Na vrcholku starověké podmořské hory byla objevena tajuplná cesta do Atlantidy. Sestává ze žlutých cihel

Během následujících pěti dnů se snažil přežít na malých zásobách jídla a pití, přičemž musel pít vlastní moč. Ruku se mu nedařilo vyprostit a když už byl úplně na dně, rozhodl si amputovat svou paži a ochránit se před jistou smrtí. Ještě předtím vyryl do skály své jméno, datum narození a možného úmrtí a natočil dle webu Allthatsinteresting video na rozloučenou. 

Horolezec přemýšlel po záchraně života nad sebevraždou 

Poté si ruku zaškrtil a tupým nožem si začal řezat předloktí. Překvapivě se však přitom usmíval, neboť doufal, že díky tomu přežije. To se také stalo, a když se mu podařilo vylézt, ušel 10 kilometrů a natrefil na rodinu, se kterou byl před výpravou v kontaktu. Ti se ho okamžitě ujali a zavolali pátrací tým, který se ho v tu dobu již snažil najít.

Redakce VědaŽivě

6 února, 2023

Novým divem světa se staly duhové hory v Peru. Objevily se díky globálnímu oteplování

Horolezec byl následně převezen vrtulníkem do nemocnice a skutečně se dostal z nejhoršího. Ačkoli ukázal obrovskou vůli žít, po několika měsících upadl do deprese a přemýšlel dokonce i nad sebevraždou. Naštěstí to nevzdal a vrátil se k aktivnímu životu a dokonce i k lezení. Dnes je otcem dvou dětí a v roce 2010 byl o jeho zážitku natočen film. Jeho název je 127 hodin, což je také doba, během které byl zaklíněný a bojoval o svůj život. 

Článek 127 hodin pekla: Arona Ralstona zavalil balvan, touha přežít ho donutila amputovat si ruku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.