Syntetický přídavek a barevná změna

Kvůli potřebné rychlosti je do „výživy“ přidána syntetická látka, takže rajčata získají přes noc červenou barvu. Konkrétně se jedná o ethrel, který se využívá stále i přes omezení nebo zákazy ve více zemích. Jde o látku podporující růst a rychlé dozrávání višní, rajčat či třešní. Chemický hormon aktivuje látky, které se v zelenině přirozeně vyskytují a objevují se až během zrání. Postupně z plodů vymizí, pokud na to má dostatek času.

Je-li zelenina ponechána k odpočinku cca 10 dní, pak dojde k jeho redukci a není tedy ani tak toxický pro člověka. Obchodním řetězcům ovšem záleží právě na rychlosti dodání, čímž jakákoli odpočinková doba nehrozí. Ethrel se tak dostává i na stůl spotřebitele, což jeho zdraví rozhodně neprospívá. Dalším důvodem je také genetická mutace, která vede k silné redukci cukru v ovoci obsaženého. Stojí za tím hledání perfektní jednotné barvy.

Barevné, ale zase bez chuti

Během posledních asi 70 let si pěstitelé rajčat vybírali plody, které si byly barevně co nejpodobnější. Zákazníci jim dávají přednost před těmi flekatými a jednotná barva usnadňuje pěstitelům práci. Vědí totiž, kdy mají sklidit, aby dosáhli žádaného odstínu. Nové bádání však odhalilo, že tento postup si vyžádal i svou daň. Selekce totiž přerušila produkci proteinu, který v ovoci odpovídá za celkovou produkci obsaženého cukru.

Masivně pěstovaná rajčata, která jsou tímto stižena, jsou před utržením všechna lehce zelená, plody bez mutace jsou ve stejnou dobu mnohem tmavší. Mezi oběma je také značný rozdíl ve výsledné chuti. Badatelé si však předtím nebyli vědomi toho, že tento výsledek pochází ze stejné příčiny. Jako řešení se nabízela genetická modifikace, která by do chuťově nevýrazných plodů vrátila klíčový gen, takže by problém měl být napraven.

Odkud se bere cukr pro rajčata?

Většina cukru v rajčatech – konkrétně 70–80 % – přichází z listů samotné rostliny. Ten zbývající si produkuje přímo plod. U pěstování v obrovských objemech je tento podíl prakticky vyloučen, proto nejsou tak sladká jako normální rajčata pěstovaná na zahradách. A rozhodně nečekejte, že byste v obchodech našli v dohledné době něco lepšího. Selekce uniformních rajčat v zájmu zajetého odstínu bude nejspíš pokračovat.

„Nejde o jediný důvod toho, že mají prodávaná rajčata tak slabou chuť, ale je to jeden z hlavních,“ uvádí Harry Klee, specialista na ovocnou chuť z univerzity na Floridě. Dosavadní výzkumy podle něj dobře přispěly k našemu pochopení konstrukce chuti v tomto ovoci. „Slibuju vám, že když dostanete 2 rajčata, jejichž obsah cukru se bude lišit o 10 %, tak to na chuti určitě poznáte.“ Zkuste tedy příště nevolit tolik podle vzhledu.

Článek Co vlastně jíme, když se rajčata přes noc barví do červena, aby v regálech vypadala lákavě? Kvůli tomu jsou téměř bez chuti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když nás vlastní tělo varuje

Chuť samotná nemusí být na závadu, ovšem někdy se o známku škodlivosti jedná. Například zkažené mléko nebo nezralé ovoce nám může přivodit střevní potíže. A rozklad jinak poživatelných potravin obvykle kyselost způsobuje. Proto nás tělo při kyselé chuti varuje právě před potenciálním rizikem. Extrémně výrazné chutě jsou ostatně obecně důvodem k pozornosti. Například strychnin nebo jiné jedy se vyznačují velmi výraznou hořkostí.

Reflex zavírání očí při konzumaci citronu je nejspíše dědictvím po našich předcích. Je to obrana před zasažením očí vystříknuvší šťávou, což se týká i dalších tropických plodin. Ovšem sladký nektar z mandarinek nebo pomerančů není většinou tak nepříjemný jako právě agresivní kyselá šťáva z citronu. Stačí jediná kapka a očím trvá i několik hodin, než se zase uklidní a vy necítíte žádné potíže v takto zasažené oblasti.

Evoluce chuťových vjemů

Naše chuťové buňky se vyvíjely už od pravěku, kdy nám radily, jakou stravu si vybrat. Protože přežití do vyššího věku bylo vzácností, volba nevhodného jídla byla nejen zbytečně vynaloženou energií. Špatná strava či jedovaté rostliny znamenaly vážné ohrožení našeho těla. První lidé se živili sběrem rostlin, plodů a kořínků a postupně si vyvinuli velmi přesný cit pro odlišení chutí. S tím byla spojena i fixace hořké chuti jako potenciálně rizikové, která se v rostlinách či listech vyskytuje často.

S vývojem civilizace jsme byli schopni si opatřit další druhy jídla včetně masa. Zachovali jsme si přitom staré chuťové návyky a přidali k nim nové. Například sladkou jsme si oblíbili, protože znamená přítomnost cukru, a tedy energie. Kyselost je také žádána kvůli vitaminu C, který musíme tělu dodávat externě. Nás organismus si ho totiž sám nevytvoří, pro přežití je však nezbytný. Máme taky rádi slanou, protože raná rostlinná strava moc chuti neobsahovala.

Zdroj: TheBrainMaze

Článek Proč zavřete oči pokaždé, když kousnete do citronu? Tělo se vám snaží říct jednu životně důležitou informaci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pach jako předchůdce vnímání chuti

Některé výzkumy týkající se potravin jasně ukazují, že i nos zcela průměrného člověka dokáže rozlišit asi miliardu různých druhů pachů. A právě tato variabilita je důvodem, proč je čich největším určujícím faktorem chuti. Tohle všechno nás přivádí k vůni rajčat. Ta je výsledkem kombinace cukrů a chuťových kyselin. K tomu je nutné ještě přidat chemické složky známé jako aromatické látky. Ty nejspíš znáte jako položku z mnoha etiket.

Aromata jsou oblaky molekul, které se uvolní do vzduchu a dávají věcem jasnou vůni. Během celého svého životního cyklu vystřídají potraviny několik druhů vůní, resp. zápachů, a to podle čerstvosti a dalších faktorů. Ostatně takové ovoce pracuje uvnitř pořád, hlavně od chvíle, kdy je odděleno od stopky. Proto se dá právě podle zápachu docela spolehlivě poznat čerstvost nebo stupeň rozkladu potravin.

Podrobná studie výdrže rajčat

V roce 2016 provedli badatelé studii, během které skupina dobrovolníků testovala chuť a vůni dvou druhů rajčat. První byla čerstvá, druhá byla po dobu 7 dní v ledničce. Nicméně hladiny cukrů a kyselin, které tvoří klíčové části chuti, se mezi čerstvými a chlazenými kousky nelišily. Došlo ovšem k silné změně právě u aromatických látek – chlazená rajčata jich produkovala o 65 % méně. To vedlo badatele k jasnému závěru, že není chuť jako chuť.

Chuť rajčat se změnila vlivem redukce aromatických molekul, nikoli kvůli změně skutečné chuti. Jenže právě pachy určují to, jak moc si na dané potravině pochutnáme, jde tak vlastně o určitý způsob podvodu na našich senzorech. Podrobnější studie zjistila, že chlad působící na rajčata vedl k radikálnímu poklesu exprese genů zodpovědných za tvorbu tří druhů molekul, jež jsou základními složkami odpovědnými za tvorbu zmíněných aromat.

Zdroj: Nerdiest

Článek Pokud dáváte rajčata do lednice, děláte velkou chybu a měli byste s tím okamžitě přestat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chapadla plná detektorů pro všechno

Paže chobotnic jsou pokryty přísavkami, které obsahují buňky pro nervové zpracování signálů hmatu a chuti. „To jim dovoluje jen dotekem rozpoznat, zda je osahávaný tvor dobrý k jídlu, či toxický,“ uvádí Nicholas Bellono z Harvardu. Je to velmi užitečná schopnost hlavně vzhledem ke skutečnosti, že chobotnice loví „naslepo“, tedy strkají svoje končetiny do nejrůznějších děr, kde tímto způsobem hledají schovanou kořist.

Bellono a jeho tým studovali přísavkové výrůstky kalifornských chobotnic pod mikroskopem a na buněčné úrovni. Shledali, že některé části reagují na dotek a jiné na chuť chemikálií ve vodě, přičemž nalezli také rozvětvená nervová zakončení typická pro smyslové buňky. Následně použili elektrofyziologické nástroje, které měří elektrickou aktivitu zmíněných buněk, čímž zkoušeli citlivost přísavek na různé druhy chutí i vůní.

Reakce na vodní prostředí

Receptory na chapadlech chobotnic reagovaly jak na chemikálie rozpustné ve vodě – jako hořký chlor –, tak na ty nerozpustné, které vypouští například jedovatá kořist do svého okolí. Mnoho mořských živočichů včetně chobotnic detekuje pomocí svého čichu rozpustné chemikálie a v nějaké míře také ty nerozpustné, ovšem hůře. Tohle „vodní čichání“ se obvykle děje na nějakou vzdálenost, stejně jako čich ve vzduchu, jak ho známe my lidé.

Ovšem špatně rozpustné látky vyžadují detekci hodně zblízka, takže jsou snadněji zachytitelné přímým kontaktem – ideálně dotekem, což odpovídá použití jazyka. Chobotnice mají orgán fungující jako jazyk přímo ve svých ústech a jmenuje se radula. Toto ústrojí škrábe a krájí kořist, hlavně měkkýše, nemá ovšem chuť, funguje jako naše zuby. Tudíž je „ochutnávání“ koncentrováno pouze v chapadlech.

Zdroj: NewScientist

Článek Funkce chapadel u chobotnice je mnohým neznámá. Má co dočinění s kořistmi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.