Jak se tělo velikosti míče protáhne trubkou o průměru 15 centimetrů

Novozélandská chobotnice (Pinnoctopus cordiformis) dorůstá podle encyklopedie Te Ara přes metr délky a váží až devět kilogramů. Ale nemá jedinou kost. Celé tělo tvoří svalový hydrostat, pružná masa, kterou lze deformovat do téměř libovolného tvaru.

Jediný pevný bod je zobák, chitinová struktura připomínající zobák papouška. Akvarista ze Shedd Aquarium v Chicagu to pro ABC News shrnul jednoduše: pokud otvorem projde zobák, projde i zbytek. Zobák dospělé chobotnice tohoto druhu má v průměru kolem dvou centimetrů. Patnácticentimetrová trubka pro ni byla dálnice.

Trasa útěku: rekonstrukce podle mokré stopy

Ráno po útěku našel personál na podlaze vlhkou dráhu. Vedla od nádrže, jejíž víko zůstalo po údržbě lehce pootevřené, přes zhruba tři až čtyři metry holé podlahy k odtokové vpusti. Odtud pokračovala odpadní trubka (padesát metrů dlouhá, o průměru sto padesát milimetrů) přímo do vod zálivu Hawke’s Bay na východním pobřeží Severního ostrova.

Jak Inky trubku našla? Přímý důkaz neexistuje. Yarrell opakovaně popisoval Inkyho jako mimořádně zvídavé zvíře, které „rádo posouvalo hranice“ a zkoumalo každou skulinu v okolí nádrže. Mořská bioložka Jean McKinnonová z University of Otago pro Radio New Zealand doplnila pravděpodobnou motivaci: ve věku kolem dvou let mohl být Inky na konci životního cyklu a instinktivně hledat partnerku. Explorace a pud, ne GPS navigace.

Proč odborníky útěk nepřekvapil

Mořský biolog James Wood řekl National Geographic, že na Inkyho chování nebylo nic netypického. Chobotnice jsou v akvaristice dlouhodobě známé jako „mistryně útěku“. Případy jsou zdokumentované napříč kontinenty:

• V novozélandském Portobello Aquarium se velká chobotnice protáhla odtokem širokým nanejvýš deset centimetrů.
• V kalifornském akváriu chobotnice neprchla, ale v noci rozebrala ventil a vytopila budovu více než 750 litry mořské vody.
• V řadě zařízení kamery zachytily noční výpravy chobotnic do sousedních nádrží; loví kraby a před svítáním se vrací.

Manuál Asociace zoologických zahrad a akvárií (AZA) pro chov obří pacifické chobotnice věnuje celou kapitolu zabezpečení. Doporučuje zamykací víka, utěsnění všech otvorů a technických cest, síťování odtoků, protiskluzové povrchy typu Astroturf na hranách nádrží a dostatečnou výšku hladkých stěn nad hladinou. Samotná existence takového oddílu v oborovém standardu říká víc než jakákoli anekdota: u chobotnic není útěk anomálie, ale konstrukční riziko.

Pět set milionů neuronů a dvě třetiny v pažích

Za útěkovým chováním stojí nervový systém, který nemá mezi bezobratlými obdobu. Běžná chobotnice disponuje zhruba pěti sty miliony neuronů; pro srovnání, pes jich má asi šest set milionů. Zásadní rozdíl je v distribuci: přibližně dvě třetiny neuronů sídlí přímo v pažích. Každá paže tak funguje jako částečně autonomní senzorický a motorický systém, schopný jemné manipulace i bez přímého povelu z centrálního mozku.

Recenze publikovaná v Biological Reviews řadí hlavonožce mezi kognitivně nejpokročilejší bezobratlé. Experimentálně u nich byla prokázána prostorová paměť, učení pozorováním, řešení bludišť i individuální „osobnost“, právě tu Yarrell u Inkyho opakovaně zdůrazňoval.

Článek Z akvária na Novém Zélandu utekla chobotnice. Prolezla 50metrovou trubkou do oceánu a personál ji ani nehledal se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obři z křídových moří

Klíčem k objevu nebylo celé zkamenělé tělo. Měkkotělí hlavonožci nemají kosti ani vnější schránku, jejich tkáně se po smrti rychle rozpadají. Co ale přežije, jsou čelisti, tvrdé, zobákovité struktury, které odolávají rozkladu mnohem lépe než svaly a kůže. Právě fosilní dolní čelisti ukryté v hornině dovolily japonskému týmu identifikovat dva druhy: Nanaimoteuthis jeletzkyi s odhadovanou délkou 3 až 8 metrů a výrazně většího Nanaimoteuthis haggarti, jehož rozpětí vědci odhadují na 7 až 19 metrů.

Pro srovnání: největší žijící chobotnice, pacifická obří chobotnice, dorůstá kolem pěti metrů. Horní odhad u N. haggarti tak překračuje i rozměry dnešních obřích krakatic. Podle tiskové zprávy Hokkaido University oba druhy patřily mezi Cirrata, skupinu finnatých, „ušatých“ hlubokomořských chobotnic, které dnes žijí v hlubinách a zdaleka nedosahují takových rozměrů. V křídě to byli vrcholoví predátoři.

Digitální dolování v hornině

Proč se o těchto obrech dozvídáme až teď? Odpověď leží v technologii. Tým z Hokkaido University v červnu 2025 představil metodu, které říkají „digitální dolování fosilií“, tedy systematické prořezávání hornin a tomografické skenování, které odhalí struktury ukryté uvnitř kamene. Z japonských křídových sedimentů tímto způsobem vytěžili zhruba tisíc hlavonožčích zobáků, mezi nimi 263 olihňových exemplářů a asi 40 dosud neznámých druhů. Teprve tento masivní dataset umožnil rozpoznat, že některé čelisti patřily tvorům mnohem větším, než kdo čekal.

Dříve paleontologové spoléhali na náhodné nálezy celých těl v takzvaných lagerstätten, lokalitách s výjimečnými podmínkami pro zachování měkkých tkání. Takových míst je na planetě jen hrstka. Digitální přístup obrací logiku: místo čekání na zázrak systematicky prohledává běžnější sedimenty, kde se zachovaly alespoň nejodolnější části.

Fosilie z muzejní zásuvky

Zatímco křídoví obři představují relativně čerstvý objev, debata o hlubokém původu celé linie trvá už čtyři roky. V březnu 2022 Christopher Whalen a Neil Landman z Amerického přírodovědného muzea a Yale popsali v Nature Communications druh Syllipsimopodi bideni, drobného hlavonožce z Bear Gulch Limestone v montanském Fergus County, starého přibližně 328 milionů let.

Exemplář přitom ležel v Royal Ontario Museum od roku 1988, aniž by ho kdokoliv detailně studoval. Whalen a Landman na něm identifikovali deset funkčních ramen se dvouřadými přísavkami, vnitřní schránku typu gladius dlouhou asi 6,5 centimetru, pár ploutví a inkoustový váček. Torpédovitě protáhlé tělo připomínalo spíš dnešní olihně než osmiramenné chobotnice. Přesto autoři tvrdili, že jde o nejstaršího známého zástupce vampyropodů, skupiny zahrnující chobotnice i upířice. Pokud mají pravdu, posunuli původ této linie o zhruba 82 milionů let hlouběji do minulosti.

Spor, který nekončí

Pravdu ale nemají všichni. V prosinci 2023 mezinárodní tým vedený Christianem Klugem, mezi jehož autory byl i Martin Košťák z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, publikoval v Nature Communications formální námitku. Podle kritiků může být Syllipsimopodi jen jinak zachovaný exemplář již známého druhu Gordoniconus beargulchensis a rozdíly v morfologii lze vysvětlit tafonomií, tedy procesy, které fosilie po smrti organismu přetvářejí. Bez protějšku, druhého exempláře, nelze podle nich bezpečně tvrdit, že zvíře postrádalo phragmokon, dutou komůrkovou schránku typickou pro jiné skupiny.

Whalen a Landman odpověděli o pět dní později. Trvali na tom, že klíčové znaky, zejména středové žebro na gladiu a jeho proporce, synonymii s Gordoniconus nepodporují. Spor zůstává otevřený. Ke shodě by nejvíc pomohly další nálezy z Bear Gulch, ideálně kompletnější materiál, který by anatomii potvrdil, nebo vyvrátil.

Rok 2026: nová mapa hlavonožčí evoluce

Letošní rok přinesl ještě jeden důležitý posun. V dubnu 2026 tým z University of Reading pomocí synchrotronového skenování přehodnotil Pohlsepia mazonensis, fosilie, která desítky let figurovala jako nejstarší známá chobotnice. Výsledek: nejde o chobotnici vůbec, nýbrž o nautiloida. Jeden z kalibračních bodů celé evoluční časové osy tak padl.

Dohromady se tak skládá obraz, ve kterém křída, éra dinosaurů, byla pro hlavonožce obdobím překvapivé rozmanitosti a gigantismu. Nanaimoteuthis brázdil severní Pacifik jako vrcholový predátor, zatímco kořeny celé linie možná sahají až do karbonu, 330 milionů let zpátky. Mezi těmito dvěma body leží obrovská mezera ve fosilním záznamu, kterou zatím vyplňuje jediný sporný exemplář z Montany.

Právě proto je digitální dolování fosilií tak slibné. Čelisti hlavonožců přežívají v hornině, kde těla dávno zmizela. Stačí je umět najít, a severopacifické křídové sedimenty zdaleka nevydaly všechno, co v sobě skrývají.

Článek Fosilní nálezy ukazují, že velcí příbuzní chobotnic žili v oceánech už před 100 miliony lety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chobotnice, která se vymyká všemu známému

Holotyp, jediný odebraný exemplář, má plášť dlouhý 31,5 milimetru a široký necelých 29 milimetrů. Nejdelší ramena měří kolem 43 milimetrů, na každém sedí jen 29 až 33 přísavek v jedné řadě. Pro srovnání: běžná chobotnice obecná dorůstá celkové délky přes metr. Tady se celé zvíře pohodlně schoulí do dlaně.

Vizuálně působí jako nic, co si člověk pod slovem „chobotnice“ představí. Žádné dlouhé elegantní chapadla, žádná hrbolatá kůže měnící barvu. Hřbet je téměř bez pigmentu, skoro bělavý. Spodní strana těla a vnitřní plochy ramen jsou naopak sytě purpurové až kaštanové. Autoři studie mluví o výrazném „opačném stínování“, u většiny mořských živočichů bývá tmavší hřbet, tady je to naopak. Kůže je dokonale hladká, bez papil a hrbolků. Velké, lehce vystouplé oči doplňují dojem tvora, který jako by patřil spíš do science fiction než do tichomořského bahna.

Jedenáct let od nálezu k popisu, a ztracená DNA

Proč trvalo od sběru v roce 2015 tak dlouho, než druh dostal jméno? Janet Voightová z chicagského Field Museum, hlavní autorka studie a badatelka se čtyřicetiletou praxí ve výzkumu chobotnic, nechtěla jediný existující exemplář rozřezat klasickou pitvou. Místo toho tým sáhl po mikro-CT skenování, rentgenové tomografii s rozlišením na úrovni mikrometrů. Bez jediného řezu tak získali detailní obraz vnitřních orgánů, zobáku, raduly, slinných žláz i obsahu žaludku. Navíc zcela bez kontrastních látek s těžkými kovy, které by mohly vzorek poškodit.

Komplikaci přidala ztráta tkáně odložené pro molekulární analýzu, data o DNA prostě chybí. Celý popis proto stojí výhradně na morfologii a zobrazovacích datech. I tak stačil k jednoznačnému závěru: kombinace znaků neodpovídá žádnému dosud popsanému druhu. Od nejbližšího příbuzného Microeledone mangoldi se liší hlavně rozložením pigmentu uvnitř pláště. Nemá inkoustový vak. Nemá anální laloky. Má neobvykle velký radulární zub a specifický tvar takzvaného funnel orgánu. Studie byla přijata 8. dubna 2026 a publikována 25. května 2026.

Jeden exemplář, který změnil celou čeleď

Tady přestává příběh být jen o jedné roztomilé chobotnici. Čeleď Megaleledonidae, skupina, do níž Microeledone patří, byla dosud definována jako domov převážně velkých druhů z chladných vod kolem Antarktidy. Nový galapážský druh je malý, žije v tropických hlubinách, a přesto do čeledi morfologicky zapadá. Autoři proto museli upravit její diagnózu. Jeden drobný exemplář z podmořské hory u rovníku tak přepsal učebnicovou představu o celé taxonomické skupině.

Při stejném ponoru navíc vědci pozorovali další dva jedince zřejmě téhož druhu v hloubkách 1 770 až 1 800 metrů a jednoho podobného tvora o šedesát kilometrů dál, v hloubce přes dva kilometry. Nešlo tedy o osamělou anomálii, druh tam zjevně žije.

Proč Galapágy stále překvapují

K dubnu 2026 bylo moderními metodami zmapováno jen 28,7 procenta světového mořského dna. Vizuálně, kamerou nebo lidským okem, jsme viděli méně než jednu tisícinu procenta hlubokého oceánu. Charles Darwin Foundation označuje hlubokomořské ekosystémy kolem Galapág za rozsáhlé a z velké části neprozkoumané. Studie v Scientific Reports z roku 2020, vycházející ze stejné expedice lodi Nautilus, je nazývá „prakticky neprozkoumanými“ ve srovnání s mělkými vodami, a přitom jen z té jedné výpravy vzešlo třicet taxonů nových pro vědu.

Podle odhadů NOAA žije v oceánech 700 tisíc až milion druhů a zhruba dvě třetiny z nich dosud nebyly formálně popsány. Galapážská mořská rezervace, zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO, chrání obrovské území, ale ochrana se tradičně soustředí na mělké vody, korálové útesy, lachtany a želvy. Nové hlubokomořské nálezy, včetně Microeledone galapagensis, podle ředitelky Galapážského národního parku Loreny Sánchezové přímo pomáhají formulovat, co přesně je třeba chránit i pod hranicí, kam dosáhne sluneční světlo.

Co říká jeden malý tvor o velkém oceánu

Pro Voightovou je to po čtyřiceti letech studia evoluce chobotnic první nový druh, jehož formální popis sama vedla. Že k němu došlo díky mikro-CT místo skalpelu, považuje za průlom: budoucí badatelé budou moci holotyp znovu prozkoumat, aniž by přišli o jediný milimetr tkáně.

Fialová chobotnice z hloubky 1 773 metrů není jen internetová kuriozita. Je důkazem, že i jeden exemplář vejdoucí se do dlaně dokáže přepsat taxonomii celé skupiny, a připomínkou, jak málo toho víme o světě pod hladinou.

Článek Vypadá jako mimozemšťan z hlubin Tichého oceánu. Vědci popsali doposud neznámou modrou chobotnici se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nešlo o trik, ale o rychlé přeučení

Sedm chobotnic druhu Octopus vulgaris předvedlo dost přesvědčivý výkon. V experimentu Pull or Push? Octopuses Solve a Puzzle Problem, který popsala PLOS ONE, musely otevřít nádobku ve tvaru L s kouskem krevety a protáhnout ji těsným otvorem v přepážce.

Prostý tah nestačil. Zvíře muselo předmět přesně pootočit a přepáčit kolem rohu, a právě tím experiment rychle oddělil náhodu od řešení.

Pak přišel zádrhel. Když vědci vyměnili průhlednou přepážku za neprůhlednou, výkon souboru hned první den i v prvním pokusu spadl, a další významný propad dorazil po obrácení orientace nádobky.

Jenže chobotnice nezůstaly stát. Pět ze sedmi splnilo kritérium už během prvního dne po změně orientace a při náhodně měněných variantách už autoři nenašli významný rozdíl mezi polohami, což ukazuje spíš na rychlé přizpůsobení než na jeden naučený trik.

Tady se titulky lámou. Ve VědaŽivě ta data čtu poctivě: ano, chobotnice řeší hlavolamy, učí se a mění strategii, ale ne, věda z toho neskládá univerzální tabulku „chobotnice 1 : savec 0“. O výsledku vždy rozhoduje i podoba testu. A právě tím začíná důležitější otázka: co vědci berou jako důkaz skutečného přeučení?

Silnější než rébus je chvíle, kdy se pravidlo obrátí

Tvrdší zkouška už míří jinam. Ve Frontiers in Behavioral Neuroscience vědci v textu Reversal of a Spatial Discrimination Task in the Common Octopus sledovali reverzní učení, tedy situaci, kdy dřív správná volba přestane platit a zvíře se musí přeučit.

Chobotnice v jednoduchém pravidle vlevo versus vpravo zvládly 2 až 13 takových obratů. U části z nich navíc klesal počet chyb na jednu reverzi a nejlepší výkon se zastavil na sedmi chybách. Ve VědaŽivě právě tohle beru jako silnější argument než jeden efektní rébus.

Jejich inteligence neleží jen tam, kde ji čekáme

Důvod, proč jejich chytrost působí tak nezvykle, leží i v těle. Nature v práci The octopus genome and the evolution of cephalopod neural and morphological novelties popsal nervovou soustavu s téměř 500 miliony neuronů a velká část neleží v centrálním mozku.

Právě tomu vědci říkají rozptýlená inteligence: část zpracování informací a řízení pohybu běží mimo mozek, hlavně v pažích. Proto u chobotnic nevysvětlí všechno ani úlohy typu nový versus známý objekt, tedy prostý test, zda zvíře pozná už viděnou věc. Jejich síla často leží v tom, jak rychle propojí vjem s akcí.

Ve tmě i v pohybu dávají výsledky větší smysl

To se ukáže i ve tmě. PLOS ONE v textu Octopus track chemosensory plumes to find food ukázal, že chobotnice míří k navnaděnému cíli podle chemické stopy, ne jen očima, téhle schopnosti se říká chemosenzorika.

Autoři zároveň vyložili přísavky jako hlavní chemosenzorické orgány při hledání potravy. A tady padá i internetový mýtus o „mozku v každém chapadle“. Frontiers in Robotics and AI ukazuje spíš lokální řízení v pažích a široké behaviorální programy z mozku než osm samostatných myslí. Jakmile tohle sedne, laboratorní výsledky přestanou vypadat jako trik a začnou dávat biologický smysl i venku.

Kokosová skořápka ukazuje plán do budoucna

V přírodě ten wow moment nepoleví. Current Biology popsal kokosovou chobotnici Amphioctopus marginatus, která nosí půlky kokosových skořápek až 20 metrů a složí si z nich úkryt teprve ve chvíli potřeby.

To už spadá do tool use, tedy využití předmětu jako nástroje nebo ochrany. Důležitý detail sedí právě v odložení užitku: skořápka během přenášení nechrání, hodnotu získá až později.

Právě ten odložený užitek dělá z celé scény silný argument. Nejde o náhodné šťouchání nalezeným předmětem, ale o chování, které počítá s budoucím použitím. Ve VědaŽivě mi tenhle obraz sedí i vedle etické roviny: podle evropské směrnice o ochraně zvířat používaných pro vědecké účely jsou živí hlavonožci výslovně zahrnuti a FELASA připomíná, že v rámci tohoto výzkumného práva jde o jediné bezobratlé s takovou ochranou. Ne kvůli kokosům samotným, ale kvůli souběhu komplexního chování a výjimečného postavení.

Poslední oprava tedy míří zpět k titulku. I autoři práce o reverzním učení varují, že mezidruhová srovnání klame metodika, a Trends in Ecology & Evolution v textu Grow Smart and Die Young: Why Did Cephalopods Evolve Intelligence? připomíná, že hlavonožci došli k velkým mozkům a vysoké flexibilitě jinou evoluční cestou než velkomozcí obratlovci. Takže ne, chobotnice neběží férový sprint proti savcům. Dělají něco rušivějšího: nutí nás přiznat, že skutečná inteligence vůbec nemusí mít savčí tvář.

Článek Géniové s osmi chapadly: Chobotnice řeší hlavolamy rychleji než někteří savci! se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žena nevědomě hazardovala se svým životem

O obrovském štěstí může hovořit Kaylin Marie, která se na dovolené nechala natočit v situaci, kdy v rukou držela smrtelně nebezpečnou chobotnici kroužkovanou. Jedno její kousnutí dokáže zabít dospělého člověk v řádu několika minut. Mladá žena pobývala na ostrově Bali, když na pláži uviděla dvě malé, líbivě zbarvené chobotnice. Jednu z nich okamžitě zvedla a pořídila nahrávku, z níž mnohým ztuhla krev v žilách. Video, které žena zveřejnila na síti TikTok, se okamžitě stalo virálním. Když se později dozvěděla, jakému nebezpečí čelila, zhroutila se.

Roztomilá chobotnice skrývající smrtelné nebezpečí

Chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena lunulata, jinak známá jako chobotnice modrokroužkovaná) je na první pohled nenápadný živočich. Její tělo má tmavožlutou až tmavohnědou barvu, váží 10–100 gramů a dorůstá velikosti 12–20 centimetrů. Většinu času tráví obvykle v úkrytu – v různých menších trhlinách na mořském dně při pobřeží – který opouští jen když se vydává na lov nebo hledá partnera k páření. Ovšem v momentě, kdy se cítí bezprostředně ohrožená, se její pokožka rozzáří jasně žlutou barvou.

Na těle chobotnice se rovněž objeví pulzující, svítivě modré kruhy. Těch může mít na sobě okolo 50–60 a jejich zvýraznění je následkem reakce chromatoforů (buňky obsahující barevné pigmenty a odrážející světlo). Výrazné barvy jsou poté výstrahou pro případné predátory. Chobotnice kroužkovaná jimi dává najevo, že je prudce jedovatá. Ve slinných žlázách za pomoci symbiotických bakterií tvoří jed tetrodotoxin, který je 1 200x silnější než kyanid. (Tetrodotoxin vylučují i některé žáby z čeledi pralesničkovitých a některé ryby z čeledi čtverzubcovitých).  

@kaylinmarie21 #blueringoctopus #help #SoFiMoneyMoves #123PandoraME #TakeTheDayOffChallenge #fyp ♬ helllp the killer is ey scape ing – abi

Jedno její kousnutí, které je bezbolestné, dokáže zabít i dospělého člověka (některé zdroje uvádí, že chobotnice kroužkovaná disponuje takovým množstvím jedu, že během jednoho útoku dokáže usmrtit až 26 osob). Tetrodotoxin způsobuje postupné ochrnutí svalů, čímž zastaví i činnost plic. Smrt obvykle nastává do několika minut. Protože na jed neexistuje žádný protijed, je jedinou nadějí na záchranu okamžité poskytnutí umělého dýchání a setrvání v jeho poskytování po dobu 1 dne – tedy do momentu, kdy je jed z těla napadeného člověka vyloučen.

S jakým nebezpečným živočichem jste se již setkali tváří v tvář?

Zdroj: ScienceNews

Článek Tento mořský živočich je možná roztomilý, ale rozhodně ne bezbranný. Neznalá žena kvůli videu málem přišla o život se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Další člen do klubu

Obratlovci – tedy zvířata s páteří – už v seznamu figurují, ovšem korýši a hlavonožci za své přijetí bojovali poměrně dlouho. Roli hrála právě absence páteře a s ní spojená výrazná odlišnost jejich nervového systému. Například chobotnice mají v hlavě jeden hlavní mozek ve tvaru donutu a v každém chapadle ještě další minimozek. Což ovšem neznamená, že by jejich nervová soustava byla jakkoli méně komplexní než u savců.

Stačí několik dokumentů o těchto živočiších pro snadnou ukázku jejich obrovské inteligence a dovednosti velmi komplexního chování. To zahrnuje také možnost fyzické i psychické bolesti. Tento pozměňovací návrh odstraňuje silnou nevyváženost. Hlavonožci i korýši byli dlouho chráněni při vědeckém zkoumání, mimo tuto oblast ale žádné zastání neměli. Takhle se jim dostává dalšího stupně ochrany, dosud je lidstvo prakticky ignorovalo.

Zákaz a regulace praktik

Studie také doporučuje omezení či zákaz některých aktuálně užívaných komerčních praktik, které se těchto zvířat týkají. Patří sem například vaření zaživa bez předchozího omráčení, extrémní metody porážek nebo transport zvířat v ledové vodě. Stejně tak prodej živých korýšů lidem bez zkušeností a znalostí. Vláda vývoj označila za „hlavní záměr v péči o zvířata“, i když dodala, že se neprojeví okamžitě po schválení příslušné legislativy.

Zatím tak pro kuchaře zůstává zcela legální hodit živého kraba do hrnce s vroucí vodou. Nové poměry budou ovšem vzaty v potaz při formování budoucí legislativy týkající se zvířat. V posledních letech podnikají obdobné kroky i další země. Vaření neomráčených krabů je ilegální například ve Švýcarsku, Norsku, Austrálii a na Novém Zélandu. Chobotnice nejsou uznány jako zvířata, tudíž se jim ve výzkumech dostává jiného zacházení.

Bude mít rozhodnutí dopad nebo se v budoucnu rozplyne?

Zdroj: IFLScience

Článek Británie uznala chobotnice, olihně a kraby za bytosti nadané vědomím. Přesto je pro kuchaře zatím legální vařit živočichy zaživa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hlavonožec, který skoro není vidět

Posádka výzkumného plavidla Falkor byla výsadkem Schmidtova oceánského institutu. Skleněnou chobotnici, tedy druh Vitreledonella richardi, spatřili během výpravy trvající 34 dní. Při ní se snažili zmapovat na 30 000 čtverečných kilometrů oceánského dna kolem Phoenixských ostrovů. Kromě záznamu skleněné chobotnice a žraloka obrovského sebrali vědci také největší vzorek mikrokultur z nejhlubších vod centrálního Pacifiku. Na jednu výpravu velmi slušný výsledek.

Kromě nových poznatků ohledně hlubin oceánu a jeho prostředí může mít výprava přínos i pro další obory. Vhled do funkcí organismů může pomoci výzkumu imunoterapie pro léčbu rakoviny, výroby léků i vakcín na různé choroby. „Přínos této výpravy byl pozoruhodný,“ uvedl doktor Tim Shank z Oceánografického institutu Woods Hole. „Našli jsme změny v kulturách napříč hloubkami a oblastmi kolem celého Pacifiku, stejně tak na korálech.“

Nový pohled a přístup

Právě pohled do hlubin ve více regionech a vrstvách mění náš pohled na způsob života těchto organismů. To samé platí pro jejich vzájemnou harmonii, komunikaci a udržení diversity života v hlubinách vod. „Bylo velmi přínosné moci zdokumentovat biodiversitu neprozkoumaných podmořských území v amerických vodách.“ Krom jiného jsme na začátku dekády výzkumu oceánu s cílem udržitelného života, což je klíčové téma.

Proto je právě teď víc než kdy jindy potřeba se zamyslet nad možnostmi ochrany přírody napříč všemi oceány. Právě mapování, nasbíraná data i vzorky mikrokultur snad pomohou vytvořit plán území, která potřebují speciální ochranu. Dalším krokem je ovšem informování úřadů a dalšího managementu o této situaci. Bez jejich klíčové asistence budou tohle všechno jen sbírky dat, které čekají na konkrétní aplikaci pro záchranu terénu.

Které neobvyklé zvíře vás naposledy fascinovalo?

Zdroj: Metro

Článek Vědcům se poprvé podařilo pořídit záznam velmi vzácné skleněné chobotnice. Video se okamžitě stalo hitem celého internetu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chapadla plná detektorů pro všechno

Paže chobotnic jsou pokryty přísavkami, které obsahují buňky pro nervové zpracování signálů hmatu a chuti. „To jim dovoluje jen dotekem rozpoznat, zda je osahávaný tvor dobrý k jídlu, či toxický,“ uvádí Nicholas Bellono z Harvardu. Je to velmi užitečná schopnost hlavně vzhledem ke skutečnosti, že chobotnice loví „naslepo“, tedy strkají svoje končetiny do nejrůznějších děr, kde tímto způsobem hledají schovanou kořist.

Bellono a jeho tým studovali přísavkové výrůstky kalifornských chobotnic pod mikroskopem a na buněčné úrovni. Shledali, že některé části reagují na dotek a jiné na chuť chemikálií ve vodě, přičemž nalezli také rozvětvená nervová zakončení typická pro smyslové buňky. Následně použili elektrofyziologické nástroje, které měří elektrickou aktivitu zmíněných buněk, čímž zkoušeli citlivost přísavek na různé druhy chutí i vůní.

Reakce na vodní prostředí

Receptory na chapadlech chobotnic reagovaly jak na chemikálie rozpustné ve vodě – jako hořký chlor –, tak na ty nerozpustné, které vypouští například jedovatá kořist do svého okolí. Mnoho mořských živočichů včetně chobotnic detekuje pomocí svého čichu rozpustné chemikálie a v nějaké míře také ty nerozpustné, ovšem hůře. Tohle „vodní čichání“ se obvykle děje na nějakou vzdálenost, stejně jako čich ve vzduchu, jak ho známe my lidé.

Ovšem špatně rozpustné látky vyžadují detekci hodně zblízka, takže jsou snadněji zachytitelné přímým kontaktem – ideálně dotekem, což odpovídá použití jazyka. Chobotnice mají orgán fungující jako jazyk přímo ve svých ústech a jmenuje se radula. Toto ústrojí škrábe a krájí kořist, hlavně měkkýše, nemá ovšem chuť, funguje jako naše zuby. Tudíž je „ochutnávání“ koncentrováno pouze v chapadlech.

Zdroj: NewScientist

Článek Funkce chapadel u chobotnice je mnohým neznámá. Má co dočinění s kořistmi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.