buddhismus – VědaŽivě.cz

Tajemství sochy Buddhy: Tomograf v ní odhalil až 180 skrytých předmětů

Redakce VědaŽivě — Sun, 09 Jun 2024 02:39:00 +0000

Ačkoliv se může zdát, že lidstvo už odhalilo všechna tajemství dávných věků, opak je pravdou. Svědčí o tom i nedávné odhalení pokladu, který se skrývá v japonské sošce Buddhy. Takzvaná Bódhisattwa s názvem Monju Bosatsu v sobě ukrývá na 180 různých artefaktů, o kterých doposud lidstvo nemělo ani ponětí. Jejich význam však zůstává stále skrytý.

Moderní technologie odhalily tajemství Buddhy

Socha Buddhy se už delší dobu nacházela ve starobylém japonském hlavním městě Nara. Vědci už měli delší dobu podezření, že by mohla skrývat nějaké tajemství. Teprve dnešní moderní technologie však dokázaly podstatu tohoto tajemství odhalit. Vědci nechali sošku naskenovat počítačovým tomografem, který odhalil, že je v podstatě úplně dutá.

Pořízený snímek navíc ukázal, že se v sošce skrývají různé artefakty. Jenom v hlavě Monju Bosatsu se jich našlo 30 a dalších 150 artefaktů ukrývá tělo sochy. Výzkumníci dokázali detekovat několik svitků a dalších předmětů. Soška přitom měří pouhých 73 centimetrů na výšku.

Soška Buddhy ukrývá nevídané tajemství.

Buddha, Bódhisattwa a Monju Bosatsu

Větišna pojmů budhistické teologie je pro nás Čechy v podstatě neznámá. Pojďme si tedy objasnit, co jednotlivé pojmy znamenají a proč se jedná o zásadní objev. Začneme názvem Bódhisattwa. Tím se označují bytosti, které usilují o postavení Buddhy, ale samy se rozhodly nevstoupit do nirvány, aby mohly pomáhat obyčejným lidem. Monju Bosatsu je pak jméno jedné konkrétní Bódhisattwy, která lidem přináší své zvláštní schopnosti.

Monju Bosatsu bývá spojován s moudrostí. Vědci předpokládají, že ukrytí artefaktů do sošek představující konkrétní Bódhisattwu mělo dotyčnému člověku zajistit větší přízeň daného božstva. Tato praktika byla v celé Asii rozšířená především v 8. století našeho letopočtu, ze kdy pochází i tato soška Monju Bosatsu.

Artefakty zůstanou navždy skryty

Odhalení ukrytých artefaktů značně zvýšilo hodnotu sošky Buddhy. Právě proto se nejspíš nikdy nedozvíme, jaké konkrétní artefakty doopravdy ukrývá. Snaha o otevření by mohla sošku nenávratně poškodit, což nikdo nehodlá riskovat. Tajemství Buddhy tak zůstane nadále skryto.

Článek Tajemství sochy Buddhy: Tomograf v ní odhalil až 180 skrytých předmětů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Buddhističtí mniši mumifikovali svá těla zaživa. Znamenalo to nejméně 2 000 dní dobrovolného utrpení

Redakce VědaŽivě — Wed, 22 Mar 2023 03:43:00 +0000

Konkrétně kombinuje prvky buddhismu, starého šintoismu, taoismu a dalších náboženství. Stojí také za vyvinutím děsivé praktiky sebemumifikace živého těla. Cílem tohoto procesu je ukázat maximální náboženskou oddanost a také disciplínu. Šingonský buddhismus je jednou z hlavních škol buddhismu v celém Japonsku. Stejně tak jednou z mála přeživších větví Vajrayana ve východní Asii. Původně se šířil z Indie do Číny přes potulné mnichy.

Nejsilnější oddanost víře

Praktiku známou jako šokusinbucu představil poprvé japonský mnich Kukai. Zahrnuje postupné vysušování těla trvající několik let. Namáhavý proces vede nevyhnutelně ke smrti a mumifikaci lidského těla. Veškeré kroky jsou extrémně přísné a také bolestivé. Během prvních 1 000 dní přestal mnich konzumovat jakékoli jídlo kromě ořechů, semen, ovoce a bobulí. Krom toho ho čekala náročná fyzická aktivita, aby se zbavil veškerého tuku.

Po dalších 1 000 dní byla jeho strava omezena výlučně na kůru a kořínky. Ke konci tohoto období pili mniši jedovatý čaj připravený z mízy škumpy lakodárné. Tento nápoj způsoboval výrazné zvracení a rapidně zbavoval tělo veškerých tekutin. Současně měl konzervační efekt, zabíjel larvy i bakterie, které by jinak po smrti způsobily rozklad tkání. Poslední krok rituálu přišel po více jak šesti letech této extrémně náročné a bolestivé přípravy.

Konečná fáze v osamění

Mnich sám sebe uzavřel v kamenné hrobce jen o něco málo větší než jeho vlastní tělo. Tam se ponořil do stavu extrémně hluboké meditace. Seděl při ní v lotosové pozici (chodidla položená na kolenou), kterou až do své smrti neopustil. Přívod kyslíku dovnitř hrobky zajišťovala jen malinká škvírka s trubičkou. Každý den pak „obyvatel“ zazvonil na zvonek, aby okolí informoval, že je stále ještě naživu. Jednoho dne pak i toto zvonění ustalo.

Následně byla trubička odstraněna, hrobka zapečetěna. Začala konečná fáze rituálu trvající 1 000 dní. Jakmile celý proces skončil, byl hrob otevřen. Cílem bylo zjištění, jestli se ze snaživého mnicha opravdu stala jeho vlastním úsilím mumie. Pokud tomu tak bylo, byl povýšen na status Buddhy (neboli Probuzeného). Jeho tělo bylo vyjmuto a umístěno v klášteře. Tam už ho uctívali a velebili ostatní mniši, z nichž mnozí plánovali totéž.

I na nedokonalé mumie se dostalo

Jestliže ovšem mnichovo tělo vykazovalo po otevření hrobu známky rozkladu, nebylo vhodné k uctívání. Na řadu se tedy dostalo vymítání démonů. Bylo-li vše v pořádku, byl na ošetření kůže a zajištění dlouhověkosti použit kouř z kadidla. Pak už byl i takto nedokonalý mnich vystaven v chrámu a považován za vtělení Buddhy. Praktika sebemumifikace pokračovala až do 19. století, poté ji ovšem zakázala japonská vláda (rok 1877).

A kolik lidí jí vlastně prošlo? Obecně se věří, že mnoho stovek mnichů se pokusilo o zopakování tohoto náročného a dlouhého rituálu. Jen 28 z nich ovšem dosáhlo konečného bodu, tedy samotné mumifikace. Některé z nich je možné spatřit v různých chrámech po celém Japonsku. Existuje minimálně jedna mumie stará 550 let. Mnich se jmenoval Sangha Tenzin a nachází se v himálajské oblasti Indie, konkrétně v chrámu vesnice Gue.

Článek Buddhističtí mniši mumifikovali svá těla zaživa. Znamenalo to nejméně 2 000 dní dobrovolného utrpení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Buddhističtí mnichové měli pro lidstvo důležité zprávy a poselství. V šifrách je ukryli do starověkých svitků

Redakce VědaŽivě — Thu, 18 Aug 2022 02:16:00 +0000

Jde totiž o Tripitaku Koreanu, místo nejstarších buddhistických textů, nejúplnější sbírku písem, zákonů i veškerých smluv. Právě z tohoto kánonu se zrodilo celé náboženství zen buddhismu. A kdyby tohle nestačilo, je tu ještě jedna okolnost, která sbírku činní zvlášť cennou. Nejde totiž o kopie, ale skutečné originály. A historie vzniku tohoto místa a textů není fascinující ani o chlup méně než samotná sbírka dřevorytů.

Desítky tisíc dřevěných tabulek

Goryeo Daejanggyeong je korejská Tripitaka pocházející z éry dynastie Goryeo. Současné vědecké obci je známá také jako Tripitaka Koreana a je souborem buddhistických kánonů. Jde o posvátné texty zapsané ve 13. století na dřevěné tabulky. Celkově jde o 81 258 těchto dřevorytů, které si nechala vyrobit dynastie vládnoucí v letech 918–1392. Klášter Haeinsa na jihozápadě Korejského poloostrova je aktuálním místem pobytu této sbírky.

Souboru se také často říká „Phalman Taejangyon“ neboli „Osmdesátitisícová Tripitaka“ právě podle počtu destiček, které obsahuje. Jsou vyryty písmem handža a zahrnují více jak 52 milionů znaků, 1 496 titulů a 6 568 svazků. Jedná se tak doslova o studnici starověké světové moudrosti. Každá z těchto destiček je 24 centimetrů vysoká a dlouhá 70 centimetrů. Kdybyste je všechny naskládali na sebe, bude sloup vysoký jako 5 newyorských dvojčat.

Jedno zničení, následně obnova

Při seřazení podélném by zabraly destičky 60 kilometrů, hmotnost celého souboru je skoro 300 tun. Celková tvorba této sbírky zabrala něco přes 7 dekád, všechny zápisy byly dokončeny v roce 1087. Soubor však vydržel jen 150 let, pak byl zničen během mongolské invaze. Vládce Gojong pak nechal sbírku tabulek sepsat znovu v naději, že Buddha moudrost ochrání a také vyžene nájezdné mongolské hordy. Druhé kolo prací tak začalo v roce 1237.

Tentokrát zabrala písařská operace něco přes 10 let a na řezbářské práce byly použity veškeré dostupné zdroje říše. Spolupracovaly tisíce tehdejších učenců a řemeslníků, lidé tak v jednom jediném impulsu dělali vše proto, aby byla Tripitaka obnovena. Tradičně byla použita magnolie stříbrná, třešeň a bílá bříza. Po dlouhém namáčení a dalších procesech bylo každé prkno pokryto také jedovatým lakem. To spolehlivě odradilo všechen škodlivý hmyz.

Speciální místo, které je uchovalo dodnes

Zprvu se Tripitaka nacházela v chrámu Haeins, o 200 let později vznikla zvláštní budova. Janggyeong Panjeon byla architektonickým zázrakem a její koncept plní funkci termosky. Spojuje totiž ochranu textů před zničením a současně je perfektně zpřístupňuje. Sestává ze 4 prostorných sálů rozdělených do dalších místností. Vše tvoří obdélník kolem centrálního dvora. Vlhkost z jihovýchodního větru eliminuje směřování budovy na jihozápad.

Vše je uspořádáno pro ideální ventilaci a regulaci vnitřní teploty. Podlaha je směsí hlíny a dřevěného uhlí, oxidu vápenatého, soli, vápna a písku. Během dešťů pohlcují látky nadbytečnou vlhkost a udržují správné vnitřní klima i během dlouhých suchých měsíců zimy. Střecha je také hliněná a trámy i krokve brání náhlé změně teploty. Všechna tato opatření skvělé fungují a dodnes pomáhají zachovat dědictví světové kultury v perfektním stavu.

Zdroj: LearnReligions

Článek Buddhističtí mnichové měli pro lidstvo důležité zprávy a poselství. V šifrách je ukryli do starověkých svitků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Starověký artefakt vyjevil dávnou tajnou zprávu. Objevila se díky staletí starému principu „kouzelného zrcadla“

Redakce VědaŽivě — Wed, 17 Aug 2022 02:57:00 +0000

Jeho příběh však ukazuje, že každý starověký artefakt stojí za opakované zkoumání. Tento kruh totiž skrýval tajné poselství, které jen čekalo na správný postup odhalení. Perfektně vyleštěný bronzový povrch disku se dal za běžných okolností použít prakticky jako normální zrcadlo. Dlouho však nikoho nenapadlo ho prosvítit. Dvě badatelky se tedy vydaly přímo do skladu a po několika pokusech tajemství disku doslova vysvitlo.

Zrcadlo, zrcadlo starověké

Když se na něj podíval normální člověk s netrénovaným okem, vypadal bronzový plát naprosto běžně. Jenže všem na očích se skrývalo neuvěřitelné tajemství. „Kouzelné zrcadlo je staré umění, které pochází z času dynastie Chan. Ta vládla v letech 206 až 220 před Kristem,“ uvedlo muzeum. Leštěný bronzový disk má po straně vzor a lesklý povrch se dá použít jako zrcadlo. Když se v něm odrazí jasné světlo, promítne se obraz na zeď.

Kurátorka muzea východní Asie Hou-mei Sung zkoumala právě tato tzv. magická zrcadla. Narazila při tom na kousek, který vypadal podobně jako ty, které znala z japonské éry Edo. Disk z Cincinnati se vyznačoval komplexnějším stylem čínských znaků, což zahrnovalo dohromady 6 písmen. Konkrétně jméno Amitábha Buddha. „Bylo to opravdu čiré štěstí nebo osud,“ řekla Sung Artnet News. „Chtěli jsme ten bronzový kus vystavit v galerii.“

Dvě odbornice ve skladišti

„Jen tak ze zvědavosti jsem ho přitom chtěla vyzkoušet.“ Tudíž se Sung rozhodla pozvat expertku na konzervaci do skladu muzea. Na podezřelém magickém zrcadle pak vyzkoušely silné světlo. „Požádala jsem ji, aby na něj namířila silné a soustředěné světlo,“ sdělila Sung 7news. „Takže jednoduše použila baterku na mobilním telefonu a fungovalo to.“ Po několika pokusech se na zdi před nimi objevilo tajemství o velikosti 22 centimetrů.

Na světě jsou přitom zatím jen 3 další muzejní instituce, které vlastní magické zrcadlo s buddhistickou tematikou. „Bylo to velmi vzrušující,“ dodala Sung. Expertka má nyní za úkol dalším výzkumem zjistit, jestli zrcadlo pochází z Číny, nebo Japonska. Věří ale, že půjde o první možnost. Sung podotkla, že sběratelé z celého světa, případně instituce, mohou vlastnit ještě víc těchto a podobných artefaktů, aniž by vůbec věděli o jejich tajemstvích.

Zlatá éra čínské historie

„Tito lidé ani nevědí, že jsou ty disky skutečně magické.“ Buddhovo zrcadlo je nyní přemístěno do muzea Cincinnati. Vláda dynastie Chan je považována za zlatou éru čínské historie. I v současné době se většina čínského etnika identifikuje jako Chanové. Založil ji roku 206 před Kristem Liou Pang. Čtyři roky předtím zemřel první čínský císař a vlády se zmocnil eunuch Čao Kao, který dal popravit legitimní následníky trůnu.

Kromě likvidace 12 bratrů také zfalšoval císařovu závěť. Nařídil v ní nejstaršímu synu spáchat sebevraždu a dědicem určil druhého. Ten byl zcela neschopný a Čao ho velmi lehce ovládal. Po celé říši se však bouřilo obyvatelstvo včetně úředníka, který následně vybudoval armádu vzbouřenců. Tato skupina zaútočila na palác, eunucha popravila a velitel Liou Pang se prohlásil císařem. Jeho syn panoval sice slabě, jednotu Číny ale udržel.

Zdroj: TheSun

Článek Starověký artefakt vyjevil dávnou tajnou zprávu. Objevila se díky staletí starému principu „kouzelného zrcadla“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Buddhistické jeskyně Ajanta uchovávají nevídané divy a taje. Tento chrám v Indii byl opuštěn více než 1 500 let

Redakce VědaŽivě — Thu, 30 Jun 2022 02:26:00 +0000

Měl tvar vysokých oblouků a dalo se jím dostat do obrovského sálu s velkým počtem sloupů. Šlo o jednu ze 30 jeskyní Ajanta nacházejících se ve státě Maháráštra. Po 1 500 let těmto jeskyním dominovala džungle. A první věc, kterou Smith udělal, bylo, že do jedné ze starodávných fresek vyryl své jméno. Stav těchto buddhistických chrámů ztracených a skrytých v útrobách džungle se od té doby poměrně zhoršil.

Komplexní pohled do minulosti

Hlavními důvody jsou neodborná obnova, sílící zájem návštěvníků a také faktory nezávislé na člověku. Z těchto důvodů jsou dnes cenné náčrtky, na kterých umělci kopírovali právě staré fresky. Ukázalo se totiž, že 30 místností vytesaných do skály obsahuje obrovské množství uměleckých skvostů starověké Indie. Komplex leží nad řekou uvnitř skály ve tvaru podkovy. Východy míří ke břehům a vedou z nich schody přímo k hladině.

Stavební práce začaly dle odhadů asi 200 let před Kristem hloubením oddělených místností v čedičové skále. Byly určeny pro buddhistické mnichy, o původu každé z nich se však vedou spory. Převládá názor, že stavba měla dvě etapy. První skončila před novou érou, druhá proběhla v 5. – 6. století. Jeskyně byly následně opuštěny zaprvé kvůli politické situaci v regionu, zadruhé kvůli poklesu obliby buddhismu u místních obyvatel.

Evidence vnitřku jeskyní

Prostory byly očíslovány od východu k západu, mají různé velikosti i rozlohu. Dávní stavitelé se museli řídit reálnými podmínkami. Hornina není všude stejná, takže hrozilo zřícení, některé úseky bylo pak nutné obnovit. Protože ale nemuseli hledat materiál na stavbu, soustředili se mnohem výrazněji na výzdobu interiéru. V jeskyních jsou tak jedinečné sochy, fresky ukazují výjevy z Buddhova života. Práce hradil jak stát, tak soukromí dárci včetně žen.

Soubor fresek uvnitř chrámu je dohromady jakousi kamennou encyklopedií indické buddhistické minulosti. Jsou tu výjevy obchodů i škol, společenského života i zahraničních obchodníků. Už v 19. století měli Britové možnost spatřit účesy či oděvy staré 1 500 let. Fresky z jeskyní Ajanta byly kopírovány mnoha umělci a následně našly své místo v muzeích i domácnostech Evropy, hlavně u znalců malby a kultury orientu.

Jak jeskynní komplex zachovat?

Barvy obrazů díky umístění uvnitř jeskyní nevybledly, a to ani navzdory indickému klimatu s přívalovými lijáky a intenzivním horkem. Ne všechno se však dochovalo v takto dobrém stavu. Kromě buddhistických mnichů zde v minulosti nacházeli útočiště také poutníci a obchodníci. I dnes jsou jeskyně vhodné k meditaci a rozjímání, ačkoli buddhistů je tu málo. Tuto filosofii vyznává aktuálně méně než 1 % obyvatel Indie.

Posledních 40 let je jeskynní chrámový komplex součástí světového dědictví UNESCO. Ani současná pozornost, kterou památka dostává, však nemůže vést k nápravě starých škod. Ty pochází od velké návštěvnosti a nevyhnutelného vandalismu, nejde tak jen o vliv přírodních živlů a dalších negativních faktorů. Komplex je aktuálně muzeem a kultury chtivým turistům je k dispozici několik kopií těchto jeskyní včetně vnitřní výzdoby.

Jaký svatostánek vám v životě nejvíce učaroval?

Zdroj: TheScientist

Článek Buddhistické jeskyně Ajanta uchovávají nevídané divy a taje. Tento chrám v Indii byl opuštěn více než 1 500 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mniši v Japonsku tráví roky svou mumifikací. Pijí toxický čaj a jedí jehličí. Všechno za plného vědomí

Redakce VědaŽivě — Sat, 25 Sep 2021 03:23:00 +0000

Klima v Japonsku není mumifikaci coby procesu zrovna nakloněno, hlavně kvůli vlhkosti. Nejsou tu žádné močály a rašeliniště, žádné vyprahlé pouště jako v Egyptě, kde není kapka vody. Ani alpské vrcholy oděné celoročně do nánosů ledu. A místní léto je sice horké, ale taky vlhké. Jenže i přesto skupina buddhistických mnichů v jedné ze sekt objevila způsob, jak toho dosáhnout. Tentokrát skrze velmi pečlivý asketismus.

Jak se stát zaživa mumií

Mumie máme nejvíce spojené s Egyptem, ačkoli k tomuto procesu docházelo i v jiných dobách a na mnoha dalších místech. V zásadě kdekoli se sešly správné podmínky, mohlo se každé mrtvé tělo stát mumií. A důraz je zcela záměrně kladen na slovo mrtvé. Jenže mniši ze sekty Shingon na tento cíl pečlivě trénují ve stínu velmi posvátného horského vrcholu. Konkrétním místem je hornatá severní prefektura Yamagata, kde tato sekta přebývá.

Mezi léty 1081 až 1903 se minimálně 17 mnichů úspěšné dostalo ze živého stádia do formy mumie. Těch úspěšných případů bylo nepochybně více, nicméně některé mumie nebyly v horských hrobkách nikdy nalezeny. Sekta navazuje na postup mnicha z 9. století jménem Kōbō Daishi, který tuto školu založil v roce 806. Jeho životopis uvádí, že v momentu smrti roku 835 nezemřel, ale vstoupil do hrobky a dosáhl nyūjō, hlubokého stavu meditace.

Navázání na zakladatele

O zopakování postupu se pokusili mnozí, jenže objevit správný postup trvalo údajně 200 let. Mniši věří, že tímto postupem překonají smrt a vstoupí do věčné meditace. Proces samotný je velmi náročný a dlouhodobý, protože příprava zahrnuje minimálně tři roky před samotnou smrtí. Tisíc dní se dieta mnichů omezuje jen na to, co se dá najít v horách, tedy ořechy, pupeny nebo kořeny stromů. Mohou to být i bobule, kůra stromů nebo jejich jehličí.

S příchodem pocitu smrti je mnich pohřben v jámě, odkud má pouze škvíru na dýchání a sedí v úplné tmě. Zde dále medituje a občas zazvoní na zvoneček, aby oznámil, že je naživu. Když zvonění ustane, je potvrzena smrt, ventilace ucpána a hrobka zapečetěna. Po tisíci dnech je tělo opět zkontrolováno. Pokud má známky rozkladu, je pohřbeno jinam s drobným obřadem. Pokud se nerozložilo, je označeno jako pravý sokushinbutsu a uchováno.

Zdroj: AtlasObscura

Článek Mniši v Japonsku tráví roky svou mumifikací. Pijí toxický čaj a jedí jehličí. Všechno za plného vědomí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Po smrti žijeme ještě dalších 49 dní. Co všechno se během této doby s námi děje?

Redakce VědaŽivě — Tue, 03 Aug 2021 03:23:00 +0000

Zatímco evropské víry konají pohřby trvající obvykle jeden den, ten buddhistický se na tak krátkou dobu neomezuje. Pravdou je, že konkrétní forma i doba se může lišit podle větve víry i lokality provádění. Základem ale zůstává roztažení ceremoniálu na vyšší počet dní, často několik týdnů. Respektive jde o opakování rituálu v určité frekvenci po smrti milované osoby. Součástí jsou modlitby a další náboženské prvky.

Období čtyřiceti devíti dnů po smrti

Některé větve buddhismu začínají s pohřebními obřady po smrti konkrétní osoby a opakují je poté každý den po dobu 49 dní, protože sedm krát sedm je právě 49. Číslo pochází z Tibetské knihy mrtvých, svazku známého také jako Bardo thödol. Tu mniši používají jako návod, aby se jejich vědomí po fyzické smrti opět správně zrodilo. Tato kniha ustanovila prakticky všechny rituály používané tibetským buddhismem.

Duše mrtvých podle buddhismu nejdou do nebe nebo pekla, místo toho projdou několika stádii a pak se znovuzrodí. Cyklus znovuzrození ukončuje až nirvána, tedy osvícení. Před ním je tzv. bardo, mezistupeň, který může trvat právě nejvýše 49 dní. Toto období také dává pozůstalým dostatek času na vnitřní zpracování skutečnosti, že zemřel někdo z rodiny nebo z přátel. Pohřební obřady trvající 49 dní ovšem nemusí být všechno.

Násobky včetně měsíců či let

Pozůstalí se mohou klidně ke stejným obřadům sejít znova například po 100 dnech, dále po 265 dnech a nakonec je ukončit rok po smrti milované osoby. Toto občasné připomenutí pomáhá dlouhodobému procesu vyrovnání se se ztrátou zemřelého. Podle buddhismu je ale na skutečné truchlení čas právě až po uplynutí 49 dnů. Do té doby se mají pozůstalí soustředit hlavně na krásné vzpomínky a omezit negativa.

Vnímání smrti jako části opakujícího se cyklu je jedním ze způsobů, jak nepociťovat ztrátu blízkého člověka jako negativní událost. To je pro evropské myšlení dosti cizí myšlenka, jsme navyklí spojovat si smrt s koncem. Východní nauky ovšem vnímají konec pozemského života jen jako formu přestupu do jiné roviny existence. Pozitivní myšlenky na zemřelého jsou pak způsobem, jak mu dát energii na kvalitní zrození v budoucnu.

Zdroj: JoinCake

Článek Po smrti žijeme ještě dalších 49 dní. Co všechno se během této doby s námi děje? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.