Žáby v Turecku loví mouchy z hřbetů buvolů. Je to první doložený případ spolupráce obojživelníků a velkých savců

V deltě Kızılırmaku na pobřeží Černého moře biologové napočítali až 27 skokanů skřehotavých na hřbetě jediného vodního buvola. Žáby na něm lovily mouchy.

Foto: Pixnio

Říjen 2012, mokřady u města Bafra v severním Turecku. Dva biologové z Ondokuz Mayıs University procházejí pastviny, kde se v mělké vodě válejí anatolští vodní buvoli. Na zádech jednoho z nich sedí žáby, ne dvě, ne pět, ale dvacet sedm najednou. Většina z nich aktivně loví mouchy přímo ze srsti zvířete, které se ani nepokusí je setřást. Výsledkem je studie publikovaná v roce 2017, která popisuje něco, co vědecká literatura u obojživelníků dosud nezaznamenala: možný mutualismus mezi žábou a velkým savcem.

Žáby jako lovci na pohyblivé platformě

Během osmi říjnových dnů provedli autoři dvanáct náhodných pozorování stáda buvolů. V deseti z nich seděly na zvířatech žáby, skokani skřehotaví (Pelophylax ridibundus, jak je studie identifikuje). Průměrně neslo jedno „obsazené“ zvíře 7,7 žáby, ale rozptyl byl obrovský: od jedné po zmíněných 27. Další extrém činil 19 žab na jediném buvolovi.

Žáby neseděly jen na hřbetě. Autoři je zaznamenali i na hlavě, bocích a krku, prakticky na jakékoli ploše, kde se dalo přisednout. Ve většině případů z buvolí srsti aktivně sbíraly mouchy. Buvoli přitom stáli, leželi, pásli se. Žádnou obrannou reakci (setřásání, válení, prudký pohyb) studie nepopisuje.

Mutualismus, nebo jen výhodná jízda zdarma?

Tady je klíčová vědecká opatrnost. Autoři svou práci nazvali „možná mutualistická interakce“. Benefit pro žáby je zřejmý: buvol funguje jako vyvýšená lovecká platforma uprostřed mokřadu, kde se rojí hmyz. Žáby získávají potravu, kterou by jinak musely lovit ze země nebo z vodní hladiny.

Benefit pro buvola je ale jen předpoklad. Mouchy, které žáby požírají, patří k druhům, jež bývají parazity nebo přenašeči nemocí velkých savců. Logicky by tedy buvol mohl profitovat z jejich úbytku. Jenže autoři dietu žab v této konkrétní situaci neanalyzovali a sami výslovně přiznávají, že hmatatelný přínos pro hostitele neprokázali. Vztah může být stejně dobře komensalismus: žába získává, buvol netrpí, ale ani nezískává.

Podobné vazby jsou přitom dobře zdokumentované u ptáků. Volavky rusohlavé, volčíci a další druhy sedají na velké savce a sbírají z nich klíšťata i mouchy. U těchto ptáků existují rozsáhlé datové sady o preferenci hostitelů, chování na nich i o měřitelném dopadu na parazitární zátěž. U žab nic takového dosud nebylo. Když autoři prohledali Web of Science, Scopus, Google Scholar i obrazové databáze, našli jen čtyři fotografie z jižní Asie a Maďarska, vždy s jednotlivými buvoly a bez doloženého lovu hmyzu.

Proč zrovna podzim a proč zrovna tady

Zajímavé je, že chování se opakuje jen na podzim. Autoři při dalších náhodných návštěvách v následujícím roce potvrdili, že na jaře žáby na buvolech nesedí. Vysvětlení nabízejí dvě: na podzim je populační hustota žab v deltě vyšší než na jaře a buvol může při klesajících teplotách fungovat i jako zdroj tepla.

Delta Kızılırmaku k tomu poskytuje ideální kulisy. Jde o ramsarskou oblast o rozloze 21 700 hektarů, kde se mísí sladkovodní jezera, brakické laguny, rákosiny a pastviny. Anatolští vodní buvoli tu nejsou jen hospodářská zvířata; UNESCO je v dossier k deltě označuje za kritickou součást mokřadního ekosystému. Svým válením vytvářejí tůně, pastvou udržují otevřené plochy a jejich exkrementy přitahují hmyz, který zase živí ptáky i žáby.

Právě tato hustá síť vazeb dělá z pozorování víc než kuriozitu. Hospodářské zvíře v chráněném mokřadu aktivně formuje prostředí a vytváří vazby napříč třídami obratlovců, od hmyzu přes obojživelníky po ptáky.

Co ohrožuje celý systém

Delta ale není stabilní. Přehrady Altınkaya (1987) a Derbent (1991) zastavily přísun sedimentu z horního toku Kızılırmaku, čímž přerušily přirozený růst delty. Turecké ministerstvo zemědělství a lesů dnes pro celé povodí vede samostatný plán řízení sucha, což je signál, že vodní režim je pod tlakem. Pokud se změní hladiny, změní se i pastviny, hustota hmyzu a podmínky pro žáby. Celý řetězec, který studie zachytila, stojí na křehké hydrologické rovnováze.

A taxonomická poznámka na závěr: novější genetické práce z roku 2023 upozorňují, že většinu anatolských populací dříve řazených k Pelophylax ridibundus tvoří ve skutečnosti příbuzný druh P. bedriagae. Žáby na buvolech v deltě tedy možná ani nejsou tím druhem, za který je studie označila. Na podstatě pozorování to nic nemění, ale ukazuje to, kolik otázek zůstává otevřených.

V roce 2025 přibyl další dílek skládanky: z jiné turecké lokality popsali biologové skokany na hřbetech buvolů znovu, tentokrát hlavně při vyhřívání, nikoli při lovu much. Interakce žab a buvolů zjevně není unikátem jedné delty. Je vzácná, různorodá a teprve čeká na výzkum, který řekne, kdo z ní vlastně kolik získává.