Velká kotlina je ledovcový kar, kde laviny a mikroklima udržují vzácné horské druhy

Na jihovýchodním úbočí Vysoké hole se na ploše zhruba jednoho čtverečního kilometru tísní přibližně 360 druhů cévnatých rostlin, víc než v kterémkoli srovnatelném karu v českých horách.

Foto: Tomasz Przywecki - licence CC BY 3.0

Půl milionu lidí ročně míří na Praděd. Vystoupí z kyvadlové dopravy na Ovčárně, vyfotí vysílač a jedou zpátky. Přitom jen o kus vedle, v závěru údolí Moravice, leží místo, které přírodovědci sledují od roku 1826 a které nemá v české botanice obdobu. Velká kotlina není turistická značka, ale živý důkaz toho, co dokáže ledovec, sníh a čas, když se do toho neplete asfalt.

Kotel vyhloubený ledovcem

Pojem „ledovcový kar“ zní jako učebnicová abstrakce. Tady je ale hmatatelný. Mísovitě zahloubený kotel vznikl v době ledové, kdy horský ledovec původní sníženinu prohluboval a odtlačoval materiál do čelní morény, ta je dodnes viditelná od turistické cesty. Strmé skalní stěny nad dnem karu, rozeklaný terén a desítky pramenišť nejsou náhoda. Jsou to pozůstatky tisíce let trvajícího ledovcového obrušování, na které pak nasedla práce vody, mrazu a gravitace.

Právě tvar kotliny určuje všechno ostatní. Závětrná poloha pod Vysokoholským hřbetem způsobuje, že se sem vítr stáčí v turbulencích, sníh se ukládá nerovnoměrně a na malém prostoru vedle sebe existují místa, kde je v květnu dávno po zimě, i místa, kde sníh leží do konce června. Po pádu laviny někdy až do konce července.

Laviny jako zahradník

Dvě hlavní lavinové dráhy protínají kotlinu od horních skal až k jejímu dnu. A dělají něco, co by žádný správce rezervace nedokázal napodobit: periodicky „resetují“ vegetaci. Bez lavin by dolní část kotliny zarostla souvislým lesem. Zmizely by vysokobylinné nivy, zmizely by druhově bohaté trávníky, zmizelo by světlo, které potřebují desítky vzácných horských rostlin.

Laviny narušují povrch, přenášejí půdu a živiny, otevírají nová stanoviště. Výsledkem je mozaika, kde se na několika stech metrech střídají:

• skalní štěrbiny s kapradím a lišejníky,
• mokřady napájené z 68 zmapovaných pramenů,
• sněhová výležiska s extrémně zkrácenou vegetační dobou,
• teplé a suché kapsy na jižně exponovaných skalách.

Tahle nerovnoměrnost je klíč. Více než 20 druhů cévnatých rostlin tu dosahuje svého výškového maxima v rámci celé České republiky, a vedle nich rostou druhy, které byste čekali spíš v nížinách. Horské a „nepatřičně“ teplomilné prvky tu koexistují právě díky tomu, že každý kousek kotliny nabízí jiné podmínky.

Dva druhy, které nerostou nikde jinde na světě

Velká kotlina hostí 57 chráněných druhů rostlin, podle AOPK nejvíc ze všech lokalit v Česku. Mezi nimi vynikají dva světové endemity: jitrocel černavý sudetský a hvozdík kartouzek sudetský. Obě rostliny se nevyskytují nikde jinde na planetě.

Vedle nich tu roste škarda sibiřská, jejíž příběh sám o sobě ilustruje povahu lokality. Poprvé ji tu zaznamenali v roce 1826, pak patrně v roce 1947, a pak ji botanici marně hledali desítky let, než ji v roce 1976 znovu objevili. Nejde o zázračný návrat. Jde o důkaz, že v tak členitém terénu mohou malé populace dlouho unikat pozornosti a že výskyt řady druhů závisí na momentálním stavu mikrostanovišť, která se mění s každou lavinou a každým jarem.

Seznam dalších vzácností se čte jako katalog toho nejlepšího z české horské flóry: hvězdnice alpská, hořec jarní, kopyšník tmavý, devaterník velkokvětý pravý, ostřice pochvatá. Pro řadu z nich je Velká kotlina jedinou nebo jednou z mála lokalit v zemi.

Proč o ní většina turistů neví

Praděd má všechno, co dělá turistický magnet: asfaltový výstup, chaty, lyžařský areál a status nejvyšší hory Moravy. Oblast Ovčárny a Pradědu je podle AOPK turisticky nejatraktivnějším místem Jeseníků. Velká kotlina nemá nic z toho. Nemá vrchol, nemá vysílač, nemá restauraci. Má pouze modrou značku a naučnou stezku z Karlova pod Pradědem přes Ovčárnu, celkem asi šest kilometrů.

A má přísný režim národní přírodní rezervace. Vstup mimo vyznačené cesty je zakázán, ne jako doporučení, ale ze zákona. Nešlapat do travnatých ploch, nezkracovat serpentiny, nevylézat na svahy a skály mimo trasu. Právě tato ochrana je jedním z důvodů, proč se kotlina nedostala do turistického povědomí. A zároveň důvodem, proč tu vzácné druhy stále přežívají.

Ohrožení přitom existuje. Odborný seriál v časopise Živa popisuje tlak býložravců, zejména kamzíků, jako akutnější problém než samotnou turistiku. Dalším rizikem je infrastruktura kolem Ovčárny, podél níž se do vysokých poloh dostávají nížinné a ruderální rostliny zavlečené dopravou. Historicky už několik druhů z kotliny zmizelo: ostřice skalní, sklenobýl bezlistý, vrba laponská.

Kdy přijít a co respektovat

Botanicky nejzajímavější je pozdní jaro a začátek léta. V květnu už ve střední zóně kvetou jarní druhy, zatímco na sněhových výležiscích drží sníh. Červen přináší kontrast květů, zurčící vody a posledních zbytků zimy. Kdo chce vidět celou mozaiku stanovišť v plném provozu, trefí se nejlépe mezi květnem a červnem.

Pravidlo je jedno a je prosté: držte se značené cesty. Všechno ostatní, nesbírat rostliny, nerušit, nešlapat do mokřadů, z něj logicky vyplývá.