Vědci popsali velrybí ekosystém v dosud rekordní hloubce oceánu. Je postavený na jejich mrtvolách

Čínsko-italský tým objevil v Indickém oceánu podvodní nekropoli, kde mrtvé velryby živí specializované ekosystémy téměř sedm kilometrů pod hladinou.

Foto: Pixnio

Když ponorka Fendouzhe klesala v roce 2023 ke dnu Diamantinské zóny jihovýchodně od Austrálie, její posádka čekala geologický průzkum. Místo toho narazila na kostry. Desítky, stovky, rozložené podél 1 200 kilometrů mořského dna v hloubkách, kde dosud nikdo podobný život nehledal. Studie, kterou tým vedený Institutem hlubinných věd při Čínské akademii věd (IDSSE/CAS) publikoval 10. června 2026 v časopise Nature, popisuje nejrozsáhlejší a nejhlubší známé soustředění velrybích spadů na Zemi. A s nimi celý ekosystém, který doslova stojí na mrtvých tělech.

Dva rekordy v jednom

Dosavadní nejhlubší aktivní velrybí spad, tedy místo, kde kolem potopené kostry stále žije specializované společenstvo, byl popsán v roce 2016 v jihozápadním Atlantiku v hloubce 4 204 metrů. Diamantinská zóna tento rekord posouvá o více než dva a půl kilometru. Nejhlubší živá komunita zde ležela v 6 789 metrech, tedy už v takzvané hadální zóně, která začíná v šesti tisících metrech a sahá až na dno nejhlubších příkopů. Fosilní nálezy, kosti staré až 5,3 milionu let, se pak táhnou ještě hlouběji, do 7 001 až 7 002 metrů, jen desítky metrů nad nejhlubším bodem prolákliny Dordrecht Deep, kde tým naměřil 7 079 metrů.

Za 32 pilotovaných ponorů zmapovala posádka 485 lokalit s nálezy. Pět z nich tvořily aktivní velrybí spady obklopené živým společenstvem. Zbývajících 476 bylo fosilních – šlo o pozůstatky kytovců, které se na dno ukládaly miliony let.

Jak mrtvá velryba založí oázu

V hloubce, kam nepronikne sluneční světlo a kde organického materiálu padajícího shora ubývá s každým metrem, představuje jediné velrybí tělo energetickou bombu. Rozklad probíhá ve fázích. Nejprve zmizí měkké tkáně; práci odvedou mrchožrouti během měsíců. Pak nastupuje to podstatné: kosti velkých kytovců obsahují až čtvrtinu hmotnosti v tucích. Bakterie tyto lipidy rozkládají a uvolňují přitom sulfidy, chemickou energii, na které staví svůj metabolismus celé společenstvo organismů.

Všech pět aktivních diamantinských lokalit bylo právě v této takzvané sulfotrofní fázi. Na kostech rostly mikrobiální rohože, vrtali se do nich kostožraví červi rodu Osedax, kolem se usadily chemosymbiotické mlže, plži a hadovky. Tým rozlišil 35 makrofaunálních taxonů, řada z nich je pravděpodobně nová pro vědu. Lokální hustoty dosahovaly 2 840 jedinců na metr čtvereční. Poprvé byl na velrybím spadu zaznamenán rod Xyloplax, drobná hvězdice, a rovnou v rekordní hloubce pro celý tento rod.

Nejde přitom o krátkodobou záležitost. Srovnání s jinými lokalitami ukazuje, že sulfotrofní fáze může na jedné kostře trvat roky až desítky let. V severovýchodním Pacifiku byla taková komunita doložena ještě po jednadvaceti letech.

Nekropole jako fosilní archiv

Proč se zrovna tady nahromadilo tolik velrybích těl? Studie skládá několik faktorů. Diamantinská zóna je lovištěm zobatých velryb, které se potápějí do extrémních hloubek, a při těchto ponorech čelí vyššímu riziku úhynu. Zároveň tudy procházejí migrační trasy některých kosticovců. Složitá topografie dna ve tvaru písmene V přitom potápějící se těla soustřeďuje a mimořádně nízká sedimentace je nechává odkryté po tisíciletí.

Výsledkem je fosilní záznam, který sahá 5,3 milionu let do minulosti. Tým v něm popsal i nový vyhynulý druh zobatých velryb, Pterocetus diamantinae. Od příbuzného druhu P. benguelae se liší stavbou lebky, konkrétně vyššími a delšími maxilárními hřebeny a menšími premaxilárními otvory. Křídlovitá rozšíření nad očnicemi, typická pro celý rod, dala Pterocetu jméno.

Uhlík na dně a argument pro ochranu velryb

Tým z Čínské akademie věd šel ještě dál a extrapoloval hustotu nálezů na celou zónu. Odhad zní: přes deset milionů velrybích těl, při průměrné hmotnosti dvou tun a čtvrtinovém podílu lipidů zhruba 6,7 milionu tun sekvestrovaného uhlíku. To odpovídá asi 4 700 letům běžného přísunu organických částic klesajících z povrchu, takzvaného mořského sněhu, v téže oblasti.

Číslo samo o sobě globální uhlíkové bilance nepřepíše. Ale signalizuje, že dosavadní modely hlubokomořského ukládání uhlíku jednu cestu systematicky podceňovaly. A tady se objev dotýká politiky. Mezinárodní velrybářská komise (IWC), jejímž členem je od roku 2005 i Česká republika, už pracuje s konceptem velryb jako nositelek ekosystémových služeb, od „velrybí pumpy“ živin u hladiny po transport uhlíku do hlubin. Diamantinská nekropole tomuto rámci dodává tvrdý důkaz z hadální zóny. Ekologická role velryb nekončí smrtí. Právě smrtí začíná její nejhlubší kapitola.

Přestupní stanice života

Jednou z nejstarších hypotéz o velrybích spadech je, že fungují jako „přestupní stanice“ pro šíření specializované fauny mezi hydrotermálními průduchy a studenými průsaky. Diamantinský objev tuto hypotézu spíše posiluje. Tým identifikoval taxony sdílené právě s těmito chemosyntézou poháněnými prostředími. V oblasti, kde jsou průduchy i průsaky vzácné a vzdálené, mohly velrybí kostry po miliony let sloužit jako pojítka, díky nimž se organismy závislé na chemické energii šířily napříč oceánem.

Ponorka Fendouzhe má certifikaci do jedenácti kilometrů. Diamantinská zóna je mělčí, ale to, co na jejím dně leží, mění pohled na celý hluboký oceán: ne jako na pustinu, ale jako na krajinu, kterou formují i ti, kdo v ní už nežijí.