Park příšer v Bomarzu ukrývá monumentální sochy, jejichž původní význam není znám

Čtyřicet kamenných zastavení v lese nad městečkem Bomarzo láká návštěvníky už od poloviny 16. století, a dosud nikdo nedokázal spolehlivě říct, proč tam vlastně stojí.

Foto: Alessio Damato - licence CC BY SA 3.0

Sacro Bosco, jak se areál oficiálně jmenuje, není typická italská zahrada s geometrickými záhony a symetrickými alejemi. Je to rozlehlý svah posetý kolosálními sochami příšer, mytologických bytostí a architektonických podivností, které jako by někdo rozházel po lese bez zjevného plánu. Obří tlama démona Orca, do které můžete vstoupit. Dům nakloněný tak, že v něm ztrácíte rovnováhu. Slon zvedající chobotem římského vojáka. Echidna, žena s hadím tělem. A mezi tím vším nápisy, které návštěvníka spíš matou, než aby mu cokoli vysvětlily. Žádné účty, žádné objednávkové dokumenty, žádný zakládací text. Jen kámen, mech a staletí dohadů.

Zahrada, která se vzpírá výkladu

Areál nechal vybudovat Pier Francesco Orsini, zvaný Vicino, příslušník jednoho z nejmocnějších římských šlechtických rodů. Oficiální web Sacro Bosca uvádí, že první část parku byla hotová už roku 1552 a že se od počátku záměrně lišil od italských zahrad své doby; sochy nejsou svázány perspektivními ani proporčními vztahy. Dnešní návštěvnická mapa čítá 40 očíslovaných zastavení: od vstupních sfing přes fontány, obelisky a nymfeum až po tempietto a mauzoleum.

Jenže proč to všechno vzniklo? Historik umění John Garton z Clark University, který na Bomarzu pracuje na knize plánované na rok 2026, konstatuje, že se nedochovaly účty, účetní knihy ani objednávkové dokumenty. Nápisy roztroušené po areálu, včetně slavného „Sol per sfogare il core“ (Jen abych ulevil srdci), návštěvníka podle regionálního turistického portálu VisitLazio spíš znejišťují, než aby ho vedly k jednomu čtení. Výsledek: park přetížený významy, z nichž žádný zatím nedokázal vytlačit ostatní.

Smutek, literatura, alchymie, a všechno najednou

Nejčastěji citovaná teorie spojuje park se zármutkem po smrti Orsiniho manželky Giulie Farnese. Italská kulturní správa přímo označuje Sacro Bosco za architektonické capriccio věnované její památce. Chronologie tomu částečně odpovídá: grotesknější fáze výstavby spadá do let po jejím skonu a v blízkosti mauzolea se kupí motivy podsvětí, Persefona, Kerberos, Fúrie. V sekundárně citovaném dopise z roku 1570 Orsini píše, že mu Sacro Bosco přinášelo útěchu „na místě“ nejdražší milované.

Háček je v tom, že terasovaná zahradní plocha pod palácem se podle obce Bomarzo připravovala už mezi lety 1521 a 1533, tedy dávno před Giuliinou smrtí. Park tedy nevznikl jako okamžitá reakce na ztrátu; spíš šlo o dlouhodobě budovaný projekt, jehož pozdější vrstva mohla motiv smutku zesílit.

Vedle toho stojí výklady literární (odkazy na Ariostova Zuřivého Rolanda, Dantovo Peklo), alchymické i ty, které hledají etruské kořeny v krajině plné vulkanického peperina. Historik Anatole Tchikine i další badatelé počítají s tím, že se jednotlivé linie doplňují, aniž by jedna definitivně zvítězila.

Znovuobjevení, které přepsalo příběh

Po Orsiniho smrti park na staletí upadl do zapomnění. Zlom přišel až po druhé světové válce. Salvador Dalí místo navštívil, Jean Cocteau o něm psal, časopis TIME mu v roce 1958 věnoval článek o „znovuobjevení“. Jenže poválečné čtení posunulo Bomarzo směrem k surrealismu, podvědomí a erotice, tedy k významům, které renesanční objednavatel stěží zamýšlel.

K tomu přibyl argentinský román Manuela Mujicy Láineze z roku 1962, který Orsiniho vykreslil jako morálně zkaženého hrbáče a mstivého šílence. Šlo o čistou fikci, ale přesvědčivost vyprávění vedla část publika k tomu, že si románové prvky spletla s historií. Následná operní adaptace tento obraz ještě zesílila. Moderní obraz Bomarza tak není jen objev historického místa, ale i vrstvení nových významů, které původní renesanční kontext částečně přepisují.

Co čeká návštěvníka dnes

Sacro Bosco je otevřené denně po celý rok. Od listopadu do února od 9:00 do 17:00, od března do září do 19:00, v říjnu do 18:00; poslední vstup vždy hodinu před zavřením. Plné vstupné činí zhruba 400 korun (15 eur), děti od 4 do 13 let platí asi 240 korun. Průvodce není povinný; areál se prochází individuálně podél očíslované trasy.

Na co se připravit:

• Nepřehlédnutelné body: vstupní sfingy, Casa Pendente (nakloněný dům), Orco s rozevřenou tlamou, drak, slon, Echidna, Kerberos a tempietto.
• Pro rodiny s dětmi: Italia.it vyzdvihuje tajemnou atmosféru, v areálu je hřiště, bar i restaurace.
• Omezená pohyblivost: přístupných je jen asi 10 % areálu; terén je svažitý, plný schodů a nerovností.
• Doprava z Česka: nejpraktičtější je let do Říma a půjčené auto (asi 105 km po A1, sjezd Attigliano). Vlakem lze dojet do stanice Orte Scalo a dál autobusem.