Na plzeňské Bílé Hoře rostou druhy, které patří do stepi. Botanik Maloch zjistil proč: klíčem je pH zdejší opuky

Nad Berounkou u Plzně kvete pěchava vápnomilná, bělozářka i česnek horský, druhy, které byste čekali spíš na moravských stepích. Jejich výskyt tu dokumentoval botanik František Maloch už v roce 1896.

Foto: Public Domain Pictures

Strmý svah nad řekou, rozpálený letním sluncem, suchý vítr stoupající z kaňonu. Kdo se v červnu vydá z plzeňské Bílé Hory po naučné stezce směrem k Malochově skalce, narazí na rostliny, které do západních Čech zdánlivě nepatří. Teplomilné druhy tu ale nejsou omylem přírody. Jsou důsledkem unikátní kombinace geologie, mikroklimatu a expozice svahu, a právě tuhle kombinaci jako první systematicky popsal učitel a botanik František Maloch na přelomu 19. a 20. století.

Step, která není stepí

Označit svahy nad Berounkou za step by bylo zjednodušení. Podle Odboru životního prostředí města Plzně se tu na krátkém úseku kaňonu střídají skalní výchozy s teplomilnou vegetací, dubohabřiny, suťové lesy i borové porosty. Právě ta mozaika je klíčová. Na výslunných skalních partiích obrácených k jihu panuje suché a teplé mikroklima, které připomíná podmínky stepních lokalit o stovky kilometrů východněji. Hned za hranou svahu, ve stínu habrů a dubů, je svět úplně jiný.

Výsledkem je, že na ploše několika hektarů vedle sebe rostou druhy z odlišných vegetačních stupňů. Pěchava vápnomilná tvoří trsy přímo na skalních římsách. Bělozářka liliovitá a bělozářka větevnatá kvetou na suchých travnatých svazích. Česnek horský se drží na nejexponovanějších místech. A mezi nimi, v rozvolněných borových porostech, se objevuje lilie zlatohlavá. Není to step. Je to enkláva, kde se teplomilné prvky udržely díky terénu, který jim poskytuje podmínky, jaké jinde v Plzeňském kraji nenajdou.

Malochovy ruce v terénu

František Maloch se narodil v roce 1862 a celý profesní život strávil jako učitel v Plzni. Botanika pro něj nebyla zaměstnáním, ale celoživotní posedlostí, a posedlostí mimořádně disciplinovanou. Od roku 1896 systematicky procházel západní Čechy, sbíral rostliny, zapisoval lokality, datoval nálezy. Po sedmnácti letech terénní práce vydal dílo Květena v Plzeňsku, které dodnes zůstává základním historickým pramenem pro regionální botaniku. Po Malochovi zůstalo přes 25 tisíc herbářových položek.

Pro svahy nad Berounkou, které dnes nesou jeho jméno, jsou v moderní odborné syntéze publikované v časopise Preslia doloženy jeho sběry pěchavy vápnomilné z let 1896, 1898 a 1901. Lokality zapsal jako „Háj“, „Skála v Háji“ a „Afanitová skála“. Herbářové doklady jsou dnes uloženy ve sbírkách označovaných zkratkami BRNU, PL a PR, tedy v Brně, Plzni a Praze. Nejde o ústní tradici ani o legendu. Jsou to fyzické vzorky s datem a místem sběru, ověřitelné dodnes.

Co říká geologie, a co zůstává otevřené

Pracujeme s opukou a jejím pH jako klíčem k výskytu stepních druhů. Je fér říct, že v dostupných primárních zdrojích se tato teze nedá jednoznačně potvrdit. Česká geologická služba popisuje podloží Malochovy skalky jako spility, břidlice a písčité břidlice starohorního původu, tedy horniny vulkanického a sedimentárního charakteru, nikoli typickou opuku. Zároveň ale právě tyto horniny vytvářejí zásaditější půdní reakci než okolní kyselé substráty, což teplomilným a vápnomilným druhům vyhovuje.

Maloch sám byl terénní botanik, ne geolog. Doložitelné je, že pozoroval, kde které druhy rostou, a výskyt pečlivě zaznamenával. Zda prováděl laboratorní analýzy pH, z otevřených zdrojů nevyplývá. Co ale jeho práce nepochybně ukázala, je vazba konkrétních teplomilných druhů na konkrétní skalní výchozy, a ta vazba platí dodnes. Mechanismus, který za ní stojí, je průsečíkem geologie, expozice a mikroklimatu. Přesný podíl jednotlivých faktorů zůstává předmětem dalšího výzkumu.

Místo, kam se dá dojít pěšky

Malochova skalka je od roku 1990 přírodní památkou. Agentura ochrany přírody a krajiny jako předmět ochrany uvádí vzácnou teplomilnou květenu. Území leží na levém břehu Berounky a prochází jím devítikilometrová naučná stezka Po stopách Františka Malocha, která začíná u autobusové zastávky Bílá Hora a končí v Druztové.

Stezka vede přímo přes lokalitu, není potřeba žádná odbočka ani speciální přístup. Místy je strmá a vede nad svahem, takže vyžaduje pevnou obuv a základní kondici. Nejvhodnější doba návštěvy je konec jara a začátek léta, kdy teplomilné druhy kvetou a svahy jsou nejčitelnější. Kdo přijde v červnu, uvidí přesně to, co Maloch viděl před sto třiceti lety.

Botanická paměť jednoho svahu

Úsek Horní Berounky, do kterého Malochova skalka spadá, leží na rozhraní fytogeografických jednotek Plzeňské pahorkatiny a Křivoklátska. Právě tato poloha na pomezí dvou oblastí s odlišným klimatem a vegetací vysvětluje druhovou pestrost lépe než jediná hornina nebo jediné číslo pH. Vedle Malochovy skalky chrání město v téže oblasti i přírodní rezervaci Háj a Zábělá, lokality s podobným charakterem, kde se teplomilné prvky prolínají s lesními společenstvy.

Západočeské muzeum v Plzni Malochův odkaz aktivně zpracovává. Ke stému výročí vydání Květeny v Plzeňsku připravilo výstavu, která veřejnosti zpřístupnila i profesionální herbář. Malochovy položky z Háje a Malochovy skalky tak nejsou jen archivní kuriozitou, jsou referenčním bodem, vůči kterému lze měřit, jak se zdejší květena za století změnila. Nebo spíš jak málo se změnila.

Svah nad Berounkou dál drží své teplomilné druhy. Pěchava vápnomilná roste na stejných římsách, kde ji Maloch trhal v roce 1896. To není nostalgie, to je důkaz, že podmínky, které rozpoznal učitel s botanizační krabicí, fungují dodnes.