Metastudie chybně spojila kočky s dvojnásobným rizikem toxomplazmózy. Problém je, že ignorovala způsob, jakým se parazit dostává do těla

Australští vědci prošli 17 studií z 11 zemí a u lidí s kočkou našli více než dvojnásobné šance. Jak se parazit dostal do těla, ale u nikoho nesledovali.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

2. prosince 2023 zveřejnil odborný časopis Schizophrenia Bulletin práci, která rozvířila debatu mezi majiteli koček po celém světě. Psychiatr John McGrath s kolegy Carmen Lim a Sukantou Sahou z University of Queensland prohledali 1 915 odborných záznamů za posledních 44 let. Po důkladném třídění jich ponechali sedmnáct, z Kanady, Finska, Francie, Egypta, Etiopie, Turecka i Spojených států. Výsledný verdikt zněl hrozivě: lidé vystavení kočkám měli podle neupraveného výpočtu 2,14krát vyšší šance na poruchy spojené se schizofrenií, po zohlednění dalších vlivů dokonce 2,44krát. Jako hlavního podezřelého autoři označili parazita Toxoplasma gondii. Nad celým výpočtem však visí otázka, kterou čísla nezodpovídají: kudy se ten parazit do lidského těla vlastně dostává?

Dvojnásobné riziko z Queenslandu: co kočičí metastudie skutečně spočítala

Údaj 2,44 je takzvaný poměr šancí. Statistici ho milují, laici si ho snadno vyloží jako prosté zdvojnásobení nebezpečí. Popisuje však relativní vztah mezi skupinami, ne pravděpodobnost, že konkrétní člověk s mourkem na gauči onemocní.

Navíc čísla pocházejí z hodně různorodého vzorku. Neupravený odhad vznikl z deseti studií, upravený jen z pěti. Jakmile autoři vyřadili jedinou odlehlou práci, poměr šancí spadl na 1,56. Sami výzkumníci připouštějí nízkou kvalitu části zahrnutých výzkumů a vysokou heterogenitu, tedy výrazné rozdíly v tom, co a jak jednotlivé týmy měřily. U takzvaných psychóze podobných zážitků se souhrnný výpočet provést vůbec nepodařilo, protože studie používaly nesrovnatelné škály.

Dobře to ilustruje jeden z dílčích výzkumů, studie případů a kontrol ze Saúdské Arábie. Vlastnictví kočky před třináctým rokem uvedlo 52,6 % lidí se schizofrenií, ale také 44,9 % pacientů s depresí či úzkostí a pouhých 24,4 % lidí bez psychiatrické diagnózy. Rozdíl mezi schizofrenií a depresí přitom statisticky významný nevyšel. Kočka se tak v datech pojí spíš s duševními potížemi obecně, nikoli specificky se schizofrenií. Účastníci navíc odpovídali po paměti a nikdo nezjišťoval, kolik koček měli, jak dlouho ani zda je některá poškrábala.

Kočka jako zástupný ukazatel: slepá skvrna výpočtu

Klíčová slabina tkví v tom, co metastudie vlastně považuje za „expozici“. Do jednoho pytle spadlo vlastnictví kočky, kočka v domácnosti, běžný kontakt, kousnutí i kočky lovící hlodavce. Výzkumníci tak pracovali se zvířetem jako s nepřímým ukazatelem kontaktu s toxoplazmou. Jestli se konkrétní účastník skutečně nakazil, a pokud ano, kudy, výpočet neřešil.

Právě tady se podle nás otevírá prostor pro zkreslení. Lidé, kteří chovají kočky, se mohou od ostatních lišit v mnoha ohledech: častěji žijí na venkově, pracují se zeminou, pijí vodu z vlastní studny, jedí domácí uzeniny nebo pocházejí z odlišného sociálního prostředí. Každý z těchto faktorů může s nákazou i s duševním zdravím souviset nezávisle na kočce. Jednotlivé studie přitom zohledňovaly zcela odlišné proměnné: jedna rodinnou anamnézu a kouření, jiná vzdělání rodičů, další třeba konzumaci khatu nebo zdroj pitné vody. Autoři sami volají po jasnějším plánu, jak s takovými matoucími vlivy zacházet.

Opatrnost se týká i samotného spojení parazita se schizofrenií. Přehledová práce z roku 2022, která shrnula 66 studií, sice našla u lidí s protilátkami proti toxoplazmě zvýšené šance na schizofrenii s poměrem 1,91. Časovou souslednost, tedy zda nákaza předcházela nemoci, ale řešily jen čtyři z nich. Příčinná vazba proto dál zůstává otevřenou hypotézou.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Talíř, prkénko, záhon: kudy toxoplazmóza opravdu vstupuje do těla

Toxoplazma potřebuje, aby ji člověk spolkl. Mazlení, hlazení ani spaní s kočkou v posteli k tomu samo nestačí. Americká Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) uvádějí, že kočky parazita obvykle na srsti nenosí.

Daleko výmluvnější je pohled do kuchyně. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) odhaduje, že v Evropě připadá na potraviny zhruba 45 až 61 % přenosů. Mezi hlavní zdroje řadí hovězí maso, zeleninu, vepřové a maso ovcí či koz. Další velké cesty představují půda a voda. Přímý kontakt se zvířaty vychází v těchto odhadech kolem jednoho procenta, byť s širokým rozptylem nejistoty.

Typické vstupní brány tedy vypadají takto:

• syrové nebo nedostatečně tepelně upravené maso, například tatarák, carpaccio či růžový steak,
• prkénka a nože, na kterých se krájelo syrové maso a pak třeba salát,
• nemyté ovoce a zelenina, zejména z vlastní zahrady,
• kontaminovaná voda a půda při zahradničení nebo na pískovišti,
• kočičí výkaly při čištění záchodku, pokud zůstanou ležet déle.

U výkalů hraje roli i čas. Kočka vylučuje oocysty, tedy odolná vajíčka parazita, jen asi 10 až 14 dní po vlastní nákaze. Infekčními se stávají obvykle až za jeden až pět dní. Jakmile ale dozrají, vydrží v zemi velmi dlouho. Proto představuje větší hrozbu záhon, kam chodí toulavé kočky, než pravidelně čištěný kočkolit v obýváku.

Toxoplazmóza v Česku: parazit u čtvrtiny lidí a povinný test v těhotenství

Tuzemská čísla ukazují, jak rozšířená nákaza je. Podle autorů ze Státního zdravotního ústavu, které cituje Národní zdravotnický informační portál, může parazita nosit až čtvrtina obyvatel Česka. Většina o tom nemá tušení, protože infekce u zdravých lidí často proběhne bez příznaků. Mezi lety 2010 a 2025 lékaři nahlásili 2 137 případů, nejvíce v roce 2010, kdy jich bylo 259.

Skutečně citlivou skupinou jsou těhotné ženy, které se s parazitem setkají poprvé těsně před početím nebo během těhotenství, a lidé s oslabenou imunitou. Prenatální screening toxoplazmózy proto v Česku patří k doporučeným odběrům. Podle doporučeného postupu Společnosti infekčního lékařství ČLS JEP má první odběr proběhnout co nejdříve, ideálně kolem desátého týdne. Ženy bez protilátek by měly test opakovat alespoň jednou za trimestr a dostat poučení o prevenci. Rozhodující tak zůstává, zda žena nákazu už prodělala a zda se vyhýbá rizikovým cestám přenosu. Kočka v bytě je až druhořadá.

Bytová kočka, kočkolit a kuchyně: jak riziko srazit na minimum

Kočka chovaná doma, která neloví a nedostává syrové maso, je podle CDC i veterinářů z Cornellovy univerzity jen nepravděpodobným zdrojem nákazy. Venkovní lovkyně myší a ptáků nese riziko vyšší. Přesné procentuální srovnání pro české domácnosti chybí, rozdíl je však podle dostupných zdrojů výrazný. Americký úřad v informačním letáku pro majitele koček výslovně píše, že se mazlíčka zbavovat netřeba.

Prakticky to znamená několik jednoduchých návyků:

• Maso propékat: celé kusy alespoň na 63 °C s třemi minutami odpočinku, mleté na 71 °C, drůbež na 74 °C.
• Zeleninu a ovoce důkladně oplachovat pod tekoucí vodou, případně loupat.
• Prkénka a nože po syrovém mase umýt horkou vodou se saponátem.
• Kočkolit měnit denně, dřív než oocysty stihnou dozrát.
• Těhotné a imunitně oslabené by měly čištění záchodku přenechat jinému členovi domácnosti, případně použít rukavice a pak si pečlivě umýt ruce.
• Na zahradě nosit rukavice, pískoviště zakrývat.
• Kočku krmit granulemi či konzervami, nikoli syrovým masem, a ideálně ji nechat doma.

Hierarchie prevence podle Cornellu začíná u talíře, teprve pak se dostává ke zvířeti.