Kameny v poušti se samy posouvají. Potřebují k tomu jen kombinaci mělké vody, ledu a větru

Vyschlá pláň v Údolí smrti skrývala desítky let záhadu, kterou rozlouskl teprve jeden prosincový den roku 2013, a pár centimetrů ledu.

Foto: Picryl

Racetrack Playa leží vysoko v pohoří Cottonwood Mountains na pomezí Kalifornie a Nevady, uprostřed Death Valley National Park. Je to plochá, rozpraskaná jílovitá pánev, po většinu roku úplně suchá. Přesto po ní vedou stopy, rýhy táhnoucí se desítky metrů bahnem, na jejichž konci leží kameny (od oblázků po balvany vážící stovky kilogramů). Nikdo je netlačí, nikdo je netáhne. Přesto se pohybují. Od první vědecké zmínky v roce 1948 se geologové přeli, co za tím stojí. Ve hře byl extrémně divoký vítr, silný led, seismická aktivita a dokonce i magnetismus. Odpověď, když konečně přišla, byla překvapivě prostá, a přitom tak vzácná, že ji bylo téměř nemožné ověřit.

Laboratoř, která funguje pár dní za desetiletí

Klíčem k rozluštění nebyl žádný nový teoretický model. Byl to trpělivý experiment a obrovská dávka štěstí. Tým geofyzika Richarda Norrise z Kalifornské univerzity v San Diegu získal v roce 2011 povolení Správy národních parků k instalaci přístrojů na pláni. Protože do zdejších přirozených balvanů nesměli vrtat, přivezli 15 vlastních kamenů o hmotnosti od osmi do šestnácti a půl kilogramu a vybavili je pohybově aktivovanými GPS jednotkami. K tomu přidali meteostanici měřící nárazy větru po sekundách a dlouhodobé časosběrné kamery.

Pak čekali. Dva roky se nedělo nic. Pláň zůstávala suchá.

Až bouře z konce listopadu 2013 zaplavila Racetrack Playa mělkým jezírkem, maximálně deset centimetrů vody. A právě tady se otevřelo to krátké zimní okno: dost vody na to, aby přes noc zamrzla v tenkou vrstvu plovoucího ledu, ale tak málo, že kameny stále vyčnívaly nad hladinu.

Co přesně se stalo 20. prosince 2013

Ráno 20. prosince dorazili Norris a jeho kolega James Norris na pláň a uviděli, co před nimi nikdo vědecky nezachytil. Noční mráz vytvořil led silný tři až šest milimetrů. Kolem poledne, když teplota stoupla, se ledová plocha začala lámat na velké panely, tabule široké desítky metrů, ale tenké jako sklo. Slabý vítr o rychlosti pouhých tří až pěti metrů za sekundu stačil tyto panely posunovat po hladině. Led narážel do kamenů vyčnívajících z vody a tlačil je po nasyceném bahně vpřed.

Kameny se pohybovaly rychlostí dvou až pěti metrů za minutu. Jednotlivé epizody trvaly až šestnáct minut. Pohyb byl tak pomalý, že bez referenčního bodu v krajině ho pozorovatel snadno přehlédl, a přesto reálný, měřitelný, viditelný. Při další epizodě 9. ledna 2014 se podařilo zachytit pohyb kamene i ruční kamerou: osmnáct sekund záznamu, během nichž se balvan posunul zhruba o třicet centimetrů.

Celkem tým během asi dvou a půl měsíce existence zimního jezírka zdokumentoval pět samostatných pohybových epizod. Výsledky publikoval v srpnu 2014 v časopise PLOS ONE.

Proč to tak dlouho nikdo neviděl

Odpověď není v tom, že by mechanismus byl složitý. Je v tom, že je vzácný. Kameny na Racetrack Playa se často nepohnou celé roky, někdy déle než desetiletí. Nutná kombinace (dostatečné srážky, mělké zaplavení, noční mráz, denní tání a vítr ve správný okamžik) nastává nepředvídatelně a na odlehlém místě bez mobilního signálu, 85 kilometrů po nezpevněné cestě od nejbližší silnice.

Navíc stopy po pohybu nejsou vidět hned. Vznikají pod ledem a kalnou vodou. Teprve když vítr odfoukne zbytky vody z povrchu, rýhy se odhalí. Náhodný návštěvník tak mohl přijet den po pohybové epizodě a vidět jen čerstvé stopy bez jakékoli stopy po vodě či ledu, což živilo spekulace o nadpřirozených silách.

Důležitá je i poctivost studie. Autoři výslovně přiznali, že největší balvany na pláni, kusy o hmotnosti přes 300 kilogramů, přímo v pohybu nezaznamenali. Pro ty nejtěžší exempláře tedy mechanismus zůstává nejlepší, ale ne definitivně prokázanou hypotézou. Článek z roku 2015 v časopise Aeolian Research navíc popsal případ, kdy se kameny posunuly větrem po mokrém povrchu i bez ledu, byť sami autoři dodali, že ledový mechanismus je pravděpodobně dominantní.

Místo, které si zaslouží respekt

Racetrack Playa je dnes přístupná veřejnosti, ale rozhodně nejde o snadný výlet. Správa národního parku vyžaduje vůz s pohonem všech kol a vysokou světlou výškou, dostatek paliva a vody. Nejbližší toaleta je 53 kilometrů daleko. K samotným kamenům se chodí pěšky po křehkém jílovém povrchu.

Pravidla jsou striktní:

• Kameny je zakázáno přemisťovat, odnášet ani jinak narušovat.
• Na pláň se nesmí vjíždět vozidlem.
• Za mokra je třeba se vyhnout zanechávání stop v bahně.

Porušení spadá pod federální předpis 36 CFR § 2.1 a může znamenat pokutu i vězení.

Kdo chce vidět podobné stopy snáze, může zamířit na Bonnie Claire Playa východně od Scotty’s Castle. Správa parku ji sama doporučuje jako dostupnější alternativu s hojnými stopami a pravděpodobně totožným mechanismem.