Dračince na Sokotře zachytávají mlhu svou korunou. „Obří deštníky“ se snaží zachránit i čeští vědci

Na jemenském ostrově Sokotra roste strom, jehož koruna není ozdobou, ale funkční záchytnou plochou pro mlhu, a právě díky ní přežívá celý ekosystém pod ním.

Foto: Tatyana - licence CC BY-SA 4.0

Když letní jihozápadní monzun žene vlhký vzduch přes Arabské moře a ten naráží na vápencové plošiny centrální Sokotry, vzniká mlha. Ne déšť, ne průtrž, jen hustá, nízká oblačnost, která se plazí po hřebenech a plošinách pohoří Haggeher. A právě tady, v nadmořských výškách kolem 500 až 1 500 metrů, stojí tisíce stromů, které tuto mlhu umějí proměnit ve vodu. Dračinec rumělkový, Dracaena cinnabari, endemit, který ve volné přírodě neroste nikde jinde na planetě. Jeho koruna, hustá, téměř dokonale kruhová, symetricky větvená do tvaru obráceného slunečníku, není výsledkem zahradnického řezu. Je to evoluční odpověď na prostředí, kde klasický déšť nestačí.

Koruna jako sběrač, ne jako houba

Nabízí se představa, že strom mlhu jednoduše nasaje listy. Jenže tak to nefunguje. Listy dračince jsou tuhé, voskovité, pokryté silnou kutikulou, vodu spíš odpuzují, než aby ji vstřebávaly. Mechanismus je jiný a v jistém smyslu elegantnější: hustá koruna s desítkami listových růžic na koncích větví funguje jako obří kondenzační plocha. Drobné kapky mlhy a mrholení ulpívají na listech a větvích, spojují se ve větší kapky a ty pak odkapávají dolů nebo stékají po kmeni až ke kořenům.

Studie publikovaná v časopise Biological Conservation popsala, co se děje pod korunou: půda je vlhčí, podrost bohatší, teplota nižší. Dračinec nevyživuje jen sám sebe, vytváří pod sebou mikrostanoviště, které by bez něj na vyprahlé vápencové plošině neexistovalo. Stín koruny navíc omezuje výpar, takže voda v půdě vydrží déle. Obří deštník tedy není metafora vzhledu. Je to přesný popis ekologické služby.

Pro srovnání: kalifornské pobřežní sekvoje v mlžných lesích dokážou vstřebávat vodu přímo přes jehličí, jak ukázala studie v časopise Oecologia. Dračinec tuhle cestu nemá. Funguje jako sběrač a rozvaděč, zachytí vodu nahoře a přesměruje ji dolů.

80 tisíc stromů, ale skoro žádné děti

Ostrovní inventarizace z roku 2019 odhadla celkovou populaci dračince rumělkového na 80 134 jedinců. Číslo zní solidně, dokud se člověk nepodívá na strukturu. Přes 40 % všech stromů roste na jediné lokalitě, plošině Firmihin. Zbytek je rozptýlený v menších, často izolovaných skupinách. A hlavní problém není v tom, že by staré stromy hromadně umíraly. Problém je, že skoro žádné nové nepřibývají.

Dračinec je jednoděložná dřevina, netvoří letokruhy, a jeho věk se proto nedá určit klasickou dendrochronologií. Vědci z Mendelovy univerzity v Brně vyvinuli přímý model založený na tloušťce kmene a přírůstcích; nejmenší analyzované stromy vycházejí na zhruba 111 let, nejstarší na odhadovaných 672 let, ovšem s širokým intervalem nejistoty. Jde o mimořádně dlouhověký druh. Jenže právě ta dlouhověkost maskuje krizi: staré stromy stále stojí, ale pod nimi neroste nic, co by je jednou nahradilo.

Příčina je prozaická. Volná pastva koz a dalšího dobytka ničí přirozené zmlazení. Petr Maděra z MENDELU to popsal napřímo: semenáčky nemají šanci dorůst, protože je spase dobytek dřív, než stihnou zesílit. Do toho vstupuje postupná aridifikace ostrova. Modelové výpočty z téže studie z roku 2019 ukazují, že některé malé subpopulace mohou lokálně zaniknout už v horizontu 31 až 564 let. Nejkratší horizonty mají právě ty nejmenší a nejpřestárlejší skupiny stromů.

Víc než vlajkový druh

Dračinec rumělkový je podle Kew Gardens veden ve statusu „zranitelný“ (VU). Ale jeho význam přesahuje jednu kolonku v červeném seznamu. Studie z roku 2020 ukázala, že pod korunami dračinců žije více než polovina místní plazí komunity, konkrétně 12 endemických druhů plazů, kteří využívají stín, vlhkost a strukturu, kterou strom vytváří. Dračinec je takzvaný deštníkový druh: jeho ochrana automaticky chrání i desítky dalších organismů, které na něm závisejí.

Ztráta dračincových porostů by proto nebyla jen estetická rána. Znamenala by méně zachycené mlhy, sušší půdu, chudší podrost, horší podmínky pro endemickou faunu a další krok k aridifikaci krajiny, která už tak balancuje na hraně.

Češi na Sokotře, dvacet let v terénu

Mendelova univerzita na Sokotře působí přes dvacet let. Vědci z Lesnické a dřevařské fakulty se podílejí na terénních inventarizacích, modelování vhodných lokalit pro obnovu, odhadech stáří stromů i práci ve školkách, kde se pěstují sazenice pro výsadbu. Zapojují se i studenti. UNESCO práci českého týmu oficiálně ocenilo.

Paralelně na ostrově běží projekt Socotra Dragon Blood Tree Association, který ve fázi 2022–2027 provozuje pět školek, vrátil do krajiny téměř 3 000 sazenic, distribuoval 100 včelích úlů místním komunitám a rozšiřuje přístup k vodě v okolních vesnicích. Jde o jeden z mála konkrétních projektů, které propojují ochranu druhu s živobytím lidí na ostrově.

Podívat se na vlastní oči? Technicky ano, prakticky opatrně

Komerční agentury nabízejí trasy na Sokotru přes Abú Zabí, Ammán nebo Káhiru. Letové spojení existuje, i když se mění. Jenže Sokotra formálně patří k Jemenu a české ministerstvo zahraničí k 25. květnu 2026 stále varuje před cestami do celého Jemenu včetně ostrova. Dostat se tam lze. Česká diplomacie to ale důrazně nedoporučuje.

Na vápencové plošině Firmihin stojí dnes přes 30 000 dračinců, z nichž každý zachytává mlhu, kterou by vítr jinak odnesl pryč. Jsou to stromy staré stovky let, které nikdo nezasadil a které zatím nikdo nedokáže nahradit. Jejich koruny drží vodu, stín i život pod sebou, a čas na to, aby pod nimi vyrostla nová generace, se krátí.