Od víčka po starý hrnec: Víte, kam patří kovový odpad (nejen) z kuchyně?

Konzerva od rajčat, víčko od zavařeniny, kus alobalu nebo starý hrnec. Kovový odpad vzniká v domácnosti v mnoha podobách a zdaleka ne všechno patří na stejné místo. Zatímco drobné kovové obaly můžeme v řadě obcí vytřídit jen pár kroků od domu do příslušného barevného kontejneru, s většími předměty nebo obaly od nebezpečných látek už musíme naložit jinak. Jak se v kovovém odpadu vyznat a proč se vyplatí nenechat cenný materiál skončit v popelnici na směsný odpad?

Zdroj obrázku: pfctdayelise / licence CC BY-SA 4.0

Od železné neděle ke kontejneru před domem

Kdo vyrůstal v době, kdy obcemi pravidelně projížděl sběr železného šrotu, má možná třídění kovů stále spojené především se starými trubkami, hrnci nebo vysloužilým nářadím. Výkupny surovin, sběrné dvory nebo tradiční „železné neděle“ nezmizely a zejména pro větší kovové předměty mají své místo dodnes. Možností, jak kovy vytřídit, je ale podstatně více.

Drobné kovové odpady a obaly dnes můžeme stále častěji odkládat přímo do barevných sběrných nádob. A nemusí být nutně šedé. V některých obcích se kovy sbírají samostatně, jinde společně s dalšími komoditami, nejčastěji s plasty do nádoby označené žlutou samolepkou. Proto se nevyplatí spoléhat pouze na barvu kontejneru. Rozhodující je vždy samolepka na konkrétní nádobě, která zohledňuje místní způsob sběru. Kovy se třídí do nádob označených šedou samolepkou.

Kovový odpad se skrývá i tam, kde ho přehlížíme

Plechovku nebo konzervu jako kovový obal poznáme okamžitě. V domácnostech ale vzniká také množství podstatně nenápadnějšího kovového odpadu. Patří sem víčka od sklenic, kovové uzávěry, prázdné tuby, alobal nebo hliníková víčka od potravin. Několik víček nebo kousků alobalu z jedné domácnosti se může zdát jako zanedbatelné množství. V měřítku celé obce už ale jde o podstatně větší objem využitelného materiálu. Drobné hliníkové odpady proto můžeme shromažďovat průběžně a například alobal či víčka spojit do větší koule.

Do sběru kovů mohou podle místních pravidel patřit také staré kovové nádobí, klíče nebo drobné nářadí. U rozměrnějších kusů je však vhodnější sběrný dvůr, výkupna nebo obecní mobilní sběr. A pokud si u některého obalu nejsme jistí ani tím, z jakého kovu je vyroben, napovědět může jeho materiálové označení.

FE, ALU a čísla, která prozradí materiál

U obalů, jejichž složení nám není na první pohled zřejmé, mohou pomoci symboly třídění odpadu. Pro železo se používá označení FE 40, hliník poznáme podle ALU 41 a čísla 42 až 49 jsou vyhrazena ostatním kovům.

Materiálové označení ale samo o sobě neurčuje, do které nádoby máme obal vhodit. Zatímco symbol na obalu prozradí jeho složení, konkrétní způsob sběru určují místní pravidla. Proto je potřeba následně zkontrolovat také informační samolepky na sběrné nádobě. Avšak ani kovové složení automaticky neznamená, že každý takový obal může zamířit do běžného tříděného sběru.

Prázdná konzerva ano, plechovka od barvy ne

U kovových obalů existuje důležitá hranice mezi tím, co lze běžně vytřídit, a tím, co vyžaduje zvláštní zacházení. Konzervy, kovová víčka, alobal nebo zcela vyprázdněné kovové tuby patří podle pravidel místního systému do sběru kovů. Obaly by měly být prázdné a zbavené větších zbytků obsahu.

Jinak je tomu například u plechovek od barev, ředidel, motorových olejů nebo dalších chemických přípravků. Takové obaly mohou obsahovat zbytky nebezpečných látek, a proto se odevzdávají na místech určených pro nebezpečný odpad. Do běžného kontejneru na kovy nepatří ani baterie, elektroodpad nebo automobilové součásti.

Samostatnou pozornost si zaslouží spreje. Do tříděného sběru lze podle místních pravidel odkládat pouze zcela vyprázdněné kovové tlakové nádobky. Pokud v nich zbytek obsahu zůstává, je nutné řídit se místními pokyny pro nakládání s daným druhem odpadu.

Správné rozlišení přitom není důležité jen kvůli bezpečnosti. U kovů zároveň rozhoduje o tom, zda bude možné cenný materiál dále využít.

Proč je škoda nechat kov ve směsném odpadu

Železo, hliník a další kovy mají jednu vlastnost, která z nich dělá cenné druhotné suroviny: dají se znovu zpracovávat a vracet do výroby. Vytříděný kov tak může nahradit část surovin, které by jinak bylo nutné získat těžbou. Právě začátek životního cyklu kovů přitom patří k environmentálně náročným etapám. Těžba nerostných surovin zasahuje do krajiny a navazují na ni procesy od úpravy vytěženého materiálu přes dopravu až po výrobu samotného kovu. To vše vyžaduje energii a další zdroje. Čím lépe proto využijeme materiál, který už máme k dispozici, tím menší je potřeba primárních surovin.

Než se ale vytříděný kov může vrátit do výroby, musí se jednotlivé materiály od sebe nejprve oddělit.

Magnet nestačí. Hliník potřebuje jiný trik

Po svozu přichází na řadu dotřídění. Kovy je potřeba zbavit nežádoucích příměsí či nečistot a rozdělit podle jednotlivých materiálů. Železné kovy lze díky jejich vlastnostem zachytit magnetickým separátorem. U hliníku a dalších neželezných kovů magnet nepomůže, proto se využívají jiné technologie, například separace pomocí vířivých proudů. Vytříděné materiály se následně lisují do balíků, upravují a připravují pro další zpracování.

Z původně nesourodé směsi konzerv, víček, plechovek a dalších kovových předmětů vzniká materiál, který se může uplatnit při výrobě nových produktů – například součástek pro automobilový průmysl nebo stavebnictví.

Ne vše kovové patří do jednoho kontejneru

Třídění kovů se za poslední desetiletí výrazně přiblížilo domácnostem. O to snazší je využít možnosti, které dnes máme, a nenechávat kovové obaly ani další využitelné předměty zbytečně končit ve směsném odpadu. Současně ale platí, že ne všechno kovové patří automaticky do stejné sběrné nádoby. U běžného víčka nebo konzervy je rozhodnutí jednoduché, u plechovky od chemikálií či rozměrného kovového předmětu už je potřeba zvolit jinou cestu. Jakmile se v těchto několika základních pravidlech zorientujeme, zjistíme, že třídění kovů není žádná věda. A materiál, který by jinak přišel nazmar, může dostat další využití.