Zapomenutá část Antarktidy se od roku 1998 navzdory globálnímu oteplování ochlazuje. Jev, nad kterým si vědci lámou hlavy

Antarktický poloostrov je nejsevernější část Antarktidy. Míří severozápadním směrem k nejjižnějšímu cípu Jižní Ameriky, která je od ledového kontinentu asi 1 000 kilometrů daleko. Minimálně od roku 1950, kdy tu začalo pravidelné měření, se poloostrov ohřívá. Jenže roku 1998 došlo ke změně, a i když je region stále teplejší než při prvních měřeních, od zmíněného roku dochází k postupnému ochlazování. To má zcela přirozenou příčinu, tedy bez lidského zásahu, jenže tento proces nevydrží a bude teplotně opět překonán.

Dlouhodobé větrné chlazení regionu

John Turner z britské Organizace pro pozorování Antarktidy (British Antarctic Survey) uvádí, že „vidíme přirozenou klimatickou variabilitu, která překonává globální oteplování“. Poloostrov se tímto vlivem ochladil zhruba o 0,5 stupně Celsia za jednu desítku let. To je podobné tempo, jakým se pět desítek let ohříval. Problém je, že zatímco ohřev je dlouhodobý, toto větrné chlazení bude jen dočasné. I pokud budou současné vzdušné proudy pokračovat, globální oteplování jejich ochlazující vliv překoná.

iZdroj fotografie: Pixabay

Stejně tak to neznamená, že bychom se o ohřívání Antarktidy měli méně starat, protože hlavní hrozba přetrvává. Tou je samozřejmě prakticky jistý vzestup hladiny oceánů a stále zrychlující úbytek ledu. Tento proces je způsoben výlučně globálním oteplováním kolem kontinentu. Nestabilní západní část Antarktidy se už dostala za bod bez návratu. Není tudíž způsob, jak zabránit vzestupu hladiny moře minimálně o 5 metrů, a to během následujících staletí.

Globální vzestup teploty povrchu

Celkově vzrostla teplota povrchu planety asi o 1 stupeň Celsia od předprůmyslové éry. V konkrétních regionech se ovšem situace dramaticky odlišuje. Antarktida se ohřála o několik stupňů, protože led, který normálně světlo odráží, postupně ubývá. Objevuje se tak více vodní hladiny, která teplo pohlcuje velmi dobře. Větry, které vanou kolem jižního pólu, navíc drží teplý vzduch mimo vyšší pásma a v poslední době také zesilují.

iZdroj fotografie: Pixabay

Výjimku z tohoto trendu tvořil právě Antarktický poloostrov, protože sahá daleko mimo ústřední kontinent. Do roku 1998 tu stálé měřící stanice ukazovaly jasné oteplování, které měly na svědomí hlavně teplé západní větry. Jedna z nich ukázala nárůst o 6 stupňů, což poloostrov zařadilo mezi nejrychleji se ohřívající místa planety. Proto klesla populace místních tučňáků kroužkových a došlo k úpadku Larsenova ledovce B, jenž tu existoval tisíce let.

Dvě dekády větrného ochlazení

Jenže poslední dvě desítky let konkuroval teplotě chladný východní vítr, který postupně zesiloval. Jak ovšem Turner upozorňuje, tento projev nijak neovlivnil zbytek kontinentu. Zajímavý je ovšem další závěr Turnerova týmu, tedy že ohřev poloostrova se nedá jasně přiřadit globálnímu oteplování. Data z ledových jader ukazují, že se stále pohybuje v přirozeném výkyvu, který se tu projevoval posledních 1 000 let. Neznamená to však ani absenci vlivu tohoto procesu.

iZdroj fotografie: Pixabay

Takový závěr by nepochybně uvítali popírači globálního oteplování. Klimatické modely ukazují, že se v oblasti i nadále bude oteplovat, a to o několik stupňů Celsia. A protože rok 2016 tu byl nejteplejším rokem od začátku měření, neexistuje jasnější důkaz globálního oteplování. Svět se tak blíží teplotě o 1,5 stupně vyšší, než byla před průmyslovou érou. Tempo je kriticky rychlé a v mnoha ohledech už nejspíš nezastavitelné.

Myslíte si, že je ohřev planety již nezvratný?

Zdroj: NewScientist