Obnova severní části Aralského jezera zvedla hladinu vody a podpořila návrat ekosystému

Objem vody v severní části Aralského jezera vzrostl o 42 %. Návrat ryb, pokles slanosti a obnova mokřadů jsou reálné.

Foto: Envisat satellite - licence CC BY-SA 3.0

V červenci 2026 obsahuje Severní Aral, takzvaný Malý Aral na kazašské straně, 23,5 miliardy kubíků vody, slanost meziročně klesla o deset procent na 7,9 promile a rybáři za první pololetí vytáhli 4,2 tisíce tun ryb. Jsou to čísla, která by ještě před dvaceti lety zněla jako fikce. Tehdy se jezero, kdysi čtvrté největší na světě, měnilo v solnou poušť a z přístavního města Aralsk to bylo k vodě přes šedesát kilometrů. Příběh obnovy je skutečný. Jenže není o celém Aralu; je o tom, jak se podařilo zachránit jeden jeho kus. A právě tím je tento environmentální návrat výjimečný.

Přehrada, která změnila všechno

Klíčový zlom nastal v roce 2005, kdy Kazachstán s podporou Světové banky dokončil třináctikilometrovou přehradu Kokaral. Hráz fyzicky oddělila severní část jezera od jižní a zastavila odtok vody směrem na jih, kde se beztak ztrácela odparem. Současně se upravilo koryto řeky Syrdarji, hlavního přítoku ze severu, aby víc vody skutečně dorazilo do jezera.

Výsledky první fáze projektu mluví jasně. Objem vody v Malém Aralu narostl z 15,6 na 27,1 miliardy kubíků. Plocha jezera se rozšířila z 2 414 na 3 288 čtverečních kilometrů. Hladina stoupla přibližně o čtyři metry. A 870 čtverečních kilometrů dříve vyschlého dna se znovu ocitlo pod vodou – jde o plochu srovnatelnou s rozlohou Prahy a okolí.

Ryby, které se vrátily

Pokles slanosti spustil řetězovou reakci. Do jezera se vrátilo třináct dříve ztracených druhů ryb. Dnes kazašské úřady evidují v Malém Aralu devatenáct druhů, z nichž sedmnáct se loví komerčně. V okrese Aral funguje devět zpracovatelských závodů. Roční úlovky, které na přelomu tisíciletí spadly na pouhých čtyři sta tun, se vyšplhaly na šest až osm tisíc tun.

Nejde jen o ryby. Kolem jezera se obnovily mokřady, zlepšily se podmínky pro jesetery a Světová banka odhaduje, že projekt pozitivně ovlivnil životy zhruba milionu obyvatel chudého regionu. V Kazalinsku navíc vyrostla lesní školka s kapacitou tří milionů sazenic ročně; stát vysazuje na vyschlém dně nové porosty a plánuje jim přiznat zvláštní ochranný status.

Proč právě teď, a co přinesla diplomacie

Obnova není jen o betonu a regulaci koryta. V posledních letech se do hry zásadně promítla středoasijská vodní diplomacie. Kazachstán vyjednal se sousedními státy dohody o přítoku vody: do dubna 2025 mělo do země dorazit jedenáct miliard kubíků, z toho 1,6 miliardy přímo do Aralského moře. Za poslední tři roky přiteklo do Severního Aralu přes šest miliard kubíků, což je objem, který by bez mezistátní koordinace nebyl dosažitelný.

Druhá fáze projektu, kterou nyní Kazachstán připravuje ve spolupráci se Světovou bankou a Mezinárodním fondem pro záchranu Aralského jezera, míří ještě výš. Cíle jsou konkrétní: zvýšit hladinu na 44 metrů nad mořem, rozšířit plochu na 3 913 čtverečních kilometrů a naplnit jezero na 34 miliard kubíků. Původní bankovní koncept počítal s dvouúrovňovým systémem v zálivu Saryšaganak, ale aktuální kazašská varianta preferuje jednodušší řešení, jednoustupňové navýšení hráze Kokaral o dva metry. Projekt prochází státní expertizou.

Jih umírá dál

Tady příběh přestává být optimistický. Zatímco sever se stabilizuje, jižní část Aralského jezera se dál rozpadá. Satelitní snímek Evropské kosmické agentury z března 2025 ukazuje, že západní lalok jižní části jezera se dál zmenšil a východní prakticky vyschl. Jižní Aral je dnes převážně solná pláň, ze které vítr každoročně zvedá toxické prachové bouře.

UNEP potvrzuje, že epizody prachu z aralského regionu zůstávají významným zdrojem extrémního znečištění ovzduší v jižním Uzbekistánu. Na uzbecké straně se proto neřeší návrat velké vodní plochy, ale přežití: zalesňování vyschlého dna saxaulem, omezení větrné eroze, ochrana obyvatel. WHO ještě v dubnu 2026 zařadila aralský region mezi oblasti, kde vysychání moře dál ovlivňuje zdraví a kvalitu života.

Návrat, který visí na vlásku

Návrat Aralu do podoby ze šedesátých let, kdy měl rozlohu přes 67 tisíc čtverečních kilometrů, je v dohledné době nereálný. Hydrolog Philip Micklin spočítal, že by to vyžadovalo obnovit průměrný roční přítok na 56 miliard kubíků a čekat zhruba 103 let. Ve skutečnosti přitékalo v posledním měřeném desetiletí kolem jedenácti miliard. A 92 procent odběrů v celém povodí spolkne zavlažování bavlny a dalších plodin.

Co funguje, je něco jiného: cílená, inženýrsky promyšlená záchrana jednoho segmentu. Severní Aral dnes dokazuje, že i ekologickou katastrofu planetárního rozměru lze částečně zvrátit, pokud se sejde infrastruktura, peníze, diplomacie a politická vůle. Jenže každý z těchto pilířů je křehký. Stačí, aby sousední stát přestal pouštět vodu, aby klimatická změna vysušila povodí víc, než modely předpokládají, nebo aby se financování druhé fáze zaseklo.

Rybáři v Aralsku zatím loví. Hladina drží. Ale jezero, které jednou zmizelo, připomíná, jak málo stačí k tomu, aby zmizelo znovu.