66 miliard stromů v čínské poušti roste o 66 % rychleji než přirozený les. Klíč je v mechanismu, který les normálně nemá

Čínské plantáže zvyšují listovou plochu téměř o dvě třetiny rychleji než přirozené porosty. Po zohlednění věku stromů ale z impozantního čísla zbývají necelá procenta.

Foto: Pickpik

Když tým vedený Jü-changem Luem z Pekingské univerzity porovnal satelitní data o čínských lesích za období 2000–2022, vypadal výsledek jako reklama na masivní zalesňování: vysazené porosty zvětšovaly svou listovou plochu o 65,8 % rychleji než lesy, které vyrostly samy. Studie publikovaná v Geophysical Research Letters ale obsahuje i druhé číslo, které se do titulků dostává mnohem hůř. Jakmile vědci srovnali plantáže a přirozené lesy stejného stáří a v podobných podmínkách, rozdíl spadl na 4,6 %. Většina náskoku totiž nevypovídá o kvalitě výsadby, vypovídá o mládí.

Proč mladý les vyhrává a proč přestane

Mechanismus je překvapivě přímočarý. Mladý strom je ve fázi, kdy agresivně expanduje korunu a buduje biomasu. Každá další molekula CO₂ v atmosféře se pro něj stává stavebním materiálem, který dokáže rychle proměnit v nové listy a větve. Luova studie tento efekt označuje jako silnější „CO₂ fertilizaci“, tedy hnojivý účinek oxidu uhličitého: vysazené porosty na rostoucí koncentraci reagují výrazněji než staré lesy, zvlášť u smíšených a stálezelených typů.

Jenže kolem čtyřicátého roku věku se křivka láme. Koruny se uzavřou, stromy začnou víc energie vynakládat na údržbu existující struktury: respiraci, transport vody do výšky, opravu poškozených tkání. Čistý přírůstek klesá. Podle AGU Newsroom vysazené porosty právě kolem této hranice ztrácejí náskok a přirozené lesy je v tempu růstu listové plochy začínají dohánět.

K tomu přistupuje management: na plantážích se odstraňuje podrost, reguluje konkurence o světlo a vodu, místy se hnojí. To vše umožňuje mladým stromům vytěžit bonus z CO₂ naplno. V přirozeném lese takový servis chybí.

Velká zelená zeď v číslech

Luova studie se opírá o data z celé Číny, ale jejím symbolickým pozadím je projekt Severní ochranný lesní pás (Three-North Shelterbelt), takzvaná Velká zelená zeď. Projekt, spuštěný v roce 1978, pokrývá 13 provincií na severu, severozápadě a severovýchodě země a má běžet až do roku 2050. Do roku 2020 v jeho cílové oblasti přibylo 32 milionů hektarů zalesněné plochy a lesnatost vzrostla z přibližně pěti na čtrnáct procent.

Na konci listopadu 2024 čínské úřady oznámily dokončení 3 046 kilometrů dlouhého zeleného pásu kolem pouště Taklamakan. Nejde přitom o monokulturní stěnu: v pouštních zónách se sází druhy adaptované na extrémní sucho a zasolení: pouštní topol, saksaul, červená vrba nebo tamaryšek. V chladnějších oblastech přibývá borovice mongolská a bříza. Často citovaný údaj o 66 miliardách vysazených stromů se objevuje v sekundárních zdrojích, ale snadno ověřitelný primární dokument s tímto kumulativním číslem se nám dohledat nepodařilo.

Listová plocha není totéž co uhlíkový trezor

Tady je potřeba říct věc, kterou studie sama přiznává: měřenou veličinou je index listové plochy (LAI), tedy hustota a rozsah korun. To je užitečný ukazatel krátkodobého příjmu CO₂, ale není to kompletní bilance uhlíku uloženého v kmenech, kořenech a půdě. Starý přirozený les může mít pomalejší přírůstek listí, a přesto v sobě držet řádově víc uhlíku než třicetiletá plantáž.

Sám Luo v rozhovoru pro Live Science zdůraznil, že pro dlouhodobé ukládání uhlíku a ekologickou odolnost zůstávají přirozené lesy nenahraditelné. A studie z Nature Communications z roku 2016 ukázala, že v řadě čínských reforestačních lokalit převažovaly monokultury a druhově chudé směsi, které sice rychle zelenají, ale poskytují slabší přínos pro biodiverzitu než původní porosty.

Podle nás je klíčové rozlišení mezi dvěma časovými horizonty: v prvních třech dekádách plantáže skutečně fungují jako účinné „vysavače“ CO₂. Ale klimatická politika, která by na tomto základě upřednostnila masivní výsadbu před ochranou starých lesů, by zaměnila sprint za maraton.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Český lesník si při pohledu na čínská čísla může říct: proč neděláme totéž? Odpověď je, že děláme něco jiného, a to záměrně. Podle Ministerstva zemědělství ČR se v roce 2024 obnovilo téměř 42 tisíc hektarů lesa, z toho rekordních 12 447 hektarů přirozenou cestou. Při výsadbě tvořily listnáče 58 % sazenic: buk, dub, habr, javor, jilm, bříza, lípa. Trend jde směrem k pestrosti, ne k rychlosti.

Evropská unie sice cílí na tři miliardy nových stromů do roku 2030, ale její směrnice výslovně požadují „správný strom na správném místě pro správný účel“, kombinaci aktivní výsadby s přirozenou obnovou a respekt k biodiverzitě. Africká Velká zelená zeď, další často srovnávaný projekt, je koncipovaná jako mozaika agrolesnictví, přirozené regenerace a komunitních opatření, ne jako souvislá linie plantáží.

Čínský model je inspirativní svým rozsahem a disciplínou realizace. Ale přenést ho jedna ku jedné do střední Evropy zasažené kůrovcovou kalamitou by znamenalo ignorovat třicet let zkušeností, které říkají totéž co Luova studie mezi řádky: počet stromů je začátek příběhu, ne jeho pointa.

Plantáže umí rychle zazelenat krajinu a na pár dekád vtáhnout do korun víc CO₂ než starý les. Jenže les, který má chránit klima i za padesát let, potřebuje víc než mládí a hnojivo. Potřebuje čas, pestrost a prostor stárnout.