Zmizela pár kroků od domova: Tragédie „Červené karkulky“ dodnes děsí Británii

Dvanáctiletá Muriel Drinkwaterová byla zavražděna v červnu 1946 necelých 500 yardů od rodinné farmy. Po téměř osmdesáti letech případ nemá pachatele.

Foto: Duren Williams/Pexels

Byl čtvrtek 27. června 1946 a Muriel vystoupila ze školního autobusu na hlavní silnici u Penllergaeru v jižním Walesu. Před ní ležel poslední úsek cesty domů – asi míle lesní stezkou k osamělé farmě, kde na ni čekala rodina. Matka ji zahlédla z kuchyňského okna, jak kráčí po známé trase. Pak Muriel zmizela za ohybem cesty v hustém porostu. Už ji nikdo neviděl živou. Její tělo našli v podrostu nedaleko od místa, kde ji matka naposledy spatřila. Byla odtažena z cesty, sexuálně napadena a zastřelena. Mediální přezdívka „Červená karkulka“, obraz školačky mizící v lese cestou domů, se k případu přilepila a drží dodnes.

Pátrání, které pohltilo celý Wales

Policie zareagovala masivně. Detektivové obešli usedlosti v okruhu 150 čtverečních mil a vyslechli přes 20 tisíc mužů. V poválečném Walesu šlo o bezprecedentní operaci. Jenže forenzní nástroje roku 1946 měly tvrdé limity: práce s krevními skupinami, fyzické stopy, výpovědi. Žádná DNA, žádné digitální záznamy, žádné kamery. Vrah nezanechal nic, co by tehdejší technika dokázala přeměnit v jméno. Případ zůstal otevřený a pomalu klesal pod hladinu veřejné pozornosti.

O deset dní po Muriel byla za podobných okolností zavražděna jedenáctiletá Sheila Martinová v Kentu. South Wales Police si v roce 2009 od kentské policie vyžádala původní spis, aby prověřila možné propojení obou případů. Ani vražda Sheily ale nebyla nikdy objasněna a výsledek srovnávací revize nebyl zveřejněn.

Harold Jones – podezřelý, kterého vyloučila věda

Nejsilnější stopa vedla k Haroldu Jonesovi, odsouzenému vrahovi dvou dívek z dvacátých let, propuštěnému po dvaceti letech ve vězení. Část vězeňských odborníků ho považovala za vážné riziko – psychiatr Norwood East v roce 1936 napsal, že by ho další sexuální vražda po propuštění nepřekvapila. Přesto měl Jones vlivného zastánce v reformním komisaři Alexanderu Patersonovi, který věřil, že válečný kontext a armádní služba mohou Jonese napravit. Jones byl propuštěn a po válce žil v oblasti, kde Muriel zemřela.

Desetiletí spekulací skončila v roce 2019 jedinou větou. South Wales Police oznámila, že forenzní přezkum Harolda Jonese „kategoricky“ vyloučil. DNA profil získaný ze spermatické stopy na Murielině školním kabátu neodpovídal Jonesovi. Nejsilnější teorie se rozpadla.

DNA průlom, který nedal jméno

Samotné získání profilu bylo přitom mimořádné. Šlo o jednu z nejstarších forenzních DNA stop, jaké se kdy podařilo zpracovat, vzorek starý přes šedesát let. Jak popsal odborný článek v The Scientist, stopa pocházela ze spermatu na kabátu a její kvalita umožnila sestavit použitelný profil pachatele.

Jenže profil bez shody v databázi je jako klíč bez zámku. Britská národní DNA databáze funguje primárně na přímé shody nebo příbuzenské vyhledávání v okruhu rodičů, sourozenců a dětí. Genetická genealogie, metoda, která v USA pomohla rozlousknout případ Golden State Killera, potřebuje kvalitnější a méně degradovaný materiál, než jaký nabízí osmdesát let stará stopa. Podle oficiální britské zprávy o genetické genealogii zůstávají tyto techniky v Británii navíc legislativně i prakticky omezenější než v zámoří.

Dokumentární tým BBC v roce 2020 veřejně označil za silně zajímavé jméno Ronnieho Harriese, muže, který údajně pracoval pro Murielina otce. Policie ale takový závěr nikdy veřejně nepotvrdila a výsledky případného srovnání DNA s jeho rodinou zveřejněny nebyly.

Případ žije – i na papíře

Vyšetřovací spis k vraždě Muriel Drinkwaterové vede britský Národní archiv jako uzavřený dokument s datem otevření 1. ledna 2037. Nejde o zapomenutý folklórní zločin, ale o formálně živý cold case. South Wales Police opakovaně uvádí, že historické vraždy zůstávají v aktivní úvaze a znovu se otevírají při nových informacích nebo forenzním pokroku.

Podobný limit DNA důkazů přitom není výlučně britský. Česká policie v případu nalezeného mrtvého novorozence v Praze získala genetickou stopu ženy příbuzné rodičce a provedla asi 500 odběrů DNA, a to bez výsledku. Mechanismus je totožný: stopa existuje, ale bez přímé shody v databázi nebo dohledatelné rodinné linie sama o sobě pachatele neurčí.

Prakticky je šance na klasické soudní uzavření případu už úzká. Pachatel by dnes, pokud vůbec žije, byl ve velmi vysokém věku. Rozhodující by muselo být nové svědectví z rodiny pachatele nebo dosud nepředstavitelný forenzní pokrok. Realističtější než rozsudek je pozdní jmenné určení, verdikt bez soudu, který přijde příliš pozdě na spravedlnost, ale možná ne příliš pozdě na pravdu.

V červnu 2026 uplyne přesně osmdesát let od chvíle, kdy matka naposledy zahlédla Muriel z kuchyňského okna. Cesta od brány k farmě je pořád stejně dlouhá. A jméno vraha pořád chybí.