V pražském kostele visí na řetězu zčernalá lidská ruka. Přežila i požár v roce 1689, konzervaci zajistil vzduch a čas

Stačí projít pár kroků od přeplněného Staroměstského náměstí do Malé Štupartské, minout nenápadný průchod naproti východu z Ungeltu a vstoupit do třetí nejdelší chrámové stavby v Praze.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Většina návštěvníků zamíří k Týnskému chrámu s jeho osmdesátimetrovými věžemi, které dominují panoramatu náměstí. Jenže právě v bočním tahu za Ungeltem čeká na příchozí detail, jaký žádný jiný pražský kostel nenabízí: vysušená končetina zavěšená přímo nad hlavou každého, kdo překročí práh. Městská část Praha 1 ji výslovně popisuje jako varování pro každého zloděje.

Legenda o zloději a soše Panny Marie: příběh, který drží ruku na místě

Podle pověsti, kterou dodnes šíří oficiální materiály baziliky i pražský magistrát, se jednoho dne do chrámu vkradl zloděj, aby strhl dary ze sochy Panny Marie. Socha ho však sevřela za zápěstí a nepustila. Ráno ho našli přimáčknutého k oltáři a ruku mu museli utnout, protože jinak nešlo tělo od sochy oddělit. Useknutou končetinu pak zavěsili u vstupu jako memento, výstrahu pro kohokoli, kdo by se pokusil chrám okrást.

Oficiální stránky kláštera minoritů i Prague City Tourism příběh řadí jednoznačně mezi pověsti. Žádný soudní zápis, listina ani jiný přímý archivní doklad, který by událost potvrdil jako historický fakt, se ve veřejně dostupných zdrojích neobjevuje. Přesto ruka visí dál, a právě ta fyzická přítomnost organického artefaktu v sakrálním prostoru dodává legendě sílu, jakou pouhé vyprávění mít nemůže.

Proč ruka neshnila: tajemství přirozené mumifikace v kostelním prostředí

Zčernalá, ztvrdlá tkáň na železném háku vyvolává logickou otázku: jak je možné, že organický materiál přečkal staletí? Odpověď nabízí forenzní věda a výzkum přirozené mumifikace.

Rozklad lidské tkáně potřebuje vlhkost. Bez ní se bakteriální aktivita i chemické procesy dramaticky zpomalí. Forenzní literatura popisuje mumifikaci jako desikaci, postupnou dehydrataci, při níž kůže ztmavne do hnědých až černých odstínů, ztvrdne a stane se křehkou. Výzkum Lundské univerzity, který se zabýval přirozeně vyschlými ostatky v katedrálním prostředí, identifikoval jako klíčové faktory proudění vzduchu, stabilní vnitřní klima a celkově suché podmínky interiéru.

Kostelní prostory tyto podmínky často splňují: mohutné kamenné zdi tlumí výkyvy teploty, vzduch proudí vysokou lodí a vlhkost zůstává relativně nízká. Výsledkem je pomalé, ale důkladné vysušení tkáně, proces, který z ruky udělal trvanlivé memento místo pomíjivého pozůstatku.

Požár roku 1689 a barokní proměna chrámu, kterou turisté míjejí

Dějiny baziliky sv. Jakuba Většího sahají do 13. století, kdy ji založili minorité. Zásadní zlom přišel roku 1689, kdy chrám zachvátil ničivý požár. Následovala rozsáhlá barokní přestavba, stavebně dokončená roku 1702, interiérově doladěná až v letech 1736–1739. Právě tato obnova zbavila vnějšek kostela gotických rysů a dala mu dnešní barokní tvář.

Uvnitř se rozprostírá trojlodní prostor s jednadvaceti oltáři a plátny Petra Brandla. Varhanní skříň z roku 1705, dílo Abrahama Starka z Lokte, ukrývá současný nástroj se čtyřmi manuály, jedenadevadesáti rejstříky a 8 277 píšťalami. Srovnání s blízkým Týnským chrámem, který si drží gotickou identitu, devatenáct oltářů a statut národní kulturní památky, ukazuje, jak odlišné světy dělí pouhých pár set metrů pěšky.