Celibát učitelek i povinný lov medvědů. Stát teprve předloni zrušil stovky bizarních zákonů z první republiky

Nebyly to stovky. Bylo jich přes deset tisíc, a některé formálně platily déle než sto let.

Foto: PxHere

1. ledna 2024 vstoupil v účinnost zákon, který z českého právního řádu jedním tahem vymazal 6 667 předpisů a dalších 3 616 prohlásil za výslovně zrušené. Celkem 10 283 norem, které v systému ležely jako mrtvé dřevo, od prvorepublikových zákonů o výrobě chleba přes komunistické vyhlášky o náboru pracovních sil až po jednorázový zákon z roku 2008 o spuštění pobočky krajského soudu v Jihlavě. Většina z nich neměla žádné reálné právní účinky už desítky let. Přesto je nikdo formálně neškrtl. A právě ten paradox, že stát dokáže vytvořit zákon za pár týdnů, ale potřebuje přes sto let na to, aby ho zrušil, vypovídá o české legislativě víc než samotné kuriozity v seznamu.

Zákon, který rušil celibát, ale pořád vyžadoval povolení ke sňatku

Mezi nejcitovanějšími kusy figuruje zákon č. 455/1919 Sb. z. a n. Už jeho název zní jako oxymoron: formálně „zrušuje celibát literních a industriálních učitelek“. Jenže jak vyplývá z důvodové zprávy k pozdějšímu rušícímu návrhu, tentýž zákon ve svém § 2 stále požadoval, aby učitelky bez dokončené počáteční služby získaly povolení okresní školní rady, pokud se chtěly provdat. Celibát tedy rušil, ale ne úplně. A tato polozrušená norma zůstala formálně v právním řádu až do 31. prosince 2023. Více než 104 let.

Podobně kuriózní jsou staré předpisy o hubení medvědů, vlků a rysů. Podle sekundárního shrnutí dobových vyhlášek stát vyplácel zástřelné a při organizovaných honech hrozil sankcemi těm, kdo by odmítli pomáhat. Oficiální komunikace Ministerstva vnitra pak zmiňuje i zákon o omezení práva stěhovacího z roku 1919, zákon o výrobě chleba z roku 1930, zákon o čtvrté pětiletce z roku 1966 nebo vyhlášku o povinných připouštěcích stanicích pro hřebce. Každý z nich dávno ztratil smysl. Žádný z nich nebyl výslovně odstraněn.

Proč mrtvé právo přežívá tak dlouho

Odpověď je překvapivě prostá. České právo, stejně jako většina evropských právních řádů, funguje na principu, že nová norma tu starší „přebije“, aniž by ji výslovně škrtla. Starý zákon fakticky vyhasne, ale jeho text zůstane v systému jako formální relikt. V danou chvíli je to administrativně jednodušší. Po desetiletích to ale zanechá nepřehlednou vrstvu mrtvého práva, ve které se těžko orientují právníci, úředníci i veřejnost.

Navíc platí, že úklid vyžaduje extrémní opatrnost. Při rušení tisíců předpisů najednou existuje riziko, že se omylem odstraní právní základ něčích práv nebo povinností. Ministerstvo vnitra proto analyzovalo téměř 50 000 dokumentů, než výsledný balík předložilo vládě. Už v roce 2019 resort upozorňoval, že jen malá část obsoletních předpisů byla dříve zrušena výslovně; zbytek visel v právních databázích jako předpisy s nejasným statusem.

Nejde přitom o český unikát. Britská Law Commission provádí podobné legislativní úklidy od roku 1965 a za tu dobu zrušila tisíce obsoletních aktů. Český případ je výjimečný spíš rozsahem jednoho balíku než samotnou existencí problému.

Co vlastně hrozilo, a co ne

Mohl vás stát teoreticky postihnout za porušení zákona o celibátu učitelek? Reálné riziko bylo mizivé. Samo ministerstvo popisovalo rušené normy jako předpisy bez právních účinků. Problém byl jinde: formálně existující mrtvé právo komplikuje orientaci v právním řádu, může mást úředníky a vytváří právní nejistotu. Když někdo prohledával databázi platných předpisů, narazil na tisíce položek, u kterých nebylo na první pohled jasné, jestli ještě něco znamenají.

Důležité je i to, co zákon č. 276/2023 Sb. rozlišuje ve své struktuře. Paragraf 1 obsahuje 6 645 položek předpisů, které se přímo ruší, tedy ty, které formálně stále platily. Paragraf 2 pak uvádí 3 616 předpisů, které se pouze prohlašují za výslovně zrušené, protože dříve zanikly jen obecnou derogační klauzulí a jejich status byl nejasný. Rozdíl mezi „formálně platí“ a „reálně nemá účinky“ je přesně to, co v českém právním řádu generovalo zmatek.

Úklid nekončí jedním zákonem

Mezi zrušenými předpisy nebyl jen prvorepublikový a komunistický balast. Jednorázový zákon o zahájení činnosti pobočky Krajského soudu v Jihlavě pocházel z roku 2008. Splnil svůj účel v den účinnosti a pak šestnáct let ležel v systému bez jakéhokoli významu. To je silný argument proti zjednodušení, že obsoletní znamená staré. Mrtvé právo vzniká průběžně, pokaždé, když zákonodárce přijme jednorázovou normu a zapomene ji po splnění účelu vyškrtnout.

Oficiální seznam toho, co v právním řádu po 1. lednu 2024 ještě zbývá jako potenciální relikt, se nám veřejně nepodařilo dohledat. Dá se ale čekat, že podobný úklid bude dříve nebo později potřeba znovu. Legislativní nepořádek není jednorázové selhání jedné vlády, je to systémový vedlejší produkt způsobu, jakým se v Česku (a nejen v Česku) tvoří právo.

Sto čtyři let na zrušení zákona, který sám něco rušil. Pokud existuje lepší metafora pro rychlost české byrokracie, zatím ji nikdo nenašel.