Voynichův rukopis z 15. století zůstává jedním z nejslavnějších nerozluštěných textů. Jeho příběh se protíná s Prahou

Pergamen starý šest století, 102 dochovaných listů pokrytých písmem, které nikdo neumí přečíst, a ilustrace rostlin, které neodpovídají žádnému známému herbáři. Přesto o něm dnes víme víc než kdykoli dřív.

Foto: Picryl

Když v roce 2009 laboratoř arizonské univerzity odebrala čtyři vzorky pergamenu a podrobila je radiokarbonové analýze, výsledek uzavřel jednu z nejstarších debat kolem rukopisu: materiál pochází z období 1404–1438. Žádný moderní podvrh, žádný viktoriánský žert. Voynichův rukopis je skutečný středověký kodex, a právě to z něj dělá tak znepokojivý problém. Více než sto let moderního bádání, desítky kryptologů, lingvistů i nadšenců, a stále ani řádek spolehlivého překladu. Přesto se v posledních letech proměnil způsob, jakým se vědci na záhadu dívají. Místo bombastických oznámení o rozluštění přicházejí opatrnější, ale poctivější otázky: co text strukturálně je, i když ještě nevíme, co říká.

Kodex, který odolává všem

Rukopis dnes nese signaturu MS 408 v Beinecke Rare Book & Manuscript Library na Yaleově univerzitě. Obsahuje šest tematických oddílů (botanický, astronomicko-astrologický, biologický, kosmologický, farmaceutický a receptový), rozpoznatelných podle ilustrací, nikoli podle textu. Deset folií se rozkládá do velkých diagramů, řada listů chybí a pořadí sekcí není jisté. Samotné písmo, kterému badatelé říkají „voynichština“, nemá paralelu v žádném známém skriptu.

Mezi nerozluštěnými systémy světa má Voynichův rukopis zvláštní postavení. Lineární A z Kréty, indské písmo z povodí Indu nebo rongorongo z Velikonočního ostrova, všechny sdílejí podobný problém: neznámý jazyk, chybějící bilingvní klíč. Jenže u těchto systémů jde většinou o krátké nápisy. Voynich nabízí desítky tisíc slov v rozsáhlém ilustrovaném kodexu. A přesto mlčí.

Česká stopa v dějinách rukopisu

Příběh rukopisu se na několika klíčových místech protíná s Prahou. Podle dopisu, který v roce 1665 poslal Jan Marek Marci jezuitovi Athanasiovi Kircherovi do Říma, měl kodex vlastnit císař Rudolf II., který za něj údajně zaplatil 600 dukátů. Před Marcim se rukopis váže ke jménu Jakuba Hořčického z Tepence, Rudolfova dvorního lékárníka. Důležité je slovo „údajně“, Rudolfovo vlastnictví stojí na Marciho sdělení, ne na dochovaném inventáři císařských sbírek.

Nejstarší potvrzenou zmínku o rukopisu objevil český historik vědy Josef Smolka v dopise z roku 1639, tedy čtvrt století před Marcim. Tím posunul doloženou provenienci hlouběji do 17. století. Silná současná česká badatelská škola zaměřená přímo na Voynich se v otevřených zdrojích nedá doložit, ale provenienční linka Praha–Řím–Yale zůstává jedním z nejlépe zmapovaných úseků dějin rukopisu.

Co přinesla Claire Bowern a její tým

Lingvistka Claire Bowern z Yaleovy univerzity se rukopisem zabývá od roku 2016. Její zázemí je neobvyklé: roky strávila dokumentací ohrožených domorodých jazyků Austrálie, kde pracovala s fragmentárními korpusy, nejasným zápisem a minimálním kontextem. Právě tato zkušenost se ukázala jako překvapivě relevantní.

Tým Bowern netvrdí, že ví, co text znamená. Místo toho testuje, zda má text měřitelnou strukturu. Dvě klíčové studie ukazují:

• Tematické modelování (Sterneck, Polish, Bowern) odhalilo, že počítačově nalezená „témata“ korelují s ilustracemi na stránkách i s identifikovanými písařskými rukami. To je argument pro smysluplnou organizaci textu, nikoli pro náhodný šum.
• Entropická analýza (Lindemann, Bowern) zjistila paradox: na úrovni jednotlivých znaků se voynichština chová atypicky, ale na úrovni stránek a odstavců připomíná přirozený jazyk. Pokud jde o šifru, rozhodně nejde o prostou záměnu písmen.

Ještě v květnu 2025 Bowern prezentovala průběžný výzkum pod názvem „AI and the Voynich Manuscript“. Výzkum tedy běží dál a rozšiřuje se o metody strojového učení, ale Yale i v únoru 2025 otevřeně přiznává, že rukopis zůstává nepřeložený.

Proč to stále nejde

Bowern to v roce 2025 shrnula přímo: „Každá teorie stojí na tolika předpokladech, že je snadné sklouznout ke spekulaci.“ Chybí totiž všechno najednou: neznáme jazyk, neznáme písmo, neznáme metodu zápisu a nemáme žádnou bilingvní oporu, žádnou Rosettskou desku. K tomu se přidává fyzický stav kodexu: chybějící listy, nejisté řazení sekcí, pět různých písařských rukou.

Právě proto je podle nás nejpoctivější rámec nikoli „rukopis už skoro luštíme“, ale něco jiného: věda dnes umí přesněji popsat, proč to stále nejde, a co z textu lze vyčíst i bez překladu. Strukturální analýzy posledních let neotevřely dveře k překladu, ale zavřely některé slepé uličky. Víme, že to není jednoduchá substituce. Víme, že text není náhodný. A víme, že pergamen je autentický.

Šest století a čekání trvá

Rukopis si dnes může prohlédnout kdokoli: Yale ho plně digitalizoval a zpřístupnil online. Za rok 2024 si ho vyhledalo přes 150 tisíc lidí. Šest set let starý kodex, který nikdo neumí přečíst, přitahuje pozornost právě proto, že odolává. A každý neúspěšný pokus o rozluštění paradoxně posiluje jeho slávu.