Velký požár Londýna zničil město a vyvolal hon na domnělé viníky

Syn francouzského hodináře Robert Hubert skončil na šibenici za požár, který téměř jistě nezaložil. Stačilo, že byl cizincem v době, kdy město hledalo viníka.

Foto: Diego Delso - licence CC BY-SA 4.0

V noci z 1. na 2. září 1666, krátce po jedné hodině ranní, vyšlehl oheň z pekařství Thomase Farrinera v úzké uličce Pudding Lane. Během čtyř dnů sežehl čtyři pětiny londýnské City, 13 200 domů, 87 kostelů včetně katedrály svatého Pavla a na ulici vyhodil kolem 100 000 lidí. Město, které se ještě nevzpamatovalo z morové epidemie předchozího roku, potřebovalo vysvětlení. Potřebovalo vysvětlení, které by bylo rychlé, srozumitelné a nejlépe spojené s konkrétní tváří. Tu dodal mladý Francouz, který se k činu přiznal sám.

Pět dní, které sežehly město

Požár začal jako banální nehoda. Podle London Museum nejpravděpodobnější příčinou byla jiskra z pece, která zapálila dřevěné konstrukce v pekařství. Silný východní vítr udělal zbytek. Londýn roku 1666 byl město dřevěných domů natěsnaných na sebe, se skladišti dehtu, oleje a uhlí podél řeky. Plameny postupovaly rychleji, než dokázaly hasičské čety bourat budovy v jejich cestě.

Do středy 5. září ležela většina City v popelu. Středověký Londýn přestal existovat. Materiální škody byly enormní, počet přímých obětí na životech ale paradoxně zůstal nízký, alespoň podle dobových záznamů. Pro srovnání: požár japonského Eda z roku 1657 si vyžádal přes 68 000 mrtvých. Londýnský požár byl jiný druh katastrofy. Nezabíjel lidi. Zabíjel město.

Cizinec, který přišel ve špatnou chvíli

Anglie vedla válku s Francií i Nizozemskem. Na ulicích Londýna se už během požáru šířily zvěsti o cizích žhářích. Francouzi a Nizozemci byli napadáni davem. Protestantsko-katolické napětí dodávalo celému strachu náboženský rozměr. Jak shrnuje projekt Great Fire of London, válečná atmosféra a předsudky vytvořily půdu, na které mohl vyrůst jakýkoli viník, pokud měl správný přízvuk.

Robert Hubert ho měl. Syn hodináře z Rouenu, protestantský Francouz bez zázemí a bez zastání. Sám se přihlásil s tvrzením, že požár založil úmyslně: prý vhodil oknem ohnivou kouli do Farrinerova pekařství. Jenže pekař sám tvrdil, že jeho dům žádné okno na příslušné straně nemělo. Hubertova výpověď se navíc měnila: nejprve mluvil o spiknutí s dalšími lidmi, pak přiznal, že jednal sám. Pozdější svědectví kapitána švédské lodi, na které Hubert do Anglie připlul, dokládalo, že se ještě dva dny po vypuknutí požáru nacházel mimo zemi.

Nic z toho ale nestačilo k jeho záchraně. Soudní záznam z London Metropolitan Archives lakonicky konstatuje verdikt: „vinen z úmyslného zapálení domu v Pudding Lane“. Dne 27. října 1666 byl Robert Hubert oběšen v Tyburnu.

Přiznání, které nedávalo smysl

Proč se člověk přizná k něčemu, co nespáchal? Přesná odpověď neexistuje ani po třech a půl staletích. Britská knihovna ho popisuje jako „problematického outsidera“ a připouští možnou duševní nemoc. Lord Clarendon, tehdejší kancléř, o něm napsal, že šlo o „ubohého pomateného ubožáka, unaveného životem“. Současníci mu nevěřili. Parlamentní vyšetřovací výbor, zřízený 25. září 1666, označil obvinění za nepřesvědčivá. Sám král Karel II. měl za to, že šlo o nešťastnou náhodu.

Přesto Hubert na svém přiznání trval až do konce. Podle nás nejpravděpodobnější vysvětlení zní prostě a krutě: člověk bez kořenů, bez naděje a pravděpodobně v psychickém rozvratu přijal roli, kterou mu okolí přisoudilo. Katastrofa potřebovala tvář. On ji dodal.

Mýtus, který žil sto padesát let

Hubertova poprava příběh neuzavřela, naopak ho otevřela. Bezprostředně po požáru mířilo podezření na Francouze a Nizozemce, ale během následujících let se pozornost přesunula ke katolíkům. Roku 1667 už kolovala tiskovina shromažďující „důkazy“ o katolickém spiknutí. A po takzvaném Papežském spiknutí roku 1678 byl protikatolický výklad doslova vytesán do kamene: na londýnský Monument, postavený na připomínku požáru, přibyl nápis obviňující katolíky ze žhářství.

Tento nápis tam vydržel do 6. prosince 1830, kdy ho městská rada konečně nechala odstranit. Sto padesát let institucionalizované lži. Monument přitom původně žádné obvinění neobsahoval; protikatolický text byl dopsán dodatečně, jako politický nástroj, nikoli jako výsledek vyšetřování.

Město, které vstalo z popela na starých základech

Zatímco politici hledali viníky, sto tisíc lidí bez střechy nad hlavou řešilo, kde přežijí zimu. Na polích v Moorfields vyrostly provizorní tábory, tisíce rodin se přesunuly do předměstí nebo na venkov. Nájmy v nezasažených čtvrtích vyletěly nahoru. Podle London Museum měly provizorní stavby v prázdných prostorech zmizet do roku 1674 a do roku 1676 byla téměř celá zasažená oblast znovu zastavěna.

Velkolepé urbanistické plány Christophera Wrena a Johna Evelyna zůstaly na papíře. Londýn byl obnoven podle původní uliční sítě a na původních parcelách, jen tentokrát z cihel místo dřeva. Praktická potřeba rychle zajistit bydlení převážila nad vizí ideálního města.

Hubertův případ zůstává učebnicovým příkladem mechanismu, který historická literatura označuje za univerzální: masivní šok vytvoří informační prázdno, předem existující předsudek nabídne hotového viníka a tlak na rychlé vysvětlení převáží nad kvalitou důkazů. Stejný vzorec (strach, vina přenesená na „ty druhé“, institucionalizace mýtu) se opakoval při pogromech, epidemiích i moderních krizích. Hubert skončil na šibenici v Tyburnu, ale mechanismus, který ho tam dostal, spolu s ním nezanikl.