Alexandrijská knihovna nezmizela jedinou ranou. Její úpadek trval zřejmě delší dobu

Jeden požár, jeden viník, konec veškerého vědění starověku. Tak zní populární verze. Jenže prameny vyprávějí příběh podstatně složitější, a delší.

Foto: Azniv Stepanian - licence CC BY-SA 4.0

Představa, že Alexandrijská knihovna shořela během jediné noci, patří k nejodolnějším mýtům západní civilizace. Nabízí totiž dramatický obraz a jasného padoucha. Problém však je, že starověké prameny se neshodnou ani na tom, co přesně hořelo, natož kdy knihovna přestala existovat. Moderní historici proto stále častěji pracují s jiným scénářem: instituce, která po staletí definovala intelektuální ambice helénistického světa, nezemřela jednou ranou. Umírala pomalu, ztrátou peněz, odchodem učenců a opakovaným násilím, které město postupně proměnilo k nepoznání.

Tři verze zániku, žádná jistota

Když se řekne „zničení Alexandrijské knihovny“, většinou se vynoří jeden ze tří příběhů. Každý má svého viníka, svůj oheň, a svůj problém s důkazy.

Caesar, 48/47 př. n. l. Plútarchos ve svém životopise Caesara píše, že oheň z přístavních doků „zničil velkou knihovnu“. Jenže Cassius Dio ve své Římské historii popisuje totéž jinak: hořely sklady, doky a knihy v nich uskladněné, ne nutně hlavní knihovní budova. Dva antické prameny, dvě odlišné verze téže noci.

Křesťané, 391 n. l. Zničení chrámu Serapeion na příkaz biskupa Theofila je dobře doložené. Serapeion přitom sloužilo jako jakási „dceřiná knihovna“. Co v něm ale z knih skutečně zůstalo, nevíme. Mohlo jít o zbytky kdysi velké sbírky, stejně jako o poloprázdné regály.

Arabové, po roce 641 n. l. Legenda tvrdí, že kalif Omar nařídil spálit knihy s tím, že buď souhlasí s Koránem, a pak jsou zbytečné, nebo nesouhlasí, a pak jsou škodlivé. Historik Bernard Lewis v The New York Review of Books ukázal, že tento příběh se poprvé objevuje až ve 13. století, asi šest set let po události.

Osa úpadku: čtyři sta let rozkladu

Pokud žádná z těchto epizod nebyla definitivním koncem, co knihovnu vlastně zabilo? Odpověď je prozaičtější, než by se hodilo do filmového scénáře.

Klíčový zlom nastal už kolem roku 145 př. n. l., kdy Ptolemaios VIII. omezil královský patronát a vyhnal z Alexandrie řadu zahraničních učenců. Badatelské centrum zvané Múseion sice fungovalo dál, ale ztratilo exkluzivitu. Učenci i texty se rozptýlili do jiných středomořských center.

Caesarův požár o sto let později mohl zasáhnout část fondu, ale nemusel znamenat konec instituce. Geograf Strabón, který Alexandrii navštívil v rané římské době, popisuje Múseion jako stále fungující součást královské čtvrti. Samostatnou knihovnu ovšem výslovně nezmiňuje, buď ji považoval za samozřejmost, nebo už neexistovala v původní podobě.

Těžkou ránu městu zasadil v raných 270. letech n. l. římský císař Aurelianus při potlačení vzpoury. Palácová čtvrť, kde Múseion stálo, utrpěla rozsáhlé škody. A pak přišel rok 391 a zboření Serapeia. I kdyby v něm ještě nějaké svitky ležely, šlo nejspíš o poslední zbytky kdysi monumentálního podniku.

Proč milujeme mýtus o jednom požáru

Příběh o jediné katastrofě je neodolatelný, protože je jednoduchý. Jeden viník, jeden okamžik, obrovská ztráta. Dá se z něj vystavět morální ponaučení i politická zbraň; stačí dosadit toho správného padoucha. Caesara, křesťany, muslimy. Každá verze měla své publikum a svou dobu.

Současný historický výzkum ale ukazuje, že právě tahle jednoduchost je podezřelá. Část palácové čtvrti starověké Alexandrie leží dnes pod vodou a v místním vlhkém prostředí by se papyrové svitky stejně nedochovaly. Nemáme inventář fondu, nemáme ruiny budovy, nemáme jediný svitek, o kterém bychom mohli říct: „Tohle leželo v té knihovně.“ Spor o zánik je proto i sporem o chybějící materiální důkazy.