U Stonehenge našli starší dřevěný monument. Slunovraty lidé sledovali už před 5 000 lety

Dva dřevěné kůly zasazené do země kolem roku 2950 př. n. l. míří přesně na východ slunce při letním slunovratu. Kamenné Stonehenge přitom vzniklo až o pět set let později.

Foto: PxHere

Dne 18. června 2026, tři dny před letním slunovratem, oznámila britská archeologická společnost Wessex Archaeology objev, který mění pohled na nejslavnější prehistorický monument světa. Na svahu nad vesnicí Bulford ve Wiltshiru, pouhých pět kilometrů východně od Stonehenge, vědci identifikovali pozůstatky dvojice mohutných dřevěných kůlů. Samotné dřevo dávno zetlelo, přičemž v zemi zůstaly jen tmavé stopy po sloupových jámách vzdálených od sebe asi 120 metrů. Radiokarbonová datace je zasadila do doby kolem roku 2950 př. n. l. A právě spojnice mezi nimi ukazuje směrem, který archeologové znají až příliš dobře: na bod, kde o letním slunovratu vychází slunce a kde o zimním slunovratu zapadá.

Dva kůly, jedna přesná osa

Klíčovou analýzu provedl odborník na archeoastronomii Fabio Silva, který modeloval polohu slunce na obloze před pěti tisíci lety, zohlednil změny sklonu zemské osy i tehdejší tvar horizontu v okolní krajině. Výsledek: osa mezi oběma jámami míří na slunovratové body s přesností zhruba na jeden stupeň. Princip přitom nevyžadoval žádný sofistikovaný přístroj – stačilo po několik let pozorovat z jednoho pevného bodu, kde přesně slunce vychází a zapadá v nejdelší a nejkratší den roku. Slunovratové slunce se totiž několik dnů kolem slunovratu objevuje prakticky ve stejném krajním bodě horizontu. A Neolitičtí stavitelé tento bod zafixovali do dvojice kůlů.

Stejnou solsticiální osu, letní východ a zimní západ, má i samotný Stonehenge. Jenže jeho kamenná podoba, ta ikonická silueta s trility a Heel Stone, pochází až z doby kolem 2500 př. n. l. Bulfordské kůly jsou tedy o zhruba 450 až 500 let starší než kamenná architektura, která dnes přitahuje miliony turistů.

Starší než Stonehenge? Záleží, co tím myslíme

Tady je potřeba být přesný. Samotný areál Stonehenge není jen kamenný kruh. Podle English Heritage začala jeho historie kolem roku 3000 př. n. l. kruhovým příkopem a náspem, jednoduchým zemním dílem, které sloužilo mimo jiné jako kremační pohřebiště. Bulfordské kůly jsou tedy zhruba stejně staré jako tato nejranější fáze Stonehenge, ne starší.

Co je ale na Bulfordu unikátní: jde o nejstarší doložené slunovratové zarovnání v celé stonehengské krajině. Zemní příkop Stonehenge sám o sobě solsticiální osu nemá, ta přišla až s kameny o půl tisíciletí později. Bulford tak ukazuje, že myšlenka sledovat a architektonicky fixovat slunovraty existovala v této krajině dávno předtím, než ji někdo vtělil do kamene.

Podle nás je právě tohle nejdůležitější závěr: Stonehenge nepůsobí jako náhlý geniální nápad jedné generace, ale jako monumentální vyvrcholení tradice, která v okolní krajině žila staletí.

Víc než dva kůly: hostiny, keramika a orknejská stopa

Bulford přitom není jen dvojice jam v zemi. Wessex Archaeology při výkopech v letech 2015–2017, prováděných v rámci armádního stavebního programu na pozemcích britského ministerstva obrany, odkryla na širší lokalitě celkem 48 jam. V nich ležely:

• keramika ve stylu zvaném Woodlands, dosud největší takový soubor z oblasti Stonehenge,
• zvířecí kosti skotu, prasat, jelenů, srnců i praturů,
• uhlíky, pazourkové nástroje a vzácný diskoidní pazourkový nůž.

Část předmětů byla do jam uložena zjevně záměrně, nikoli jako běžný odpad. Úzký radiokarbonový rozptyl navíc naznačuje, že lokalita sloužila poměrně krátkou dobu, šlo patrně o opakované slavnostní hostiny a rituální depozita navázané na sluneční cyklus.

Zajímavá je i keramika samotná. Styl Woodlands totiž vykazuje stylistické vazby k orknejským tradicím ze severu Skotska. Pokud se tato spojitost potvrdí, znamenalo by to, že kulturní výměna mezi Wessexem a vzdáleným severem Británie fungovala už kolem roku 2950 př. n. l., tedy v době, kdy se teprve rodila krajina, z níž později vyrostlo Stonehenge.

Co zůstává otevřené

Je nicméně fér přiznat, co zatím nevíme. Dvě sloupové jámy jsou přesvědčivý, ale ne neprůstřelný důkaz. Část archeologů upozorňuje, že plná odborná publikace teprve přijde.

Nevíme ani, proč se na lokalitě na rozdíl od raného Stonehenge nenašly lidské ostatky. Možná měl Bulford jinou funkci, slavnostní, nikoli pohřební. Možná se kosti v kyselé půdě nedochovaly. A nevíme, zda v krajině neleží další podobné dřevěné „prototypy“, které zatím nikdo neobjevil. Dřevěné monumenty se totiž dochovávají jen jako stopy v zemi nebo jako otisky viditelné z letadla na obilných polích. Bez cíleného výkopu nebo geofyzikálního průzkumu zůstávají neviditelné.

Lokalita u Bulfordu leží asi dva kilometry za hranicí světového dědictví UNESCO. Ceremoniální krajina Stonehenge tak zjevně přesahuje administrativní čáru na mapě, a s každým dalším nálezem se rozrůstá hlouběji do minulosti.