Turínské plátno zůstává předmětem sporů mezi historiky, vědci i věřícími

Čtyři a půl metru lněné tkaniny s obrazem ukřižovaného muže vyvolává vědecké spory už přes sto let, a žádná metoda je dosud nedokázala uzavřít.

Foto: VitVit - licence CC BY SA 4.0

V turínské katedrále sv. Jana Křtitele leží v konzervační schránce předmět, který polarizuje svět jako málokterý jiný. Nejde přitom o jeden spor, ale rovnou o tři: jak staré plátno skutečně je, jakým mechanismem na něm vznikl obraz a zda ho lze historicky spojit s Ježíšovým pohřbem. Radiokarbon říká středověk, novější rentgenová metoda naznačuje starověk, a církev mezitím opakuje, že pravost plátna není článkem víry. Právě tato trojí nejistota drží debatu při životě, a každý nový výzkum ji spíš komplikuje, než uzavírá.

Tři laboratoře, jeden verdikt, a jeho zpochybnění

V roce 1988 odebrali z rohu plátna vzorek a rozdělili ho mezi tři laboratoře v Oxfordu, Curychu a Arizoně. Recenzovaný článek vyšel v Nature 16. února 1989 a zněl jednoznačně: tkanina pochází z období 1260–1390 n. l. Autoři mluvili o „průkazném důkazu“ středověkého původu. Pro mnohé tím příběh skončil.

Jenže neskončil. Kritici záhy namítli, že vzorek pocházel z jediného místa, z rohu, který byl po staletí vystavený manipulaci, opravám a kontaminaci. Italský krystalograf Liberato De Caro z Istituto di Cristallografia CNR v roce 2022 publikoval výsledky metody WAXS, tedy širokospektrální rentgenové difrakce. Podle nich je strukturální degradace celulózy ve zkoumaném mikrovzorku slučitelná s přibližně dvoutisíciletým stářím, ovšem za předpokladu určitých dlouhodobých podmínek teploty a vlhkosti. Slovo „slučitelná“ je klíčové. Nejde o důkaz, ale o alternativní scénář.

A pak přišel duben 2026. V npj Heritage Science vyšla analýza dvou fragmentů z arizonských vzorků odebraných v roce 1988. Autoři nenašli známky významné kontaminace ani opravy. Jinými slovy: vzorek, který dal středověké datum, odpovídá hlavní tkanině plátna. To znovu posílilo pozici radiokarbonového datování, ale ani tato studie neřeší otázku, zda jeden roh reprezentuje celý kus látky.

Obraz, který nikdo neumí zopakovat

Stáří tkaniny je jen polovina záhady. Ta druhá, a podle nás mnohem fascinující, se týká samotného obrazu. V říjnu 1981 zveřejnil americký výzkumný tým STURP po třech letech práce oficiální shrnutí, které dodnes zůstává referenčním bodem. Na fibrilách plátna nenašli pigmenty, barvy ani barviva odpovídající malbě. Obraz nese trojrozměrnou informaci: při počítačovém zpracování se z plošného otisku vynoří plastická postava. A vědci konstatovali, že neznají chemický ani fyzikální mechanismus, který by vysvětlil „celkovost“ obrazu.

Zvláštní je i to, jak obraz vypadá. Připomíná fotografický negativ: tmavá místa odpovídají světlým partiím těla a naopak. Při běžném přitisknutí látky na lidské tělo by přitom vznikl plošší a deformovanější otisk, než jaký je na plátně patrný. Právě tato vlastnost živí jak vědecké hypotézy o dosud neznámém procesu, tak náboženské interpretace o nadpřirozeném původu.

V srpnu 2025 vydal pontifikální kustod kardinál Roberto Repole prohlášení, v němž varoval před ukvapěnými závěry kolem nových hypotéz o vzniku obrazu. Církev si drží odstup od senzací na obou stranách barikády.

Co říká Vatikán, a co záměrně neříká

Papežové plátno opakovaně navštívili a veřejně uctívali. Jan Pavel II. před ním stál 24. května 1998 a pronesl slova, která dodnes definují oficiální rámec: pravost plátna „není předmětem víry“ a církev „nemá specifickou kompetenci“ o ní rozhodnout. Odpovědi mají hledat vědci. Zároveň plátno popsal jako „znepokojivé znamení“ Kristova utrpení.

Benedikt XVI. přijel v roce 2010. Veřejné ostenze přitáhly miliony poutníků; ta poslední plná proběhla v roce 2015. K červenci 2026 není další veřejná výstava oznámena. Kdo dnes přijede do Turína, může vstoupit do kaple v levé lodi katedrály na Piazza San Giovanni, ale samotné plátno neuvidí – leží v uzavřeném kovovém boxu.

Proč spor přežívá, a co by ho mohlo ukončit

Turínské plátno není jedinou křesťanskou relikvií, ale je jedinou, která kombinuje vizuálně záhadný obraz celého těla s rozsáhlým moderním laboratorním výzkumem. Závoj Veroniky je silně legendární tradice bez srovnatelného fyzického objektu. Fragmenty Pravého kříže jsou kult relikviářů, ne jedna analyzovatelná textilie. Plátno stojí samo.

Debata se drží při životě proto, že žádná metoda dosud nepřinesla zároveň reprezentativní vzorek z více míst plátna, obecně přijatý postup a jednoznačný výsledek. Radiokarbon měl postup i výsledek, ale jen jeden vzorek z jednoho místa. WAXS má alternativní výsledek, ale pracuje s mikrovzorkem a podmíněným modelem. Dubnová studie z roku 2026 posílila integritu radiokarbonového vzorku, ale neřeší mechanismus vzniku obrazu.