Tunguská událost z roku 1908 vznikla zřejmě po explozi kosmického tělesa v atmosféře

Ráno 30. června 1908 explodovalo nad sibiřskou tajgou těleso, které položilo přes dva tisíce čtverečních kilometrů lesa, a přitom se nikdy nedotklo země.

Foto: Picryl

Bylo krátce po sedmé hodině místního času, když obyvatelé okolí řeky Podkamenné Tungusky spatřili ohnivou kouli na obloze. Následoval výbuch, tlaková vlna a žár. Stromy padaly jako sirky v okruhu desítek kilometrů. Seismografy po celém světě zaznamenaly otřes, barografy zachytily tlakovou vlnu, která oběhla planetu. Přesto na místě nikdy nikdo nenašel kráter ani velký kus kosmické horniny. Právě tato absence fyzických důkazů dělá z Tungusky případ, který věda ani po 118 letech nedokáže uzavřít s absolutní jistotou, a zároveň z něj činí nejdůležitější referenční scénář pro dnešní planetární obranu.

Exploze bez kráteru

Klíčem k pochopení Tungusky je vzdušná exploze. Těleso se neprorazilo k povrchu, ale rozpadlo se a z velké části odpařilo v atmosféře, podle ESA zhruba v šesti až deseti kilometrech nad zemí. Zkázu nezpůsobil náraz, nýbrž kombinace tlakové vlny a tepelného záření, které se rozšířily z bodu exploze směrem dolů a do stran.

Odhady energie výbuchu se liší podle použité metodiky. ESA v jednom přehledu uvádí 3–5 megatun TNT, v jiném materiálu pracuje s 10–15 megatunami. Průměr tělesa se nejčastěji odhaduje na 30 až 50 metrů. I při konzervativnějším odhadu jde o energii stokrát převyšující hirošimskou bombu. Přesto oblast byla tak řídce osídlená, že spolehlivé počty obětí neexistují, běžně se uvádí žádné nebo jen jednotky.

Proč trvalo devatenáct let, než dorazili vědci

První pokus mineraloga Leonida Kulika prozkoumat místo výbuchu přišel v roce 1921, ale terén byl neprůchodný. Uspěl až o šest let později. Mezi výbuchem a expedicí proběhla první světová válka, ruská revoluce a občanská válka, a Sibiř nebyla právě na seznamu priorit. Když Kulik konečně dorazil, našel radiální polom lesa s mrtvými kmeny směřujícími od epicentra, ale žádný impaktní kráter. Později nalezené mikročástice mimozemského původu nebylo možné jednoznačně přiřadit přímo k tunguskému výbuchu.

Právě proto se dodnes používá formulace „zřejmě“ nebo „nejpravděpodobněji“. Dnešní konsenzus směřuje ke kamennému asteroidu (starší kometární hypotéza ztratila na síle), ale bez makroskopických zbytků tělesa zůstává případ formálně otevřený. Rekonstrukce stojí na svědectvích, směru polomu lesa, seismických a barografických záznamech a počítačových modelech, které zpětně ladí pozorované účinky s parametry exploze.

Čeljabinsk jako malá Tunguska

Nejlepší moderní srovnání nabízí 15. únor 2013. Nad ruským Čeljabinskem explodovalo těleso o průměru asi 17 metrů, zhruba v 15–25 kilometrech nad zemí, s energií kolem 500 kilotun TNT. Výsledek: vybitá okna, přibližně 1 500 zraněných, většinou od skla. Žádný polom lesa, žádná plošná devastace.

Tunguska byla jiná liga. Větší těleso, nižší exploze, dramaticky větší plocha zásahu. Čeljabinsk ale přinesl něco, co Tunguska nemohla: moderní videodata, infračervená měření, přesné záznamy. Vědci z NASA Ames zpětně aplikovali poznatky z Čeljabinsku na tunguské modely a zjistili, že některé starší odhady energie mohly být nadhodnocené. To je důvod, proč se dnes pracuje s širším pásmem 3–15 megatun místo jednoho konkrétního čísla.

Co kdyby Tunguska zasáhla Prahu

Fyzikálně není vzdušná exploze vázaná na Sibiř. Rizikový koridor hypotetického tělesa může přetnout kterýkoli kontinent; Sibiř nebyla „vybrána“, jen tam je víc prázdného prostoru. NASA ve své zprávě k nouzovým protokolům výslovně uvádí, že událost tunguské velikosti nad velkou metropolí by měla „závažné následky“. Starší scénářový odhad ESA pro Londýn nebo Paříž hovoří o milionech obětí. Konkrétní bilance by závisela na výšce exploze, denní době, hustotě zástavby i připravenosti obyvatel, ale jedno je jisté: dvacetimetrový Čeljabinsk zranil patnáct set lidí. Padesátimetrová Tunguska nad milionovou aglomerací by byla katastrofa zcela jiného řádu.

Jak se dnes Země brání, a kde má slepá místa

NASA v roce 2016 zřídila Planetary Defense Coordination Office a provozuje systém Sentry přes středisko CNEOS při JPL. Mezinárodně fungují výstražná síť IAWN a poradní skupina SMPAG. V září 2022 mise DART úmyslně narazila do měsíčku Dimorphos rychlostí 6,1 km/s a zkrátila jeho oběžnou dobu o 33 minut; první praktická demonstrace, že kinetický impakt dokáže změnit dráhu tělesa.

Jenže obrana má díry. U objektů kolem 50 metrů, tedy přesně „tunguské třídy“, je podle NASA objeveno méně než 8 % odhadované populace. Část hrozeb navíc přichází ze směru ke Slunci, kde pozemské dalekohledy nevidí. Proto NASA staví infračervený kosmický teleskop NEO Surveyor s plánovaným startem nejdříve v září 2027 a ESA chystá na třicátá léta misi NEOMIR, která má právě tento slepý úhel pokrýt.

Česko v tom není pouhým divákem. Observatoř Kleť sleduje blízké asteroidy od roku 1994, projekt KLENOT běží od roku 2002. Astronomický ústav Akademie věd v Ondřejově provozuje Evropskou bolidovou síť a skupina Petra Pravce spolupracovala s NASA přímo na vyhodnocení mise DART.

Tunguska zůstává otevřeným případem i praktickým mementem. Nejničivější moderní vzdušná exploze nezanechala kráter, nezabila prokazatelně tisíce lidí a dlouho vypadala jako kuriozita ze sibiřské divočiny. Dnes je to měřítko, podle kterého se dimenzuje obrana celé planety.