Královna nechala synovi zahradu na farmě, poslala ho tam umřít kvůli epilepsii. Princ John se dožil 13 let, rodinu kontaktovat nesměl

Nejmladší syn britského krále Jiřího V. zemřel v lednu 1919 po těžkém epileptickém záchvatu. Bylo mu třináct a žil na odlehlé farmě.

Foto: Picryl

Příběh prince Johna Charlese Francise se v posledních desetiletích proměnil v jeden z nejsilnějších symbolů toho, jak edwardiánská monarchie zacházela s vlastními slabostmi. Chlapec, který se narodil jako šestý v pořadí následnictví, strávil poslední roky života na venkovské usedlosti Wood Farm v areálu panství Sandringham, daleko od kamer, státních návštěv i veřejného života královské rodiny.

Epilepsie v době, kdy medicína neměla co nabídnout

Johnovy epileptické záchvaty se objevily v raném dětství a postupně se zhoršovaly. Dobová medicína přitom disponovala jen úzkým arzenálem: od 19. století se používaly bromidy, fenobarbital byl k dispozici teprve od roku 1912 a chirurgický zákrok na mozku, poprvé provedený Victorem Horsleym v roce 1886, zůstával naprostou výjimkou. Lékaři královské rodiny mohli nabídnout v podstatě jediné: klid, pravidelný režim a venkovský vzduch.

Stigma epilepsie bylo na přelomu století obrovské. Podle Epilepsy Society lidé s epilepsií v Británii běžně končili v chudobincích nebo speciálních „koloniích“ s pracovním režimem. Pro královskou rodinu představovalo dítě s opakovanými záchvaty nejen osobní tragédii, ale i dynastický problém: veřejné vystupování bylo rizikové a nepředvídatelné. V českých zemích na tom nebyla situace o nic lépe: neurologie se teprve oddělovala od psychiatrie a Ladislav Haškovec, průkopník oboru, získal profesuru neuropatologie až v prosinci 1919, tedy téměř rok po Johnově smrti.

Co se skutečně stalo na Wood Farm

Populární verze příběhu říká, že královna Marie poslala syna na farmu zemřít. Stalo se tak na doporučení lékařů. Záchvaty byly stále častější a silnější. Rodina se k němu nesměla znát. Byl stažen z veřejného života a držen mimo okruh hostů a oficiálních událostí.

Smrt třináctiletého prince a dvojí emoce rodiny

John zemřel 18. ledna 1919 po silném epileptickém záchvatu ve spánku. Dobový North Otago Times popsal úmrtí jako náhlé. The Spectator o týden později napsal, že chlapec působil „zdravě a šťastně“, formulace, která odpovídala tehdejšímu způsobu, jakým se o nemocných členech monarchie psalo.

Zajímavější je reakce rodiny. Mariin deníkový záznam, citovaný sekundárními zdroji, spojuje šok z Johnovy smrti s úlevou, že už netrpí. Nejde o cynismus, jde o dvojí emoci, kterou zná každý, kdo ztratil blízkého po dlouhé nemoci. Král Jiří V. i královna Marie byli podle dobového tisku zármutkem zasaženi. Číst z toho chladný kalkul by znamenalo ignorovat kontext: rodiče věděli, že záchvaty jsou stále těžší, a lékař je na fatální průběh připravoval.

„Ztracený princ“, příběh, který vznikl až osmdesát let poté

Mediální rámec, který z Johna udělal zapomenutého a vymazaného prince, zesílil teprve v únoru 1998. Tehdy The Independent popsal nález dvou soukromých fotoalb Windsorských, která desítky let ležela na půdě ve Francii u rodiny blízké vévodovi a vévodkyni z Windsoru. Impulzem k jejich otevření byla publicita kolem aukce osobních věcí Windsorských u Sotheby’s. Fotografie ukázaly Johna jako normálně vypadajícího chlapce uprostřed rodiny, a právě kontrast s představou neviditelného, vymazaného dítěte vyvolal vlnu zájmu.

Jenže Zeepvatová vzápětí upozornila, že John nebyl beze stopy zmizelý. Existovaly desítky dobových pohlednic a fotografií z let 1905 až 1916. National Portrait Gallery dnes eviduje 29 jeho portrétů. „Skrytost“ se týkala hlavně intimního rodinného příběhu a pozdější absence v kolektivní paměti, ne nulové vizuální existence. V roce 2003 pak BBC natočila drama The Lost Prince v režii Stephena Poliakoffa, které příběh definitivně zapsalo do populární kultury.

Co Johnův příběh říká o stigmatu a moci

Nejsilnější čtení Johnova osudu není „krutá matka se zbavila nemocného dítěte“. Je to příběh o tom, jak se u jednoho chlapce navzájem posílily tři síly: těžká dětská epilepsie, dobová medicínská bezmoc a dvorský instinkt chránit obraz dynastie za každou cenu. Lékaři neměli účinnou léčbu. Monarchie neměla prostor pro veřejně nemocného prince. A dítě uprostřed toho nemělo hlas.

Dnes má pacient s epilepsií k dispozici cíleně volené antiepileptické léky, specializovaná epileptologická centra, chirurgické zákroky, vagovou stimulaci i ketogenní dietu. V roce 1917 měl třináctiletý princ bromidy, venkovský vzduch a chůvu. Vzdálenost mezi těmito dvěma světy je přesně ta vzdálenost, kterou urazila medicína, a společnost, za jedno století.

Na hřbitově v Sandringhamu leží John pohřbený stranou od hlavní královské hrobky. I ve smrti zůstal trochu bokem.