Kočár v 18. století byl jediný prostor, kam nedosáhla etiketa. Milostné dopisy se skrývaly v pružinách, psané inkoustem z citronu
Historička Sally Holloway dohledala, že milenci georgiánské Anglie zastrkávali lístky do pružin kočárů a psali citronovou šťávou místo inkoustu.
Obsah článku
Kočí čeká před domem, koně přešlapují a paní Catherine Newtonová načrtne tužkou pár řádků. Lístek pak putuje do míst, kam by ho nikdo nehledal: do kovových pružin kočáru, případně do zavazadlového prostoru lehké bryčky. Tak tajnou výměnu popisuje soudní zpráva The Trial of the Hon. Mrs. Catherine Newton, o kterou se opírá britská historička Sally Holloway. Ve studii „You know I am all on fire“ z roku 2016 prošla zhruba 250 milostných dopisů z mimomanželských vztahů let 1740 až 1830. Z nich vyvstává obraz, který salonní romány nezachycují. Kočár fungoval jako tehdejší obdoba soukromé zprávy: malý, rychlý a obtížně kontrolovatelný prostor, v němž šlo společenskému dohledu na pár chvil uniknout. Před domem i v parku ho viděli všichni. Uvnitř a v jeho konstrukčních dutinách ale vznikala skrýš, kam se zvědavé oči nedostaly.
Etiketa v kočáře: pravidla sepsaná pro salon, na cestě bezmocná
Dobové příručky mluvily o kočárech překvapivě podrobně. Routledge’s Manual of Etiquette z 19. století předepisuje, že muž cestující s dámou si vedle ní smí sednout pouze tehdy, je-li jejím manželem, otcem, synem či bratrem. Ani snoubenec nemá právo na místo po jejím boku. Gentleman přenechá ženě nejlepší sedadlo, vystupuje jako první a podává jí ruku. Kodex hlídal každý centimetr.
Jenže už starší spisek The Laws of Etiquette v kapitole o cestování přiznává, že v dostavníku se člověk části společenských forem vzdává. Místo strohých pravidel nastupuje dobrá vůle a ohled na pohodlí spolucestujících. Právě v téhle mezeře se otevíral prostor, který salon nikdy neposkytl. Ve vznešeném přijímacím pokoji sledovala každý pohled hostitelka, v tanečním sále se počítalo, kolikrát dívka tančila s týmž partnerem. Kočár se pohnul a dozor zůstal stát na chodníku.
Podle nás tkví síla kočáru v paradoxu. Navenek působil jako veřejná, ctihodná věc, kterou znali sousedé i služebnictvo. Pravidla, jež ho obklopovala, se týkala sezení a vystupování, nikoli toho, co se ukrývá v pérování nebo v kufru pod kozlíkem. Tam už žádná příručka nesahala.
Pružiny, tužka a kočí: skandál, který dráždil dvojnásob
Případ Catherine Newtonové je pro Hollowayovou klíčový, protože ukazuje mechaniku utajení v praxi. Podle soudního materiálu psala dáma kočímu vzkazy tužkou a výměna probíhala přímo prostřednictvím vozu, buď v pružinách, nebo v zavazadlovém prostoru bryčky. Kočí měl k vozidlu přirozený přístup a nikoho nepřekvapilo, když se kolem něj zdržoval. Lepší poštovní schránku si lze těžko představit.
Aféra se služebníkem přitom znamenala dvojí provinění. K nevěře se přidalo překročení stavovské hranice, které tehdejší společnost snášela ještě hůř. Hollowayová připomíná, že řada zkoumaných vztahů spojovala lidi velmi rozdílného postavení a že románek urozené ženy s někým závislým vyvolával zvláštní pobouření. Podobně dopadla Fanny Wilmotová, choť poslance, jež navázala poměr s lokajem Edwardem Washbournem.
Služebnictvo tak hrálo zdvojenou roli. Pro milence bylo nepostradatelným spojencem, protože doručovalo, hlídalo a mlčelo. Před soudem se z něj ovšem snadno stávali svědci, kteří přesně věděli, kdo komu co strčil do pérování.
Citronová šťáva a francouzské šifry: neviditelné psaní elit
Bohatší vrstvy měly k dispozici jemnější techniky. Vévoda z Cumberlandu a lady Henrietta Grosvenorová si dopisovali citronovou šťávou místo inkoustu. Jejich korespondence vyšla tiskem v roce 1770 jako The Genuine Copies of Letters a obsahuje i půvabně lidskou stížnost: lady Grosvenorová by prý raději našla způsob, jak psát obyčejným inkoustem, protože „citronová šťáva“ se čte hůř. Přečíst takové psaní ale dokázala.
Dobový recept, který Hollowayová cituje, je prostý. Pisatel nanese kyselou tekutinu, nechá ji zaschnout a adresát pak list podrží u ohně, až písmo ztmavne. Chemii vysvětluje Scientific American: šťáva obsahuje uhlíkaté sloučeniny, které se teplem rozkládají a při oxidaci hnědnou. Doma se pokus dá snadno zopakovat. Stačí šťávu z citronu zředit trochou vody, psát vatovou tyčinkou na bílý papír a po zaschnutí jej opatrně nahřát nad teplou lampou nebo fénem. K otevřenému plameni papír raději nepřibližujte, snadno vzplane.
Jiný pár, Richard How II. a Silena Ramsayová, sázel na důmyslnější maskování. Používali šifru, přecházeli do francouzštiny a vroucí pasáže vkládali mezi zcela všední zprávy. Vévoda s lady Grosvenorovou si zase nechávali dopisy „uložit na poště“, domlouvali si setkání v parku a vzkazy předávali přes lidi v livreji. Isabella Carrová žádala sira Jamese Lowthera o „malé místečko poblíž Lowtheru“. Schůzky v pronajatých pokojích a hostincích se konaly, jen když to bylo dostatečně „prozíravé“.
Nejzrádnější stopu přitom zanechávala samotná ruka pisatele. I nepodepsaný list mohl aktéra usvědčit, pokud svědek poznal jeho rukopis, a Hollowayová uvádí kauzy, v nichž podobnost písma posloužila jako důkaz. Méně gramotní milenci na tom byli ještě hůř. Museli si dopisy nechat předčítat, a tajemství se tak paradoxně šířilo dál.
Odhalená nevěra: soudy, pamflety a veřejné čtení dopisů
Opatrnost měla pádný důvod. V Anglii mohl podvedený manžel zažalovat milence své ženy pro takzvanou „criminal conversation“ (doslova „zločinný styk“), tedy civilní žalobou o odškodnění za ztrátu manželského soužití a pošramocenou čest. Manželka stranou sporu nebyla, nejtěžší společenské stigma ale nesla ona. Následovat mohlo rozvodové či církevní řízení a hlavně zveřejnění intimní korespondence. U Howa a Ramsayové Hollowayová zmiňuje navíc hrozbu ztráty dítěte a kázeňského postihu mezi kvakery.
Právě z této katastrofy dnes čerpáme poznání. Mnohé o skrýších víme díky soudním protokolům, výpovědím svědků a pamfletům, které skandály ochotně rozmazávaly. Hollowayová ve své disertaci z roku 2013, dostupné přes Royal Holloway Research Portal, zkoumala 68 vztahů a 27 z nich do hloubky. Upozorňuje, že většina milostných listů skončila v kamnech, takže dochovaný vzorek je vzácnou výjimkou. Soudní zprávy přitom někdy podávají jen obecné vyznění dopisu místo přesného znění a tištěné sbírky mohly být upravené pro senzacechtivé publikum.
Hollowayová rozlišuje dva světy dopisování. Námluvní korespondenci často četla celá rodina, protože sloužila i jako kontrola vhodnosti partnera. Cizoložné psaní naopak stálo na mizení: pálení, šifrování a skrývání. Kočár do tohoto druhého světa zapadal dokonale.
Kočáry v českých zemích: šlechtičny na cestách a přísná Vídeň
Také české šlechtičny hodně cestovaly. Studie Karolíny Šenkeříkové o cestování urozených žen v raném novověku ukazuje, že vyjížděly za příbuznými, na slavnosti, na lázeňské a poutní cesty, přesouvaly se mezi sídly a někdy prchaly před nebezpečím. O jejich putování víme hlavně z korespondence a deníků. Prostor pro podobné utajení tedy existoval, technicky i společensky.
Habsburský rámec byl ovšem jiný. Vídeňský dvorský ceremoniál stavěl panovníka do téměř nedostupné výše, vyžadoval hluboké úklony a přesné pořadí gest, spontánnost byla nežádoucí. Podle muzea ve Staré Ľubovni se u dvora v 17. století držela přísná španělská etiketa, mimo Vídeň však byly zvyklosti volnější a během 18. století se pravidla zjednodušovala. Anglické příručky působí ve srovnání prakticky a měšťansky, vídeňský řád hierarchicky.
Rozdílná byla i tisková kultura. Anglické skandály plnily erotické pamflety o „crim. con.“, kdežto český kontrapunkt představuje až Karel Havlíček Borovský. Od ledna 1849 doplnil Národní noviny satirickou přílohou Šotek a v roce 1851 sestavil Epištoly kutnohorské, jejichž šíření úřady stíhaly. Jeho ironie mířila na politiku a církev, nikoli do ložnic. Princip veřejného zostuzení ale sdílela.