Silphium bylo v Římě dražší než zlato. Botanici dnes vědí, proč se vzácná bylina nedala pěstovat mimo Kyrenaiku

Plinius zaznamenal, že poslední nalezený stvol silphia putoval přímo k císaři Neronovi. Rostlina, která živila celou ekonomiku jednoho regionu, zmizela dřív, než ji kdokoli dokázal zasadit do zahrady.

Foto: Meghdad Madadi - licence CC BY 4.0

Příběh silphia je příběhem paradoxu. Starověký svět znal jen málo komodit, které by se měřily cenou drahých kovů, a přesto ani přísná regulace sběru, ani státní zásoby nedokázaly zabránit jeho zániku. Současná botanika teprve v posledních letech začíná rozumět tomu, proč. Odpověď neleží v lidské neschopnosti, ale v biologii rostliny, která si doslova vybírala, kde poroste.

Bylina, kterou chtěl celý Řím

Theofrastos, otec botaniky, popisuje silphium jako rostlinu připomínající mohutnou feruli: stonek silný jako tyčka, list tvarově blízký celeru, široký plochý plod zvaný phyllon. Šťáva z kořene i stonku, označovaná jako laser, byla tím, co z rostliny dělalo poklad. Používala se v kuchyni jako kořenící přísada, v medicíně jako lék na desítky obtíží a v gynekologii k vyvolání menstruace a „vyčištění dělohy“, což je antický eufemismus pro abortivní účinek.

Cena odpovídala vzácnosti. Plinius uvádí, že laser se vážil na stříbrné denáry, platil se podle váhy mince. Julius Caesar údajně držel ve státní pokladně přibližně 680 kg (1 500 liber) laseru vedle zlata a stříbra. Když se na trhu přestal objevovat pravý kyrenaický produkt, obchodníci začali dovážet náhražky z Persie, Médie a Arménie. A padělalo se vesele: gumou, sacopeniem, dokonce drcenými boby. Tak vzácné, až se to vyplatilo falšovat.

Proč Kyrenaika, a nikde jinde

Hérodotos vymezuje výskyt silphia do úzkého pásu severovýchodní Libye, od ostrova Platea po vstup do Syrty. Kyrenaika, historický region kolem řecké kolonie Kyrény, leží přesně tam, kde se středomořské vlhké klima střetává se saharským suchem. Výsledkem je úzký pobřežní pruh s mikroklimatem, které nemá v severní Africe obdobu.

Theofrastos zaznamenal něco pozoruhodného: silphium „nepřijímalo pěstování“. Nejen že se nedařilo v zahradách, aktivně ustupovalo z obdělávané půdy. Když pastevci rozšířili pastviny nebo zemědělci zorali novou parcelu, silphium z místa zmizelo. Starověcí Řekové na to reagovali regulací: stanovili přesné množství kořenů, které se smělo v dané sezoně vyřezat, a přizpůsobovali kvóty stavu populace. Byl to systém připomínající spíš těžební koncesi než zemědělství.

Jenže ani důmyslná správa výnosu nepomůže, pokud se změní samotné podmínky pro vznik nových rostlin.

Co říká dnešní botanika

Moderní vysvětlení přišlo teprve s výzkumem příbuzných druhů rodu Ferula. Studie publikovaná v roce 2021 v časopise Frontiers in Conservation Science zasadila zánik silphia do ekologického rámce, který překračuje prostý narativ „Římané to vyjedli“.

Klíčový mechanismus je dormance semen. Mnoho druhů Ferula klíčí jen po delší chladové stratifikaci, semena potřebují přesně načasované období chladu a vlhkosti, aby se vůbec probudila k životu. Mimo původní stanoviště tento proces selhává. A právě Kyrenaika nabízela kombinaci zimního chladu, sezónních srážek a suchého okolí, která vytvářela to správné klíčicí okno.

Autoři studie pracují s pojmem „pozoruhodně úzký geografický pás“. Stačilo, aby se tento pás posunul (odlesněním svahů, rozšířením pšeničných polí, postupující desertifikací), a semena silphia přestala nacházet podmínky pro vyklíčení. Populace pak závisela výhradně na stárnoucích jedincích. Při pokračujícím sběru spadla pod bod obnovy. Jde o vědeckou dedukci odvozenou z biologie příbuzných druhů, ne o přímý důkaz na silphiu samotném, ale logika je přesvědčivá.

Hledání ztracené rostliny

Otázka, zda silphium definitivně vyhynulo, zůstává otevřená. V posledních letech vzbudila pozornost Ferula drudeana, divoká ferule z turecké Anatolie, kterou turecký vědec Mahmut Miski navrhl jako možného kandidáta. Její chemický profil je zajímavý, pokusy s pěstováním po chladové stratifikaci ukazují, že rozmnožování je možné. Jenže antické prameny vážou pravé silphium výhradně ke Kyrenaice, ne k Malé Asii.

Další kandidáti (Ferula tingitana s příliš širokým areálem od Pyrenejského poloostrova po Levantu, Ferula marmarica původní pro severovýchodní Libyi) mají každý své slabiny. Tingitana je problematická právě proto, že roste skoro všude, což odporuje exkluzivitě silphia. Marmarica je geograficky přesnější, ale v odborné debatě se častěji spojuje s jiným antickým produktem, ammoniakem.

Starověký příklad moderního problému

Silphium bývá prezentováno jako romantický příběh ztracené zázračné byliny. Ve skutečnosti je to něco důležitějšího: jeden z nejstarších doložených případů, kdy ani ekonomická hodnota druhu nestačila k jeho záchraně. Kyrenaika na silphiu vybudovala bohatství, razila ho na mince, regulovala jeho sběr, exportovala ho po celém Středomoří. A přesto ho ztratila. Ne proto, že by si ho nevážila, ale proto, že změnila krajinu, v níž rostlina existovala.

Kdyby dnes někdo našel životaschopnou populaci silphia nebo jeho nejbližšího příbuzného, musel by obnovit nejen druh, ale i mikroklima, které ho drželo při životě. Samo semeno nestačí. Potřebuje svůj úzký pás mezi mořem a pouští, a ten se za dva tisíce let posunul.