Přátelství staré tisíce let: Pes přišel do našich životů mnohem dřív, než jsme mysleli

Vědci analyzovali DNA dávných psovitých šelem a přepsali historii domestikace. Psi nebyli jen pomocníky při lovu, ale i součástí rituálů a každodenního života pradávných kultur.

Foto: Pxhere

Většina z nás má psa za gaučového povaleče, který nás vítá u dveří a loudí piškoty. Jenže nové genetické analýzy, které čerstvě zveřejnil prestižní časopis Nature, ukazují, že tohle přátelství je mnohem starší a hlubší, než jsme si v nejdivočejších snech představovali. Zapomeňte na zemědělství a první pole s pšenicí. Redakce VědaŽivě zjistila, že když se naši předci proháněli po Evropě jako lovci a sběrači a v patách jim byl mráz doby ledové, jejich věrní čtyřnozí parťáci už jim kryli záda.

Švýcarský nůž v psím kožichu

Paleogenetik Lachie Scarsbrook z mnichovské univerzity trefně poznamenal, že raný pes byl pro pravěké lidi něco jako „švýcarský armádní nůž“. Potřebovali jste pohlídat tábor před medvědem? Pes byl v pozoru. Šlo se na lov mamuta nebo soba? Pes pomohl vystopovat kořist. A když přišel večer a mrzlo, až praštělo, pes posloužil jako živý termofor. Šikovná věcička tenhle čtyřnožec, což?

Vědci prozkoumali stovky vzorků DNA z dávných nalezišť od Turecka až po Skotsko. Nejstaršího „oficiálního“ psa, který se už geneticky jasně lišil od vlka, našli ve Švýcarsku a jeho kosti jsou staré neuvěřitelných 14 200 let. Ale pozor, to neznamená, že tehdy domestikace začala. To ani zdaleka ne. Naopak. Aby se vlk změnil v psa natolik, že to poznáme z genů, muselo to trvat tisíce let. První „hodní kluci“ tak pravděpodobně vrtěli ocasem před svými páníčky už někdy před 30 000 lety.

Rituály, kanibalismus a psí láska až za hrob

Fascinující je, jak moc pro nás ti tehdejší „chlupáči“ znamenali. Nebrali jsme je jen jako pracovní nástroje. V jeskyni Pınarbaşı v Turecku archeologové našli štěňata pohřbená přímo vedle lidí. To naznačuje, že už tehdy jsme psům přisuzovali osobnost a city. Byli to zkrátka a dobře členové rodiny – stejně jako dnes.

Na druhé straně Evropy, u magdalénské kultury, to bylo ještě o fous bizarnější. Ti lidé uctívali své mrtvé dost drsně – lebky předků upravovali do podoby číší a kosti rituálně ohlodávali (ne, opravdu jsme se nepřepsali). A hádejte co? Úplně stejným způsobem zacházeli i s lebkami svých psů. Vyvrtávali do nich otvory a zdobili je. Pro tehdejšího člověka byl totiž pes duchovní bytostí, která si zasloužila stejný posmrtný servis jako náčelník kmene.