82 kilo, helmu držel provázek. Orel Eddie byl všem pro smích, na svých pitoreskních skocích na lyžích ale nakonec pořádně vydělal

Je to skoro taková pohádka, pohádka o statečném „looserovi“, který se nevzdal. V hlavní roli v ní najdeme britského skokana na lyžích Michaela Edwardse, kterému ale už po chvíli nikdo neřekl jinak než Orel Eddie. Celý příběh začal jako nepovedená groteska, ale skončil jako legenda o odvaze, tvrdohlavosti a neústupnosti.

Lyžování miloval, jeho postava už tolik ne

Edwardse (nar. 1963) okouzlilo lyžování během školního výletu, když mu bylo třináct let. Nejspíš byste si řekli, že silně krátkozraký kluk s mírnou nadváhou a bez zjevného talentu by mohl rovnou na něco takového zapomenout. Jenže on si prostě vytyčil cíl a šel si za ním. A ten cíl nebyl právě malý – chtěl totiž reprezentovat Velkou Británii na olympiádě. Nejdřív to zkoušel ve sjezdovém lyžování, ale neuspěl. A tak začal přemýšlet pragmaticky: ve kterém zimním sportu je doma nejmenší konkurence? Odpověď byla jasná – skoky na lyžích.

A když už se jednou rozhodl, šel do toho naplno. Sehnal trenéra v americkém Lake Placid, trénoval v půjčené výstroji a všechno si platil sám. Boty měl o číslo větší, takže si bral šestery ponožky, aby mu nepadaly. A darovanou helmu, které se utrhl řemínek, si prostě připevnil k hlavě provázkem.

Dnes by něco takového neprošlo – máme přece jen nějaké limity bezpečnosti. Tehdy to ale bylo považováno spíš za neškodný výstřelek. Koneckonců – vážil přes 80 kilo, je přece jasné, že to s olympiádou myslet vážně nemůže.

Bydlel na psychiatrii – bylo to nejlevnější

Jenže Michael Edwards se nevzdal. Ale peníze rychle mizely, a tak si přivydělával jako štukatér. Na chvíli dokonce bydlel ve finské psychiatrické léčebně – ne jako pacient, ale proto, že nocleh tam vyšel jen na jednu libru. Později vtipkoval o tom, že si ho tam měli nechat natrvalo. Ale nepředbíhejme.

Pak přišel rok 1987. Na něm reprezentoval Británii na mistrovství světa a skončil jako bezkonkurenčně poslední. Jenže i tím si zajistil nominaci na olympijské hry. A tak se v roce 1988 objevil na startu zimní olympiády v Calgary. Na středním i velkém můstku skončil na chvostu všech závodů, ale to mu nevadilo. Byl tam. Splnil si sen.

Kritici zuřili. Tvrdili, že dehonestuje olympiádu a snižuje její úroveň. Jenže veřejnost ho milovala. Silné brýle, mohutný knír, ne zrovna atletická postava – a hlavně ta odvaha! V Calgary se stal jednou z největších hvězd her, dostal přezdívku Orel Eddie a po návratu do Londýna ho vítaly tisíce fanoušků.

Z původního terče posměchu se stal symbol. Dokonce natolik silný, že Mezinárodní olympijský výbor po jeho účasti zpřísnil kvalifikační pravidla – aby se podobný „příběh outsidera“ už neopakoval. Edwards ale z toho, co dokázal, uměl opravdu vytěžit maximum (i když celý život popírá, že by do olympiády vstoupil jen kvůli slávě). Svou popularitu proměnil v televizní vystoupení, reklamy i veřejná vystoupení a na své nepravděpodobné kariéře nakonec vydělal víc než mnozí úspěšnější sportovci.