Nejbizarnější smrt v dějinách olympiády. Závodník se pomazal voskem proti sluníčku, ale nakonec kvůli tomu zemřel

Nejbizarnější smrt v dějinách olympiády – Francisco Lázaro nedoběhl. Pomazal se voskem proti sluníčku, ale nakonec kvůli tomu zemřel na přehřátí

Olympijské hry si spojujeme s hrdinstvím, rekordy a slavnými momenty. Jenže historie má i svoje temnější kapitoly, na které bychom rovněž neměli zapomínat. Okamžiky, kdy šlo o život – a někdy bohužel nedopadly tak dobře, jak bychom si přáli.

Olympijský maraton ve žhavé výhni

Maraton na olympijských hrách ve Stockholmu v roce 1912 se měl zapsat do historie sportu. Zapsal se, ale jinak, než si kdokoli přál. V parném létě se tehdy na trať vydal i portugalský běžec Francisco Lázaro. Cílil samozřejmě na výhru a hodlal pro ni udělat všechno.

Teploty tehdy šplhaly opravdu vysoko a pořadatelé neměli k ochraně závodníků k dispozici prakticky nic. Mlžné sprchy nebo izotonické nápoje byly pro tehdejší dobu něco jako sci-fi a na trati se nacházelo bohužel jen minimum občerstvovacích stanic. Prostě kdo doběhne, ten vyhraje. A kdo na to nemá, ať prostě odstoupí. To by tak hrálo, aby se někomu umetala cestička.

iZdroj fotografie: Pixabay

Vosk jako ochrana, která zradila

Lázaro se snažil horko přelstít po svém. Natřel si tělo voskem, aby ho slunce tolik nespálilo. Dnes to zní bláznivě, tehdy šlo o zoufalý tah – nic jiného si prostě nemohl dovolit. Navíc dostupná kosmetika mu stejně skoro žádnou ochranu neposkytovala. A vosk se jevil jako docela logická a levná varianta.

Bohužel však na jeho těle vytvořil neprodyšnou vrstvu a jeho tělo se přestalo správně chladit pocením. Organismus se rychle přehříval, běžec slábl a nakonec zkolaboval. Rychlý převoz do nemocnice bohužel nepomohl – následující den zemřel na následky úpalu a selhání srdce. Šlo o první oběť moderních olympijských her vůbec.

Jeho příbuzní se mohli alespoň utěšovat tím, že jeho smrt vedla k několika důležitým změnám a doporučením. Tehdy běžci běžně závodili bez pití, protože se věřilo, že voda výkonu spíš škodí. Někteří trenéři jim dokonce radili pít až po závodě ve chvíli, kdy se pořádně vydýchají. A stejné to bylo i s (ne)kvalitou ochrany před sluncem.

Obojí doznalo po Lázarově tragédii velmi rychlých změn. Navíc se postupně změnila pravidla vytrvalostních závodů. Začaly se řešit limity teplot, povinné občerstvovací stanice i zdravotní dohled. A i když by bylo trochu cynické říct, že všechno zlé je pro něco dobré, tady to bohužel platí beze zbytku.