Hodiny na nádraží v Dolním Žlebu mají půdorys trojúhelníku a trčí ze zdi jako nos. Díky tomu ukazují čas z jakéhokoli úhlu
Na nádraží v Dolním Žlebu visí litinová skříň se dvěma šikmými ciferníky. Podle děčínského muzea jde o jediné nosové hodiny, které se v Česku dochovaly.
Obsah článku
Vlak od Děčína se kolem skalních stěn Labského kaňonu proplétá jen pár minut. Pak zastaví u malé výpravní budovy, kde řeka teče pár desítek metrů od kolejí a Sasko začíná za nejbližší zatáčkou. Cestující, který vystoupí a zvedne oči, uvidí na fasádě zvláštní tmavě zelený útvar. Vypadá jako domeček přilepený ke zdi a ze stěny vystupuje ostrým hrotem dopředu. Ve dvou bočních stěnách má zasazené ciferníky, každý natočený jiným směrem. Vilém Vavřička z Regionálního muzea města Děčína tvrdí, že podobnou časomíru jinde v republice nenajdete. Správa železnic ji po obnově v roce 2021 představila jako nejstarší nepřetržitě jdoucí nádražní hodiny na celé své síti. Kuriozitu na omítce bychom v nich ale hledali marně. Stroj uvnitř budovy pořád tiká a nádraží dává tvář už přes sto let.
Proč má litinový nos trojúhelníkový půdorys
Tvar skříně vychází z praktické úvahy. Konstruktéři potřebovali, aby čas přečetl člověk přicházející k nádraží zleva, zprava i z nástupiště. Ploché hodiny na zdi fungují jen čelně, z boku se jejich ručičky slévají v nečitelnou čáru. Trojúhelníkové tělo konzoly vystupující z fasády proto nabídlo dvě šikmé plochy a na každou z nich se vešel jeden ciferník. Výsledkem jsou hodiny, které cestující zachytí pohledem prakticky odkudkoli, ať se blíží po cestě od Labe, nebo vyhlíží z okna přijíždějícího vlaku.
Uvnitř skříně, mezi ciferníky, zbylo místo ještě na jednu důležitou věc: světlo. Dřív tu hořela petrolejová lampa, později plynové osvětlení, a jejich památkou zůstal na střeše komínek. Dnes noční čitelnost obstarává elektřina.
Výrobci si dali záležet i na vzhledu. Kování zdobí jemné ornamenty a dolnožlebský kus má podle Českého rozhlasu prvek, který žádné jiné hodiny z téže dílny nedostaly. Jde o litinové plůtky na střeše se sněhovými zábranami ve tvaru pletence. Unikát v unikátu.
Saské dědictví z roku 1875 na české trati
Proč na českém nádraží visí hodiny saské výroby, vysvětlují peníze. Když se v polovině 19. století stavěla trať z Drážďan do Prahy, rakouskému státu podle Českého rozhlasu došly prostředky. Úsek z Podmokel ke státní hranici proto na základě dohody dostavěly saské dráhy, získaly ho do vlastnictví a provozovaly. Podle Správy železnic spadala trasa z Podmokel přes Dolní Žleb ke státní hranici až do roku 1945 pod Německé říšské dráhy. Staniční vybavení tak přirozeně přicházelo ze Saska.
Litinovou konzolovou skříň navrhla a odlila slévárna H. L. Lattermann und Söhne z Morgenröthe nedaleko Plavna. Hodinový stroj dodala Turmuhrenfabrik Carlsfeld, továrna specializovaná na věžní hodiny. Železnice byla tehdy luxusním způsobem dopravy a nádraží se podle toho vybavovala: kromě funkce šlo také o reprezentaci.
Datace vyžaduje jemnější čtení. Český rozhlas s odkazem na děčínské muzeum uvádí jako pravděpodobný rok výroby 1875. Správa železnic zůstává u opatrnějšího údaje „70. léta 19. století“. Ještě zajímavější je otázka, kdy hodiny do Dolního Žlebu dorazily. Dobové fotografie je zachycují až mezi lety 1910 a 1918. Starší tisková zpráva Správy železnic hovořila přímo o roce 1918, pozdější bulletin Moderní železnice formuloval rozmezí „pravděpodobně po roce 1900, nejpozději však v roce 1918“. Hodiny tedy zřejmě strávily několik desetiletí jinde. Prameny naznačují, že mohly původně sloužit na významnější stanici, jisté vysvětlení stěhování ale chybí.
Dvanáct vrstev barvy a hodinář z Plavna
Obnova trvala podle německé redakce Radio Prague International tři roky. Na práci se podílela Správa železnic spolu s historiky a hodinářem Jensem Kühnemannem z Plavna, tedy z kraje, odkud skříň kdysi pocházela. Náklady se vešly zhruba do 100 000 Kč, což je na památku tohoto řádu suma až překvapivě skromná.
Restaurátorský průzkum odkryl na litině dvanáct vrstev nátěru. Každá generace železničářů skříň přetřela po svém a pod nánosy se nakonec ukázal původní tmavě zelený odstín. K němu se hodiny vrátily. Slavnostní odhalení naplánovala Správa železnic na 26. června 2021 a celou akci zasadila do oslav 170 let provozu na trati z Prahy přes Děčín do Drážďan. Podrobnosti shrnuje tisková zpráva Správy železnic.
Do čekárny přibyly cedule v češtině i němčině. Popisují hodiny, obec i okolí, takže i turista z druhé strany hranice ví, na co se dívá.
Závaží místo baterie: jak dolnožlebská časomíra pracuje
Zatímco skříň visí venku, srdce hodin bije uvnitř. Strojek je uložený v nástěnné skříni v nádražní budově a ručičky na obou cifernících pohání přes převody. Energii dodává závaží. Po vytažení pomalu klesá, roztáčí soukolí a po zhruba 28 až 30 hodinách dojede na konec dráhy. Pak musí obsluha stanice závaží znovu ručně vytáhnout. Den co den.
Právě tady se ukazuje, proč Vavřička i Správa železnic kladou takový důraz na nepřetržitý chod. Srovnání s Německem mluví jasně. Nosové hodiny kdysi zdobily nádraží v Německu, Polsku i Finsku, většina z nich však padla za oběť modernizaci. Přeživší exempláře obvykle skončily v muzejních stanicích nebo ve sbírkách spolků. Typický osud dokumentuje model Weule z meklenburského nádraží Rom: získal ho spolek železničních nadšenců ze Zvěřína, skříň se dočkala obnovy, jenže chyběly mechanické mateční hodiny, a tak hodiny dostaly elektrický impulzní pohon. Dolnožlebský kus si naproti tomu uchoval původní mechaniku i původní místo. Podle nás je to jeho největší hodnota: nestojí za sklem vitríny, ale dál slouží cestujícím, pro které ho někdo před 150 lety odlil.
Výlet do Labského kaňonu: přívoz, cyklostezka a vlak U28
Dolní Žleb patří k Děčínu, leží na levém břehu Labe těsně u saské hranice a na okraji Labských pískovců. Na pár desítkách metrů se tu potkává historická trať, státní hranice, řeka s přívozem a vzácná časomíra. Samotné hodiny vystačí na zastavení v řádu desítek minut, ve spojení s okolím ale vydají na celý den.
Nejpohodlněji sem přiveze vlak. Linka U28 z Děčína přes Bad Schandau a Sebnitz do Rumburku jezdí celoročně každý den, z Děčína zhruba ve dvouhodinovém taktu s posilami v některých časech. Orientaci nabízejí jízdní řády Dráhy národního parku, konkrétní spoj se před cestou vyplatí prověřit kvůli výlukám. Autem vede cesta po levém břehu z Děčína přes Horní a Prostřední Žleb.
Druhou možnost nabízí přívoz, podle provozovatele nejsevernější a zároveň nejníže položený v republice. Bezmotorové plavidlo visí na ocelovém laně a přes řeku ho žene samotný proud. Západní přístaviště leží pár kroků od stanice, na protějším břehu přívoz přistává u silnice z Hřenska do Děčína. Kromě pěších převáží kola, kočárky, motorky i osobní auta a dodávky.
| Jízdenka | Cena |
|---|---|
| Dospělý | 30 Kč |
| Dítě 6 až 15 let | 15 Kč |
| Rodinné jízdné | 80 Kč |
| Cyklista s kolem | 50 Kč |
| Motorové vozidlo s posádkou | 100 Kč |
Provoz se řídí hladinou Labe. Přívoz jezdí přibližně při stavu 130 až 300 cm na vodočtu v Ústí nad Labem, auta bere od 140 cm. Při suchu nebo naopak velké vodě kotví u břehu, aktuální stav proto stojí za to zkontrolovat na webu Přívozu Dolní Žleb.
Cyklisté sem dorazí po labské trase z Prahy do Drážďan. Úsek z Dolního Žlebu do Schöny a Bad Schandau měří asi 9 kilometrů, nabízí kvalitní asfalt a hodí se i pro inline brusle. Po cestě stojí za odbočku Klopotský vodopád, v obci samotné zase kostel Nejsvětější Trojice. Z nádraží pak vybíhají turistické stezky do Labských pískovců. Kdo se k vlaku vrací za soumraku, uvidí oba ciferníky zelené skříně rozsvícené proti tmavnoucím skalám.