Mozart psal do dopisů fekální vtipy. Za vulgaritou stojí neurologický mechanismus, který psychiatrie pojmenovala až o 200 let později

Devět dochovaných dopisů sestřenici Marii Anně Thekle Mozartové obsahuje fekální obraty, které by i dnes obstály jako důvod k zablokování účtu na sociální síti.

Foto: Rawpixel

5. listopadu 1777 napsal jednadvacetiletý Wolfgang Amadeus Mozart své sestřenici do Augsburgu dopis, v němž se mezi rýmy, slovními hříčkami a skoky z tématu na téma objevují formulace jako „seru ti na nos“ nebo „ať ti hovno rozrazí postel“. O devět dní později se v jiném dopise sám přiznal, že ve společnosti skládal rýmy „o hovnech, sraní a líbání zadků“. Tyhle pasáže nejsou pozdější výmysl ani filmová licence. Jsou dochované v digitální edici Mozartea, přeložené a opatřené poznámkovým aparátem. A právě z nich vyrostla hypotéza, která se pokouší spojit génia 18. století s diagnózou, jež v jeho době neexistovala.

Dopisy, které nepatřily do salonu

Takzvané Bäsle-dopisy tvoří korpus devíti listů z let 1777 až 1781. Fekální motivy se v nich nevyskytují jako ojedinělý exces, prolínají se s jazykovou hrou, rýmováním a náhlými přeskoky témat. Mozart v jednom dopise kombinuje něžné oslovení sestřenice s análním vtipem zakončeným „zkouškou prstem a nosem“. V jiném střídá věcné zprávy o cestě s obscénními průpovídkami, jako by přepínal mezi dvěma registry bez varování.

Důležitý kontext: nebyl v tom sám. Kritické poznámky v edici upozorňují, že podobný jazyk se objevuje i u dalších členů rodiny a přátel. Fekální humor v soukromé korespondenci 18. století nebyl tak výjimečný, jak se z dnešního pohledu zdá. Mozartova verze byla jen intenzivnější, hravější a díky jeho slávě dochovanější.

Od sprostého humoru k neurologické hypotéze

Zlom přišel v roce 1983. Na světovém psychiatrickém kongresu ve Vídni představili Feug a Regeur myšlenku, že Mozartovo skatologické chování by mohlo odpovídat Tourettovu syndromu. Impulzem byly právě dopisy a také obraz, který o Mozartovi vytvořil Peter Shaffer ve hře Amadeus. O devět let později hypotézu rozpracoval americký lékař Benjamin Simkin, který systematicky prošel 371 Mozartových dopisů a skatologický jazyk identifikoval v 39 z nich.

Samotný Tourettův syndrom přitom popsal francouzský neurolog Georges Gilles de la Tourette už v roce 1885, tedy 94 let po Mozartově smrti, nikoli dvě stě. Dvě století odpovídají spíš době, která uplynula, než se někdo pokusil tuto diagnózu zpětně aplikovat na Mozarta.

Konkrétní mechanismus, o který se hypotéza opírá, se jmenuje koprolálie: mimovolné vykřikování obscénních slov nebo frází v rámci tikové poruchy. Mozartovy dopisy ale nejsou vykřikování. Jsou to psané, strukturované, často důmyslně rýmované texty. A právě tady začíná problém.

Proč diagnóza na dálku dvou století nefunguje snadno

Dnešní diagnostická kritéria Tourettova syndromu podle CDC vyžadují kombinaci alespoň dvou motorických tiků a jednoho vokálního tiku, trvajících déle než rok, se začátkem před osmnáctým rokem věku. Koprolálie, tedy právě ta složka, která se s Mozartem nejčastěji spojuje, je přitom u pacientů s Tourettem spíš menšinový symptom, ne diagnostické jádro. Mediální obraz, v němž Tourette rovná se nekontrolované nadávky, je zkreslený.

U Mozarta nemáme k dispozici klinické pozorování. Máme dopisy, vzpomínky současníků a historky. Žádný z těchto pramenů nedokládá motorické tiky. Žádný nerozliší, zda fekální pasáže vznikly mimovolně, nebo jako vědomá stylizace, provokace, rodinný rituál, způsob, jak rozesmát sestřenici.

Přehledová studie z roku 2017 publikovaná v Revista Colombiana de Psiquiatría to shrnuje střízlivě: existují argumenty pro i proti, ale sekundární historické zdroje nikdy neumožní jistou diagnózu.

Porcelánový Mozart versus ten skutečný

Síla celého příběhu nespočívá v tom, zda Mozart „měl Tourette“. Spočívá v tom, co se stane, když se intimní a dobově hrubý humor dostane pod drobnohled moderní medicíny.

Režisér Peter Hall ve svém úvodu k vydání Amadea vzpomíná, jak po premiéře diskutoval s Margaret Thatcherovou. Tehdejší britská premiérka odmítla přijmout, že autor „tak vybrané a elegantní hudby“ mohl být zároveň „skatologickým šotkem“. Hall jí poslal kopie Mozartových dopisů na Downing Street. Nepřesvědčilo ji to.

Thatcherová nebyla výjimka. Obraz „porcelánového Mozarta“, dítěte v paruce, génia bez tělesnosti, je kulturní konstrukce, kterou skutečné prameny narušují. A medicínská hypotéza paradoxně nabízí únik z obou extrémů: Mozart nemusel být ani nevychovanec, ani světec. Mohl být člověk s neurologickou odchylkou, která jeho hravost zesilovala způsobem, jejž sám nedokázal nebo nechtěl korigovat.

Mimochodem, slavný kánon „Leck mich im Arsch“, často uváděný jako koruna Mozartovy skatologie, je v současném Köchelově katalogu veden jako dílo pochybné pravosti. I ikona vulgarity má své pochybnosti.

Co z toho plyne pro dnešek

Mozartův případ ukazuje limity zpětné diagnostiky lépe než jakákoli metodologická příručka. Máme geniálního skladatele, jehož soukromé dopisy obsahují desítky fekálních pasáží. Máme neurologický syndrom, který by část z nich mohl vysvětlit. A máme propast dvou století, přes kterou se žádný most nedá postavit s jistotou.

Důvod, proč Mozart psal sestřenici o hovnech, v dochovaných pramenech explicitně nevyložil. Možná to byl tik. Možná rodinný jazyk. Možná obojí. Jisté je jen to, že totéž pero, které stvořilo Figarovu svatbu, psalo i věty, které by dnes neprošly ani moderací internetového fóra.