Česká tyč za pár korun střeží Machu Picchu už 20 let. Měří trhliny na desetiny milimetru, a právě přesnost v hloubce rozhodla nad japonskou technikou
Dva kovové čepy a přenosný dilatometr. Česká metoda sleduje trhliny ve skále pod Machu Picchu přes dvacet let a zachytí posun kolem desetiny milimetru.
Obsah článku
V listopadu 2000 rozmístil japonský tým Kjódžiho Sassy po incké citadele dvanáct extenzometrů. Výsledky, které z nich vyvodil, obletěly svět: posvátnému městu nad řekou Urubambou údajně hrozí velký sesuv. O rok později dostali od peruánských úřadů povolení čeští geomorfologové s mnohem skromnějším vybavením. Na každou stranu skalní pukliny zapustili malý kovový bod a mezi nimi začali opakovaně měřit vzdálenost ručním dilatometrem. Z této nenápadné práce vznikla časová řada, která poplach zchladila. Velký a rychlý kolaps je podle českého týmu v horizontu měsíců až několika let vysoce nepravděpodobný. A systém, který na první pohled připomíná obyčejnou tyč, používají peruánští správci památky dodnes.
Japonský poplach nad inckou citadelou
Machu Picchu leží v sedle mezi vrcholy Huayna Picchu a Machu Picchu. Zhruba 500 výškových metrů pod ním se vine meandr Urubamby. Strmé svahy, hojné srážky a seismicky neklidné Peru tvoří prostředí, kde sesuvy a přívalové proudy patří ke koloritu krajiny.
Sassova skupina vykládala citadelu jako území s aktivními či potenciálně aktivními skalními bloky. Její zařízení využívala superinvarový drát, kladku a mechanické pětinásobné zvětšení pohybu, část přístrojů se odečítala ručně, část zapisovala data sama. Technicky šlo o solidní řešení. Potíž nastala u výkladu. Ve studii z roku 2002 sami autoři připustili, že k přesvědčivému posouzení rizika by byly potřeba vrty, sledování podzemní vody i smykových posunů. Peruánští zástupci podle dokumentu Výboru světového dědictví UNESCO z téhož roku považovali cíle a metodiku japonské práce za málo jasné a žádali další výzkum. Do této mezery vstoupili Češi.
Dvojice čepů a výkyvná jehlice: jak měří česká tyč
Odborně se přístroj jmenuje tyčový dilatometr. Jan Klimeš z Ústavu struktury a mechaniky hornin AV ČR ho popsal jako zařízení s výkyvnou jehlicí, které velmi přesně určí vzdálenost mezi dvěma body. Trvalá instalace v památce se omezuje na dvojici drobných kovových čepů osazených proti sobě přes trhlinu. Samotný přístroj technik přinese, přiloží, odečte hodnotu a zase odnese.
Kouzlo spočívá v opakování. Jednorázový údaj o mnoho neřekne, jenže když se stejná dvojice bodů proměřuje měsíc co měsíc a rok co rok, začne se rýsovat trend. Puklina se buď rozevírá, nebo svírá, případně zůstává v klidu. Klimeš uvádí citlivost kolem 0,1 milimetru při pečlivé práci a dostatečně dlouhé řadě. Odborná kapitola českého týmu, na níž se podíleli Vít Vilímek, Jiří Zvelebil, Klimeš, Jan Vlčko a peruánský archeolog Fernando V. Astete, upřesňuje, že metoda odhalí nevratné pohyby řádu desetiny milimetru za rok, pokud data pokrývají alespoň tři roky. V roce 2002 přibyly do sítě ještě dva extenzometrické profily.
Rozdíl proti japonskému přístupu vystihuje zjednodušení „povrch versus hloubka“. Český tým propojil geomorfologické mapování, strukturní geologii a hydrogeologii s přesným sledováním puklin ve skalních výchozech, na nichž spočívají klíčové incké stavby. Zajímalo ho, jak se chová samotný masiv pod chrámy a terasami. Naměřené pohyby dosahovaly nanejvýš jednotek milimetrů ročně.
Proč skromný přístroj přežil v památce UNESCO dvě desetiletí
V citlivé archeologické lokalitě platí přísná omezení pro všechno trvalé a viditelné. Kabely, skříně s elektronikou či stožáry s anténami by narušily místo, kam se denně hrnou tisíce lidí. Dvou malých čepů v hornině si návštěvník téměř nevšimne.
Druhou výhodou je obsluha. Elektronika v horách chátrá, potřebuje napájení, servis i náhradní díly a často také odborníka, který rozumí datům. Dilatometr zvládne vyškolený místní pracovník, a česká skupina proto nemusela v Andách trvale pobývat. Metodu předala peruánským kolegům a ti s ní pokračují. Podle ústavu AV ČR tahle metodologie hlídá Machu Picchu dvě dekády a správci ji zařadili do běžné péče o incké sídlo.
Japonská studie mimochodem sama vychvalovala mechanické extenzometry proti sofistikovanějším systémům typu GPS nebo dálkoměrů, protože se méně kazí. Češi tutéž logiku dotáhli ještě dál. Podle nás právě v tom leží jádro úspěchu: v památce uprostřed And zvítězila technika, kterou šlo provozovat bez přestávky, levně a s minimem zásahů. Efektnost tu roli nehrála.
Peruánské ministerstvo kultury dnes stanovuje kapacitu lokality na 4 500 návštěvníků denně, ve vybraných obdobích vysoké sezóny až 5 600, jak vyplývá z ministerského usnesení pro rok 2026. Vstupenky se prodávají přes oficiální platformu TuBoleto a váží se na datum, čas, okruh i konkrétního držitele. Památka tedy funguje v pečlivě regulovaném provozu a dlouhodobé sledování skály k tomuto řízení přirozeně patří.
Intihuatana a turisté: když čísla donutí správce jednat
Největší posuny zaznamenali měřiči u Intihuatany, rituálního kamene na vrcholku citadely a zároveň jednoho z nejnavštěvovanějších posvátných míst. Klimeš připomíná, že peruánští správci tam následně dočasně zakázali či omezili vstup, aby ověřili, jestli pohyby souvisejí s davy turistů. Rozhodli se sami, bez přítomnosti českých vědců.
Tahle epizoda podle nás dokládá skutečnou hodnotu systému víc než jakékoli číslo. Data přestala být akademickou kuriozitou a začala ovlivňovat provoz. Vilímek vysvětluje, že před zřícením bloku nebo sesuvem by se trhliny musely postupně rozevírat. Pokud by časová řada začala ukazovat zrychlení, správa by měla varování v ruce s předstihem. Konkrétní varovné prahy v milimetrech veřejné zdroje neuvádějí. O případném zásahu by rozhodovalo peruánské ministerstvo kultury a jeho pracoviště v Cuscu, které dnes určuje trasy a kapacity. Intihuatana mimochodem figuruje na oficiální mapě prvního okruhu jako jeden z bodů prohlídky.
Uklidnění má ale hranice. Peru leží v seismicky aktivní oblasti a český závěr o nepravděpodobném kolapsu platí za podmínky, že se prostředí nezmění, zejména bez silného zemětřesení.
Od horolezce v Andách k mezinárodnímu ocenění
Celý příběh odstartovala horolezecká vášeň. Vilímek, dnes geograf z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, jezdil do Peru v devadesátých letech lézt. Díky kontaktům na českém velvyslanectví se v roce 1996 dostal na mezinárodní konferenci a navázal vztahy s peruánskými odborníky. Klimeš se k andskému výzkumu přidal v roce 2003.
Práce dvojice dávno přesahuje Machu Picchu. V roce 2009 se v pohoří Cordillera Negra utrhl velký sesuv, nabral rychlost a proměnil se v bahenní vlnu vysokou až tři metry. Zahynulo několik lidí, mezi nimi téměř celá jedna rodina. Vesničané zprvu s vědci mluvit odmítali, protože neštěstí spojovali s hledáním drahých kovů a výbuchem dynamitu. Klimeš pak s peruánskými kolegy sestavil mapu, která čtyřmi barvami odstupňovala nebezpečí sesuvů. Komunita díky ní doložila, že ohrožení se netýká celého katastru, a rok nato získala dotace na dvě nádrže na zachytávání dešťové vody.
U Písacu, další incké lokality, sledují Češi sesuv pomocí GPS přístroje vlastní konstrukce. Hned první sezóna ukázala trvalý pohyb svahu, na kterém stojí celá obec. Pokud by se zrychlil, mohl by ji vážně poničit. Mezi ohrožené památky UNESCO řadí odborníci také Chavín de Huántar.
Za dlouholetou práci v Peru převzali Vilímek a Klimeš v listopadu 2023 ve Florencii cenu Hiroshi Fukuoka IPL Award, kterou uděluje Mezinárodní konsorcium pro sesuvy. Podrobnosti shrnula tisková zpráva AV ČR. Na stejném fóru zařadilo konsorcium Univerzitu Karlovu mezi světová centra excelence pro snižování rizika sesuvů.