Nejhorší letecká havárie v Československu zabila 82 lidí. Il-18 neměl černou skříňku
Dvaaosmdesát mrtvých, nikdo nepřežil. Bulharský Il-18 narazil v listopadu 1966 do Malých Karpat a vyšetřovatelům chyběl jediný objektivní svědek letu.
Obsah článku
Ve čtvrtek 24. listopadu 1966 v 16:28:30 se z bratislavské dráhy odlepil Iljušin Il-18B s imatrikulací LZ-BEN, stroj bulharské společnosti TABSO na lince LZ101. Pršelo, od severozápadu dul nárazový vítr o síle až 54 km/h a meteorolog posádku předem varoval, že nad Malými Karpaty může počítat se střední až silnou turbulencí. Necelé dvě minuty po vzletu letoun zachytil zalesněný svah Sakrakopce asi osm kilometrů od prahu dráhy 31. Zemřelo 74 cestujících a 8 členů posádky. Dodnes víme přesně, kde stroj narazil, v jaké výšce a kolik životů vyhaslo. Jak se do svahu dostal, už tak jistě nevíme.
Sakrakopec a 82 obětí: smutný rekord, který trvá šedesát let
Žádná jiná letecká nehoda na území bývalého Československa si nevyžádala víc mrtvých. Na Sakrakopci zahynuli všichni na palubě. Pozdější tragédie, které se do paměti obou národů zapsaly stejně hluboko, mají nižší bilanci:
| Nehoda | Rok | Oběti | Přeživší |
|---|---|---|---|
| Sakrakopec u Bratislavy (TABSO) | 1966 | 82 | 0 |
| Praha-Suchdol (ČSA) | 1975 | 79 | 41 |
| Zlaté piesky u Bratislavy (ČSA) | 1976 | 76 | 3 |
| Srbská Kamenice (JAT) | 1972 | 27 | 1 |
Na palubě byli lidé z dvanácti zemí, od Argentiny a Hondurasu přes Tunisko až po Japonsko. Podle seznamu obětí na webu Sakrakopec.sk cestovali přes Bratislavu bulharský diplomat a generál Ivan Byčarov, operní pěvkyně Jekatěrina Popová a honduraský spisovatel Ramón Amaya Amador. Mezinárodní složení cestujících později přiživilo spekulace, k nimž se ještě vrátíme.
Dobový tisk sledoval událost mimořádně pozorně. Dochované výstřižky ze Smeny, Rudého práva, Pravdy, Práce, Mladé fronty i Roľníckých novin zaznamenávají pátrání, záchranné práce a postup vyšetřování.
Povolení do 300 metrů a zatáčka bez rezervy
Klíč k tragédii leží v odletovém manévru. Necelých pět minut před bulharským Iljušinem odstartoval pomalejší Il-14 a dispečeři museli oba stroje bezpečně oddělit. Posádka LZ-BEN proto dostala dočasné povolení stoupat jen do 300 metrů nad úrovní letiště. Komise později konstatovala, že taková výšková restrikce byla v dané situaci povinná a sama o sobě nebezpečnou situaci nevyvolala. Zároveň připustila, že nešlo o jediné možné řešení.
Po startu z dráhy 31 měl letoun zatáčet a vymanévrovat z prostoru, za nímž se zvedají Malé Karpaty. Posádka podle vyšetřovatelů povolenou výšku přibližně držela. První kontakt s korunami stromů nastal 281 metrů nad úrovní letiště, tedy v rozptylu, který komise přičetla toleranci výškoměrů a pilotáže. Jenže horizontálně se stroj ocitl zhruba 1 450 metrů vlevo od správné dráhy, přímo nad vyššími překážkami. Náraz přišel v nadmořské výšce 420 metrů.
Podle nás se právě tady skrývá podstata celé katastrofy. Manévr byl povolený a posádka ho v hrubých obrysech plnila. V kopcovitém terénu, za tmy, deště a v turbulenci však stačilo, aby se zatáčka o něco rozšířila, a kilometrová odchylka znamenala srážku se svahem. Výškový strop 300 metrů nad letištěm ponechával nad hřebeny Karpat minimální rezervu. Komise za pravděpodobné vysvětlení považovala mírnější průměrný náklon než předepsaných 15 stupňů, případně vyšší rychlost. Obojí zvětšuje poloměr zatáčky. Turbulence a nespolehlivý ukazatel náklonu mohly rozdíl ještě zvětšit. Palubní radar, jímž byl stroj vybaven a který uměl zobrazit počasí i terén, nebyl v okamžiku nárazu zapnutý.
Vyšetřování bez záznamníku: dráhu letu skládali z trosek a svědectví
Il-18B s označením LZ-BEN neměl na palubě letový zapisovač. Závěrečná zpráva Státní letecké inspekce ČSSR, kterou Mezinárodní organizace pro civilní letectví převzala do oběžníku ICAO 82-AN/69, to říká bez obalu: chyběla objektivní data od rozjezdu po náraz, a skutečnou dráhu letu proto nešlo definitivně určit.
Komise musela sestavit „pravděpodobnou dráhu“ z nepřímých stop. Ohledala trosky a rozložení nárazu na svahu, vyslechla svědky, prošla záznam rádiové komunikace mezi zemí a letadlem, technickou dokumentaci i meteorologické údaje a nechala přezkoumat navigační zařízení a palubní přístroje. Z této práce vzešla řada vyloučení. Před nárazem se od draku neoddělila žádná součást. Motory v poslední fázi běžely téměř na jmenovitý výkon, palivo odpovídalo normě a komunikační ani navigační technika nevykazovala prokazatelnou poruchu.
Oficiální verdikt pak zní opatrně. Příčinu komise definitivně stanovit nedokázala. Za nejpravděpodobnější označila nedostatečné zhodnocení reliéfu a počasí v okolí bratislavského letiště posádkou a nepřizpůsobení letu těmto podmínkám. K tomu připojila výčet okolností, které mohly přispět: nižší náklon, možná vyšší rychlost, turbulence nad Karpaty a pochybnosti o indikaci umělého horizontu. U gyroskopického přístroje chyběly povinné laboratorní kontroly, takže jeho podíl nelze vyloučit, ačkoli jako hlavní příčina prokázán nebyl.
Právě zde působí absence zapisovače nejtíživěji. Data o rychlosti, výšce, náklonu a průběhu zatáčky by rozhodla spor, který vyšetřovatelé mohli nanejvýš vážit. Hlasový záznam z kokpitu by navíc ukázal, jak piloti situaci vnímali a co si v posledních vteřinách říkali. Bulharská strana podle sekundárních pramenů zpochybňovala postup dispečerů, československý závěr zdůrazňoval rozhodování posádky. Bez nahrávky zůstaly obě interpretace v rovině argumentace.
Černé skříňky v roce 1966 a dnes
Dnes se zdá nepochopitelné, že dopravní letoun se čtyřmi turbovrtulovými motory a desítkami pasažérů neměl palubní záznamník. Technologie přitom existovala. Spojené státy zavedly národní povinnost hlasových záznamníků už v roce 1964. Mezinárodní standard ale přišel výrazně později. Podle bezpečnostní zprávy ICAO z roku 2019 se ustanovení o letových zapisovačích objevila v Příloze 6 Chicagské úmluvy teprve v roce 1973 a hlasový záznamník kokpitu tentýž předpis vyžaduje až od roku 1985.
V roce 1966 tedy výbava bulharského Iljušinu odpovídala stavu, kdy plošné mezinárodní pravidlo ještě neplatilo. Dnešní předpisy rozlišují dva samostatné přístroje. Zapisovač letových údajů ukládá parametry, z nichž lze přesně zrekonstruovat dráhu, rychlost, polohu letadla, výkon motorů i konfiguraci. Hlasový záznamník zachycuje dění v kabině pilotů.
Samotná černá skříňka by žádnému z 82 lidí život nezachránila, neboť pouze zaznamenává. Prevenci podobných nehod, kdy zcela provozuschopný letoun pod kontrolou posádky narazí do terénu, přinesly až výstražné systémy. ICAO datuje požadavky na varování před blízkostí země pro vybrané kategorie letadel od roku 1978. Hlas v kokpitu, který při nebezpečném přiblížení ke svahu zavelí k okamžitému stoupání, by posádce LZ-BEN mohl dát několik rozhodujících vteřin.
Současná pravidla vyšetřování podle Přílohy 13 počítají se všemi dostupnými zdroji: troskami, záznamy řízení letového provozu, údržbovými doklady, výpověďmi i zapisovači. Pokud záznamník chybí nebo se ztratí, vyšetřovatelé dnes mohou opřít rekonstrukci alespoň o radarová data. Komise v roce 1966 takovou oporu neměla.
Fámy, radioaktivní jód a 82 bříz na svahu
Prostor, který nechala neúplná rekonstrukce, zaplnily dohady. Atentátová verze ožila hlavně po roce 1991, kdy bulharský tisk a Deutsche Welle spojovaly pád s osobou generála Byčarova a možným zájmem bulharských či sovětských tajných služeb. Potvrzení této teorie neexistuje. Druhá fáma tvrdila, že posádka během čekání v Bratislavě slavila jmeniny letušky Kateřiny a pila. Proti ní stojí toxikologické nálezy i prostý fakt, že žádná letuška toho jména na palubě nesloužila.
Reálný, byť méně známý detail představuje náklad. Letoun vezl dva kontejnery z oceli a olova s jódem 131, izotopem využívaným v diagnostice a léčbě onemocnění štítné žlázy. Při nárazu se kontejnery zničily a kontaminovaly místo neštěstí. Vyšetřovací zpráva však konstatuje, že radioaktivní látka neměla vliv na přístroje ani na zdravotní stav posádky.
Sakrakopec, kopec s nadmořskou výškou asi 440 metrů nad jižním okrajem bratislavské Rače, je dnes dostupný pěšky z Rače přes Biely kríž nebo po zelené značce ze Svätého Jura. Dlouhá léta tu tragédii připomínal především dvojkříž z prken a kamenná mohyla. Několik měsíců po havárii zde bylo vysazeno 82 bříz, jedna za každého zemřelého. Většinu z nich vyvrátila větrná smršť v květnu 2010. Dnes místo nese pamětní tabuli se jmény obětí a Bratislava ho eviduje jako pamětihodnost. Mezi kořeny podle turistů stále leží drobné úlomky letadla.