Pod zákopy 1. sv. války probíhaly kruté bitvy v podzemí. Většinou bývalí horníci se snažili nepřítele podkopat

Krátce na začátku první světové války válčící strany zjistily, že pozice zákopů chráněných ostnatým drátem, osazených kulomety a v zádech s dělostřelectvem jsou téměř nepřekonatelné. Jednou z taktik, jak je překonat, proto bylo vyhloubit až pod nepřátelskou linii dlouhý tunel, naplnit ho výbušninou a odpálit, což dokázalo pozici dokonale zneškodnit. Taktiku používali jak Němci, tak Britové, ale i další strany. A samozřejmě jednotky proti sobě pod zemí i bojovaly.

Tuneláři se používají již tisíce let

Využít podkopání nepřátelských pozic nebyla žádná nová a převratná technika. Používala se již za starověkého Řecka proti hradům, známá je například z doby tureckého obléhání Vídně. Proto si velitelé na taktiku vzpomněli již krátce po začátku války, je zaznamenaná již při německém útoku na indickou brigádu Sirhind v prosinci 1914.

Jednotky tunelářů začaly vznikat ve všech armádách, ale bylo jasné, že jsou pro ně třeba zkušení pracovníci z podzemí. Například v britské armádě se do jejich čela postavil armádní major Norton-Griffiths, bývalý inženýr na kanalizačních tunelech v Manchesteru a Liverpoolu. Jako mužstvo byli do jednotek naverbovaní horníci z uhelných dolů nebo dělníci, kteří pracovali při stavbě londýnského metra. Podobně tomu bylo i v jiných armádách.

iZdroj fotografie: Uživatel MisterBee1966 / Public Domain

Práce takových jednotek zahrnovala vyhloubení dlouhého tunelu z vlastních pozic pod nepřátelské, pak do nich nanosily tuny výbušnin a nakonec je odpálily. Nebylo to tak jednoduché, terén mohl být zrádný a tunel se mohl kdykoli zavalit. Navíc běžnou obrannou taktikou bylo kopání protitunelů. Nepřátelská chodba se dala zavalit, naplnit jedovatým plynem nebo se muži ve tmě pustili do boje vším, co měli. Proto kopání muselo být co nejtišší, aby o vás nepřítel nevěděl.

Výbuch od Messines slyšeli v Londýně

Nejznámější událostí použití takové taktiky byla bitva u Messines. Rozkaz k umístění výbušnin do 20 tunelů dal generál Herbert Plumer v lednu 1917, miny vojáci odpálili 7. června. Exploze byly tak hlasité, že z Francie byly slyšet až v Londýně. Zabily kolem 10 tisíc německých vojáků v jejich pozicích. Britským jednotkám se poté opravdu podařilo postoupit, byl to jeden z nejvýznamnějších úspěchů této taktiky.

Obrovské výbuchy zanechaly dodnes viditelné jizvy na francouzské a belgické krajině v podobě kráterů, z některých se stala i jezírka. Na mnoha místech zůstávají bývalí tuneláři, případně jejich oběti, pohřbeni hluboko pod zemí. Dokladem může být Wintenbergský tunel, v němž bylo zasypáno kolem 250 německých vojáků. Tunel se podařilo historikům objevit v roce 2020, nakonec se z něho stal památník na připomínku obětem války.