Jiří z Poděbrad byl očištěn po 500 letech. Za otravou svého soka opravdu nestál

Pět set let stačilo, aby se z podezření stala skoro historická pravda. Moderní věda ji rozebrala na kosti, doslova.

Foto: Picryl

Stačily tři dny nemoci a na Jiřího z Poděbrad padl stín královraha, který z jeho jména neslezl po celá staletí. Ladislav Pohrobek přijel do Prahy 29. září 1457, aby se ujal vlády a pojal za manželku francouzskou princeznu Magdalenu. Na Staroměstském náměstí se chystal taneční dům na dřevěných sloupech, Praha se připravovala na svatbu. Místo fanfár přišel pohřeb: sedmnáctiletý král zemřel 23. listopadu 1457 a z jeho náhlé smrti nejvíc politicky vytěžil právě Jiří z Poděbrad, který byl 2. března 1458 zvolen českým králem. Podezření se nabízelo samo.

Politika potřebovala traviče

Jiří byl pro středověké obviňovatele ideálním podezřelým ze dvou důvodů najednou. Jednak z Ladislavovy smrti přímo profitoval, jednak byl jako přední utrakvista v prostředí, kde náboženský spor o kompaktáta dávno přerostl v politický boj, snadným terčem. Pomluva o otravě tak nebyla jen dvorskou klábosením, ale nástrojem, který sloužil konkrétním zájmům jeho odpůrců. Historička Eva Doležalová z Historického ústavu AV ČR upozorňuje, že obvinění přetrvávalo v historiografii i veřejné paměti hluboko do novověku, a podle Českého rozhlasu Plus přežívá v části popularizačních textů dodnes. Příběh traviče byl prostě příliš přitažlivý na to, aby ho někdo dobrovolně pustil.

Kosti promluvily tam, kde kroniky lhaly

Zlom přišel v roce 1984, kdy antropolog Emanuel Vlček otevřel Ladislavovu tumbu v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Ostatky byly převezeny do Národního muzea a zkoumány interdisciplinárně; výsledky výzkumu z let 1984–1985 pak zpracoval a v roce 2024 publikoval Ctibor Povýšil z Ústavu patologie 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze. Skelet vyprávěl jiný příběh, než jaký koloval po staletí: na pánevních a lebečních kostech dominovaly drobné osteolytické defekty a demineralizace kostních trámců dosahovala asi 30 procent objemu, zatímco u zdravého člověka jde zhruba o dvě procenta. To nejsou stopy jedu, to jsou stopy těžké systémové nemoci.

Leukémie byla zkratka, diagnóza je složitější

Starší česká popularizace přeložila Vlčkův nález do srozumitelného hesla: akutní leukémie. Tato zkratka se pak šířila dál a de facto rehabilitovala Jiřího z Poděbrad v očích veřejnosti, protože jasně říkala: král zemřel přirozenou smrtí. Jenže dobové prameny popisují symptomy, které leukémii přesně neodpovídají, bolest hlavy, pak břicha, bolestivě zduřelé tříselné uzliny, postupně se zhoršující krvácivost, a Povýšilova studie z roku 2024 diagnózu zpřesňuje. Nejpravděpodobnější hypotézou je onkogenní osteomalacie navázaná na některý z maligních non-hodgkinských lymfomů; přesný mechanismus ze skeletu po pěti stech letech určit nelze, ale jed v tom není. Zajímavé je, že podobnou hypotézu vyslovil už v roce 1992 článek v Časopisu lékařů českých, takže věda se k tomuto závěru propracovávala postupně, nikoli skokem.

Pomluva přežila déle než vědecký verdikt

Tady leží skutečné napětí příběhu: Jiří z Poděbrad byl odborně rehabilitován, ale část veřejné paměti to ignoruje. Některé zahraniční encyklopedické texty ještě uvádějí, že Ladislav zemřel pravděpodobně na mor, a domácí popularizace občas stále pracuje s verzí, která vědecký posun přehlíží. Není to záhada: historická paměť se neřídí tím, co vědci zjistí, ale tím, jaký příběh se lépe pamatuje a opakuje. Příběh o travičovi je dramatičtější než příběh o lymfomu.

Věda tedy Jiřího z Poděbrad očistila, jen to trvalo déle dostat do obecného povědomí než samotný výzkum. A to je možná poučnější než celá středověká detektivka: nestačí mít pravdu, musí se o ní také vědět.