Irena zachránila děti z varšavského ghetta. Riskovala mučení, zradu i vlastní smrt

Polská sociální pracovnice Irena Sendlerová vybudovala uprostřed okupované Varšavy záchrannou síť, která z ghetta vyvedla stovky židovských dětí.

Foto: Mariusz Kubik - licence CC BY 3.0

Nebyla to jedna odvážná akce, ale promyšlený systém s desítkami spolupracovníků, několika paralelními trasami a přechodovými stanicemi, kde děti dostávaly novou identitu. Sendlerová vstupovala do ghetta legálně, s povolením k sanitárním kontrolám a každý den riskovala život na samé hranici nacistického dohledu. Když ji gestapo v říjnu 1943 zatklo, odmítla prozradit jedinou adresu. Její příběh ale není jen o osobní statečnosti. Je o tom, jak se z improvizované pomoci dala vytvořit opakovatelná logistika záchrany v podmínkách, kde za ukrytí Žida hrozil trest smrti.

Povolení ke vstupu a systém tras

Varšavské ghetto uzavřeli Němci na podzim 1940. Na ploše několika čtverečních kilometrů soustředili více než 400 tisíc lidí. Sendlerová, zaměstnankyně varšavského sociálního odboru, získala propustku k sanitárním kontrolám, oficiálně měla dohlížet na šíření tyfu. Ve skutečnosti začala organizovat vyvádění dětí.

Trasy se lišily podle věku. Nemluvňata a batolata putovala v pytlích, dřevěných bednách nebo v sanitce, někdy utlumená sedativem, aby pláčem neprozradila úkryt. Starší děti procházely soudní budovou na ulici Leszno, která měla vstup z ghetta i výstup na „árijskou“ stranu. Další se vmísily mezi pracovní brigády vycházející za zdi pod dohledem okupantů. Využívaly se i sklepy domů přiléhajících ke zdi ghetta a kanalizační šachty. Motiv rakve, který zlidověl v pozdějších převyprávěních, se v nejsilnějších institucionálních zdrojích přímo neobjevuje, doložené jsou právě pytle, bedny a sanitka. Podstatné ale je, že nešlo o jednu „spektakulární fintu“. Síla sítě spočívala v tom, že fungovala paralelně na více trasách najednou.

Nová identita za zdí

Vyvedení z ghetta bylo teprve první krok. Na „árijské“ straně čekaly spojky, které dítě převzaly a odvezly do jedné z deseti přechodných opatroven. Tam proběhla aklimatizace, děti se učily nové jméno, nový příběh, někdy i katolické modlitby. Falešné doklady se vyráběly podle údajů skutečných zemřelých polských dětí, aby obstály při kontrole.

Sendlerová vedla kódovanou kartotéku na úzkých proužcích papíru: nové „árijské“ jméno, původní židovské jméno, místo ukrytí. Proužky ukryla do sklenic a zakopala pod jabloní v zahradě spolupracovnice. Byla jedinou osobou, která znala přesné umístění. Konečné úkryty zajišťovaly polské rodiny, sirotčince i řeholní ústavy. Síť kolem Sendlerové nebyla sólová akce jedné ženy; Židovský historický institut jmenuje desítky spolupracovníků včetně Stanisławy Bussoldové, Jadwigy Piotrowské, Izabely Kuczkowské nebo Wincentého Ferstera. Celá operace spadala pod Żegotu, podzemní Radu pro pomoc Židům napojenou na polský odboj.

Cena záchrany

Mezi červencem a zářím 1942 Němci deportovali z varšavského ghetta do vyhlazovacího tábora Treblinka asi 265 tisíc lidí. V září zůstávalo v ghettu zhruba 60 tisíc osob. Každý den, kdy dítě zůstalo za zdí, se horizont přežití zužoval.

Přesto řada rodičů váhala. Některé matky pomoc odmítly. Jiné souhlasily až po dlouhém a bolestném váhání, s vědomím, že své dítě možná vidí naposledy. Tento rozměr příběhu bývá v heroickém vyprávění přehlížen, ale Sendlerová na něj sama ve svých pozdějších svědectvích opakovaně upozorňovala. Tragédii rodičů považovala za nejtěžší část celé operace.

Typický je osud Elżbiety Ficowské. Z ghetta ji jako půlroční vynesli v červenci 1942 v truhlářské bedně. Její matka zahynula v táboře Poniatowa, otec byl zastřelen na Umschlagplatzu. O svém židovském původu se Ficowská dozvěděla až v sedmnácti letech. Podle profilu v muzeu POLIN se stala jednou z nejvýraznějších svědkyň celé záchranné akce.

Zatčení, mučení a spor o čísla

Dne 20. října 1943 gestapo Sendlerovou zatklo. Ve věznici Pawiak ji brutálně mučili, zlámali jí obě nohy a chodidla. Neprozradila ani jedno jméno, ani jednu adresu. Byla odsouzena k smrti. Żegota ale dokázala prostřednictvím úplatku zajistit její propuštění v únoru 1944. Od té chvíle žila v ilegalitě pod falešnou identitou a v práci pokračovala až do konce války.

V roce 1945 byla kartotéka vykopána. Umožnila návrat části dětí k přeživším příbuzným, pokud nějací zbyli.

Kolik dětí síť skutečně zachránila? V prohlášení Sendlerové a tří spolupracovnic z roku 1979 padl odhad 2 500. Toto číslo zlidovělo a dodnes se opakuje. Jenže Yad Vashem i Židovský historický institut upozorňují, že přesný počet neznáme. Část historiků pracuje s výrazně nižším počtem přímo doložených případů, zhruba kolem pěti set. Bezpečné je říct „stovky“ a číslo 2 500 uvést jako pozdější odhad samotné sítě, ne jako ověřený fakt.

Odkaz za hranicí legendy

Yad Vashem uznal Sendlerovou jako Spravedlivou mezi národy 19. října 1965. Širší veřejné ocenění v Polsku přišlo až po pádu komunismu a skutečný mediální zájem vzrostl po roce 2000, kdy americké středoškolačky z Kansasu napsaly o jejím příběhu divadelní hru.

V českém kontextu bývá Sendlerová srovnávána s Přemyslem Pittrem, který s Olgou Fierzovou ukrýval židovské děti v Milíčově domě v Praze a po válce vedl „Akci zámky“ pro děti z Terezína. Organizační podoba se ale lišila: Pitter pracoval spíš s modelem ukrývání a následné péče, zatímco Sendlerová musela děti nejprve fyzicky dostat přes zeď uzavřeného ghetta. Právě v tom je její příběh výjimečný: propojila pašování, výrobu falešných identit a dlouhodobé ukrytí do jedné souvislé operace, která fungovala i pod bezprostředním dohledem okupantů.

Irena Sendlerová zemřela 12. května 2008 ve Varšavě. Sklenice s kartotékou, kterou zakopala pod jabloní, se stala jedním z nejsilnějších symbolů holokaustu; ne proto, že by obsahovala přesná čísla, ale proto, že každý proužek papíru uvnitř znamenal dítě, které mělo šanci žít dál.