Frejštejn nad Dyjí vypadá jako město Inků. Za tvarem zdí stojí typ horniny, který eroduje jinak než běžný kámen

Na jižní Moravě stojí zřícenina, jejíž zdi vypadají, jako by je skládali andští kameníci. Není za tím však stavební technika, ale geologie.

Foto: Dr. Killer - licence CC BY 2.5

Když se člověk postaví pod zbytky hradeb Frejštejna a podívá se na zdivo zblízka, uvidí povrch, který se vymyká všemu, co je známo z českých zřícenin. Vystouplé valouny, zubaté hrany, nepravidelné mnohostěnné plochy – jako by někdo pečlivě osazoval kameny do mozaiky po vzoru peruánského Machu Picchu. Jenže tady nikdo nic neosazoval. Tohle udělala staletí deště, mrazu a větru na hornině, která se rozpadá úplně jinak než žula nebo vápenec.

Malý hrad s velkou historií

Frejštejn patří mezi nejstarší šlechtické hrady na Moravě. Stojí na úzké skalní ostrožně nad řekou Dyjí u obce Podhradí nad Dyjí na Znojemsku a jeho počátky sahají hluboko do 13. století. Podle Jihomoravského muzea ve Znojmě byl hrad dobyt roku 1286, ale tím jeho příběh zdaleka neskončil. Ještě za vlády Václava II. se rozrostl o prostorný dolní hrad, novou vstupní bránu a hluboký šíjový příkop s dřevěným mostem. Později přibyl reprezentativní palác s kaplí sv. Kateřiny, poprvé zmíněnou roku 1347.

Dnes z toho všeho zbývají vysoká torza zdí, fragmenty paláce a věže, kompaktní ruina, která se dramaticky rýsuje nad zalesněným údolím. Právě ta kombinace strmého terénu a členitého zdiva vyvolává asociaci s inckou architekturou. Ale podobnost končí u dojmu. Machu Picchu je podle UNESCO mistrovské dílo urbanismu, architektury a inženýrství, rozsáhlý horský areál s precizním suchým zdivem. Frejštejn je malá pohraniční pevnost, kde exotický vzhled nevznikl záměrem, ale rozpadem.

Hornina, která se rozpadá jako žádná jiná

Klíč k „inka efektu“ leží v materiálu zdí. Přesný geologický název kamene použitého na Frejštejně není ve veřejně dostupných zdrojích výslovně uveden; ověření by vyžadovalo nahlédnutí do oficiálních geologických map České geologické služby nebo konzultaci s geologem. Podle popisu materiálu a způsobu zvětrávání jde nejspíš o slepenec, případně slepencový pískovec.

A právě slepenec se chová při erozi zásadně jinak než „běžný“ stavební kámen:

• Složení: Slepenec je sedimentární hornina tvořená zaoblenými valouny většími než 2 mm, které drží pohromadě v jemnější matrix, tedy písčité nebo jílovité hmotě.
• Nerovnoměrné zvětrávání: Pojivo ustupuje rychleji než tvrdší valouny. Ty zůstávají vystouplé, zatímco okolní hmota se vytrácí.
• Výsledek: Místo rovnoměrně obroušené plochy vzniká hrubý, členitý reliéf. Jednotlivé kameny vystupují jako nepravidelné mnohostěny, a právě to připomíná polygonální zdivo Inků.

U žuly nebo vápence se povrch obrušuje víceméně rovnoměrně. U slepence spolu „soutěží“ složky s různou odolností a výsledkem je povrch, který vypadá, jako by ho někdo úmyslně tvaroval. Nikdo ho netvaroval. Tvaroval ho čas.

Vizuální metafora, ne architektonický příbuzný

Srovnání s Machu Picchu funguje nejsilněji ve dvou rovinách: v detailu zdi a v siluetě hradu zasazeného do strmého terénu. Při pohledu zblízka na zvětralé zdivo je podobnost čitelná a na fotografiích překvapivě přesvědčivá. Při přísném srovnání ale shoda končí u vizuálního dojmu. Incké stavby jsou precizní suché zdivo, kde kameny do sebe zapadají bez malty s milimetrovou přesností. Na Frejštejně je „poskládaný“ dojem vedlejším produktem stárnutí středověkého zdiva z lokální moravské horniny.

Zajímavé je, že srovnatelný efekt se u jiných českých hradních zřícenin veřejně nedohledá. Slepence se v Česku vyskytují běžně, ale Frejštejn je v tomto ohledu spíš rarita; kombinace horniny, expozice povětrnosti na exponované ostrožně a staletí bez údržby tu vytvořila něco, co jinde nenajdete.

Proč tam jet a kdy

Frejštejn je volně přístupný, vstup je na vlastní nebezpečí a nic se neplatí. Od parkování v Podhradí nad Dyjí vede lesní pěšina dlouhá asi 450 metrů. Z Brna se dá dojet autem zhruba za hodinu a čtvrt, z Prahy za necelé tři hodiny. Jako samostatný cíl na celodenní výlet z Prahy je to daleko, ale jako zastávka v rámci okruhu po Vranovsku, s Cornštejnem, Bítovem nebo Vranovskou přehradou, dává výborný smysl.

Pro fotografy a lovce atmosféry je ideální pozdní podzim nebo časné jaro. Katastr Podhradí má přes polovinu plochy v lesích a v létě husté olistění zakrývá jak výhledy, tak samotné zdivo. Když stromy nemají listí, silueta hradu nad Dyjí vynikne naplno, a s ní i ten zvláštní povrch zdí, který celé srovnání s Inky odstartoval.

Středověcí stavitelé Frejštejna stavěli z toho, co měli po ruce. Že z jejich pragmatické volby vznikne po sedmi staletích eroze něco, co připomíná andské kamenické mistrovství, to nepředvídali. Ale právě v tom je krása geologie: občas dokáže z obyčejné moravské skály udělat optický zázrak.