Film za 2,5 miliardy Kč skončil v garáži v Anglii. Saddám Husajn chtěl z Bagdádu udělat Bollywood na Tigridu

Irácký diktátor v roce 1980 schválil velkofilm za desítky milionů dolarů. Dnes leží jeho kopie v soukromém skladu v Surrey a legálně si ho nepustíte nikde na světě.

Foto: Picryl

Červenec 1983, Moskva. Na plátně 13. ročníku Moskevského mezinárodního filmového festivalu běží téměř tříhodinový historický epos Clash of Loyalties – příběh iráckého povstání proti britské koloniální správě z roku 1920. V hlavní záporné roli britský herec Oliver Reed, kolem něj desítky iráckých herců, z nichž někteří už v tu chvíli nejsou naživu. Zemřeli na frontě íránsko-irácké války, ze které je odvolali přímo z filmového placu. Film měl být prvním krokem k vybudování mezinárodního filmového průmyslu v Iráku. Stal se však posledním.

Diktátor, který chtěl filmovou velmoc

Producent Lateif Jorephani, Iráčan žijící v Londýně, dostal od bagdádského režimu jasný úkol: natočit mezinárodní velkofilm, který otevře dveře dalším produkcím. Nešlo o jednorázovou propagandistickou záležitost. Jorephani později pro Vice popsal, že irácké státní studio mělo pokyn „jít do světa“ a přitáhnout zahraniční filmaře. Saddám Husajn si představoval sérii velkých mezinárodních projektů točených v Iráku, něco, co sám Jorephani označil formulací „Bollywood na Tigridu“.

Když producent vysvětlil, že mezinárodní projekt bude stát mnohem víc, než kolik stojí běžná irácká produkce, vláda rozpočet jednoduše schválila. Výsledná částka se pohybovala v řádu desítek milionů dolarů; Radio Times film přirovnává k rozpočtové lize Návratu Jediho, jehož náklady činily 32,5 milionu dolarů. Husajn přitom nebyl producent v praktickém slova smyslu. Jak Jorephani upřesnil, diktátor říkal „ano nebo ne“ ke všemu, co stálo velké státní peníze, ale do denního natáčení nezasahoval.

Natáčení ve válečné zóně

Štáb pracoval v podmínkách, které by dnes žádná pojišťovna nepodepsala. Britští herci letěli do Iráku v letadlech doprovázených stíhačkou a přistávali v zatemnění. Irácké herce povolávala armáda přímo z natáčení, někteří se po týdnech na frontě prostě nevrátili. Podle vzpomínek členů štábu citovaných v Radio Times přicházely zprávy, že byli zabiti.

Jednu z nejbizarnějších epizod vyprávěl sám Jorephani: filmový štáb zinscenoval výbuch vlaku poblíž íránské hranice. Exploze byla tak přesvědčivá, že íránská média ji oznámila jako skutečný vojenský útok Revolučních gard na irácký vojenský transport. V kontextu běžící války nebylo důvodu předpokládat, že jde o filmovou pyrotechniku.

Oliver Reed, tehdy největší hvězda obsazení, přijal roli přes londýnské produkční kanály. Bezpečné je říct, že věděl, že jde o velký irácký projekt. Méně jisté je, zda před odletem plně chápal, že poletí do aktivní válečné zóny.

Proč film nikdo neviděl

Clash of Loyalties byl dokončen a v červenci 1983 soutěžil na moskevském festivalu. Pak se promítal na několika dalších přehlídkách; podle dostupných svědectví ho viděly nanejvýš stovky lidí. Silnou mezinárodní distribuci nikdy nezískal.

Definitivní ránu zasadila invaze do Kuvajtu 2. srpna 1990. O čtyři dny později Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci 661, která zavedla komplexní sankční režim proti Iráku. Embargo zablokovalo nejen zbraně a ropu, ale prakticky veškerý obchod, včetně dovozu filmové techniky a celuloidového materiálu. Irácká kinematografie se tak ocitla v izolaci, ze které se nevzpamatovala ani po pádu režimu v roce 2003.

A film samotný? Jorephani potvrdil, že známá kopie zůstala uložená v jeho garáži v anglickém Surrey. Ani dnes, v roce 2026, si Clash of Loyalties legálně nepustíte; agregátory Plex i PlayPilot shodně uvádějí, že titul není dostupný k žádnému streamování.

Učebnicový pokus přeskočit celý průmysl

Bollywood i Hollywood jsou ekosystémy budované desítky let: kontinuální výroba, hvězdný systém, distribuční sítě, soukromý i institucionální kapitál. Husajnova vize byla pravý opak, státní zkratka shora dolů. Nejdřív jeden monumentální symbol, teprve potom snad průmysl.

Tím se irácký experiment liší i od jiných diktátorských filmových projektů. Severokorejský režim chápal kinematografii jako dlouhodobý státní aparát a „nejlepší formu propagandy“ – budoval studia, hvězdy i festivalovou strategii po celá desetiletí. Husajn vsadil všechno na jednu kartu, a ta karta potřebovala svět, který ji bude chtít vidět. Válka, sankce a politická toxicita zadání zajistily, že ho nechtěl nikdo.

Producent s odstupem připouštěl, že výsledek mohl být výrazně lepší. Na papíře měl projekt všechno: zahraniční hvězdy, státní peníze bez limitu, festivalovou premiéru. V realitě mu chybělo to jediné, co se nedá nadiktovat, a to fungující svět kolem sebe. Dnes leží nejméně jedna známá kopie filmu v garáži v Surrey. Tříhodinový monument ambice, která přežila svého zadavatele, ale nenašla jediné plátno, na kterém by mohla žít dál.