Experiment strachu dohnal 11měsíčního chlapce k šílenství. Slavný psycholog ho sprostě využil pro své potřeby

Experiment, který provedl psycholog a zakladatel behaviorální psychologie John Broadus Watson v roce 1920 na 11měsíčním chlapci, je většinou společnosti odsuzovaný. I přesto se k němu mnozí vrací. Watson se při něm snažil v duchu extrospekce dokázat podmíněnost (determinovanost) lidského chování, konkrétně strachu, který vysvětloval jako pouhou reakci jedince s určitými vnitřními předpoklady na vnější podnět. Podle pozdějších údajných svědectví rodičů dítě celoživotně poznamenal.

Ve jménu vědy mučil batole

John B. Watson se narodil 9. ledna 1878 v Greenville (Jižní Karolína, Spojené státy americké) a již od útlého mládí vykazoval mimořádný intelekt. Ve svých pouhých 30 letech se stal profesorem psychologie na Univerzitě Johnse Hopkinse, kde založil výzkumné pracoviště – sledoval zde chování zvířat a v roce 1920 dokonce i 11měsíčního chlapce (vzorem mu byl Ivan Petrovič Pavlov). Chlapce pro účely experimentu, který vstoupil do dějin jako jeden z nejzrůdnějších vůbec, označoval jako „malého Alberta“.

Watson toužil porozumět lidskému strachu a principu, na němž funguje. Batole pro svůj experiment zvolil zcela záměrně – vypozoroval, že do určitého věku se děti ničeho nebojí, naopak se vše snaží prozkoumat. U chlapce, kterého vybral pro účely diskutabilního experimentu, se snažil strach vyvolat skrze podmíněné reflexy. Malý Albert (vlastním jménem Douglas Meritte) se narodil zdravotní sestře, která pracovala v domově pro invalidní děti Harriet Lane. Navzdory prostředí, v němž vyrůstal, se vyvíjel zcela normálně (bez fobií a změněného chování).

iZdroj fotografie: Vibha C Kashyap / Creative Commons / CC BY-SA

Do experimentu přihlásila Alberta jeho matka s vidinou finanční odměny, která tehdy činila 1 dolar. V první fázi pokusu ukazoval Watson chlapci předměty, s nimiž se již mohl setkat a kterých se nebál. Postupně mu představil oheň, masku, kožich, živou opici, psa, zajíce a bílou krysu. Poslední zvíře hocha zaujalo nejvíce, pročež ho Watson zvolil za předmět experimentu. Když k Albertovi pustil krysu podruhé, ve chvíli, kdy se po ní chlapec natáhl, třískl kladivem do kovové tyče, která byla umístěná pouhý 1 metr za batoletem.

Strach ze všeho bílého a chlupatého

Hlasitý a nenadálý zvuk dítě přirozeně rozrušil. Pokaždé, když Albert uviděl bílou krysu a natáhl se po ní, Watson znovu a znovu třískal do kovové tyče. Malý Albert se v souvislosti s tím pokaždé rozplakal. Ve druhé fázi experimentu, která probíhala měsíc po první, položil psycholog před batole opět bílou krysu a čekal na reakci. K jeho obrovskému uspokojení se hoch rozplakal. Co ovšem Watson nepředpokládal, bylo, že u Alberta podmínil strach i z dalších známých předmětů, které měly stejné charakteristiky jako krysa (byly bílé nebo chlupaté).

Výsledky experimentu dokázaly, že fobie jsou podmíněné – zjištění bylo pro psychologii i jiné disciplíny bez nadsázky přelomové a inspirovalo k dalším (důležitým) výzkumům. Přesto je pokus hojně kritizován odbornou i laickou veřejností, a sice za svůj etický rozměr. Watson totiž nejen, že na chlapce nebral ohledy, ale nezajímal ho ani jeho další osud. Ten byl dle dostupných informací krutý. Albert se prý nikdy nenaučil mluvit ani chodit a zemřel v důsledku hydrocefalu v pouhých 6 letech.

Fascinují vás podobné experimenty, nebo jimi pohrdáte?

Zdroj: ScienceNews