Dělníci na Kokoříně prorazili zeď a za ní ležely lidské kostry. Způsob uložení odpovídá praxi, která v Čechách vymizela

Při rekonstrukci hradu Kokořín na počátku 20. století narazili stavební dělníci ve sklepení pod věží na zazděný prostor s více než dvaceti lidskými kostrami.

Foto: Palickap - licence CC BY SA 4.0

Nález sám o sobě by nemusel být tak výjimečný. Středověké a raně novověké lokality občas vydají pozůstatky, o kterých nikdo nevěděl. Jenže na Kokoříně nejde o zapomenutý hrob u kostela ani o narušený hřbitov. Těla ležela ve sklepě hradu, mimo jakýkoli běžný pohřební rámec, který v Čechách platil už staletí předtím, než je někdo za zeď uložil. A dodnes nikdo s jistotou neví, kdo ti lidé byli.

Zeď, která neměla být otevřena

Rozsáhlou obnovu zchátralého Kokořína zahájil po roce 1911 pražský obchodník Jan Špaček, který zříceninu koupil a nechal ji přestavět v romantickém duchu. Stavební práce zasáhly i do podzemních prostor pod hlavní věží. Právě tam dělníci prorazili zazděnou stěnu a za ní objevili soubor lidských ostatků. Prameny se v přesném počtu rozcházejí, ČT24 uvádí „přes dvacet“, regionální turistické zdroje a popularizační texty nejčastěji pracují s číslem 22. Detailní antropologický protokol, který by popsal přesnou polohu, orientaci nebo vrstvení jednotlivých koster, se ve veřejně dostupných pramenech nepodařilo dohledat. Diplomová práce obhájená na Univerzitě Karlově výslovně upozorňuje, že materiály ke Špačkově přestavbě v archivech z velké části chybějí a rodinné dokumenty byly po roce 1950 zničeny.

Proč je uložení mimo normu

Aby bylo jasné, jak moc kokořínský nález vyčnívá, je potřeba vědět, jak v Čechách vypadal standardní pohřeb. Po roce 1648 převládl katolický pohřební ritus: těla v natažené poloze na zádech, často s krucifixem nebo růžencem, v městském prostředí zpravidla v rakvích. Od josefínských reforem v 80. letech 18. století bylo pohřbívání ještě přísněji regulováno. Odborná studie Martina Omelky a Otakary Řebounové publikovaná v časopise Archaeologia historica tento standard podrobně dokumentuje.

Kokořínský soubor se od něj liší prakticky ve všem. Těla nebyla na posvěceném pohřebišti, nýbrž ve sklepení hradu. Nebyla uložena v rakvích, ale v zazděném prostoru. A nešlo o jednotlivý atypický pohřeb, ale o více než dvě desítky ostatků pohromadě. Tohle není zapomenutý hřbitov. Spíš to připomíná skryté zahlazení násilné epizody.

Dvě hypotézy, žádný důkaz

A kdo byli ti lidé? Otevřené zdroje nabízejí dvě tradiční výkladové linie. Podle první šlo o oběti loupeživých rytířů z rodu Petrovských z Petrovic, kteří se na zpustlém hradě usadili někdy po třicetileté válce. Kokořín tehdy patřil mezi takzvané prokleté hrady a císař Ferdinand zakázal jejich opravy, aby nemohly sloužit jako opěrné body vzpour nebo ozbrojených band. Petrovští zákaz ignorovali a ruinu obsadili. Zajatce, které nemohli nebo nechtěli propustit, měli podle legendy držet právě ve sklepení.

Druhá verze příběh obrací: kostry nepatří obětem, ale samotným loupežníkům, které zabili a zazdili místní při odvetné akci. Obě hypotézy zůstávají spekulací. Bez antropologického rozboru, který by určil pohlaví, věk, případné stopy násilí na kostech nebo dobu smrti, nelze žádnou z nich potvrdit. A takový rozbor, přinejmenším veřejně dostupný, dosud nikdo nepublikoval.

Romantický výlet se silným podtextem

Dnes je Kokořín oblíbeným výletním cílem necelou hodinu a půl od Prahy. Hrad nabízí dva prohlídkové okruhy. První vede interiéry s průvodcem, druhý (bez průvodce) zahrnuje výstup na věž a právě návštěvu sklepení, kde byly ostatky nalezeny. Oficiální popis okruhu dnes zmiňuje hlavně výstavu historických fotografií a pohlednic z Kokořínska. O kostrách se na hradních stránkách explicitně nepíše. Popularizační server 3DČesko ale místo s nálezem přímo spojuje.

Hrad je přitom otevřený od dubna do října. V hlavní sezoně od června do srpna denně kromě pondělí, od devíti do pěti. Z Prahy se sem dá dojet autobusem PID linkou 349 na Mělník a odtud navazujícími spoji 692 nebo 695 směrem na Kokořín.