Pověsili je do vzduchu a probíjeli je elektrickým proudem: Vědci se na psech snažili potvrdit teorii o naučené bezmocnosti

Moderní doba naštěstí utnula většinu velmi krutých pokusů na zvířatech. Ještě před několika dekádami však něco takového bylo standardem, na nějakou etiku se přitom nehledělo. Ukázalo se však, že tento způsob byl naprosto zbytečný. Teorie naučené bezmocnosti, která byla považována za samozřejmost, se totiž ukázala jako neplatná. V roce 1967 ovšem vědci z Pensylvánské univerzity provedli jeden z nejhrůznějších pokusů na zvířatech.

Dvě fáze s elektřinou

Psy zavěsili do postrojů, takže se jejich tlapy nedotýkaly země. Poté jim byl do zadních pracek zaveden elektrický proud. Pro jednu ze psích skupin platilo, že se výboje zastavily stisknutím tlačítka, které měl pes přímo před čenichem. U druhé skupiny bylo to stejné, ale zcela bez efektu. O den později byli psi dáni do boxů, které byly rozděleny na dvě části. Jedna část dostávala elektrošoky po 5 minutách, druhá byla kompletně v bezpečí.

iZdroj fotografie: Pixabay

Jakmile se psi při prvním testu zbavili bolesti stisknutím tlačítka, přešli v druhém do bezpečné části. Druhá skupina se však svou situaci ani nesnažila zlepšit. Jednoduše se přikrčili a šoky vydrželi do té doby, než výzkumníci proud zastavili. Z toho vycházel jednoduchý závěr. Když zjistíme, že bez ohledu na naši aktivitu a snahu nelze změnit výsledek věci, nosíme si tento model i do naprosto nových situací, bez ohledu na reálnou skutečnost.

Základní nastavení mozku

A i když vlastně nejsme bezmocní (jako psi ve druhém pokusu), pokud se cítíme bezmocní, zachováme se podle toho i při změněných okolnostech. To je teorie naučené bezmocnosti, která přetrvala po celé desítky let. Zahrnovala i znovuvytvoření u opic, myší nebo lidí. Ačkoli se s ní tedy dlouho zacházelo jako s jasným faktem, její hegemonii svrhl specialista na neurovědy Steven F. Marier. Ten se jako student psychologie účastnil původních pokusů.

iZdroj fotografie: Pixabay

Po mozkových procesech se totiž ukázalo, že bezmoc není naučenou reakcí. Jde o nejprimitivnější a nejstarší reakci, jakou reagujeme na obtížné či tzv. hraniční situace. Náš reflex „zamrznutí“ je ještě pokročilejší, než známá dvojice „bojuj, či uteč“. Co to znamená? Pokud se nenaučíme v obtížných případech bojovat či si zkrátka stát za svým, náš mozek zvolí zamrznutí jako další logickou volbu. Jak to konkrétně v mozku probíhá?

Překonatelná reakce

Ocitneme se v nějaké zraňující situaci, například bolestivě hlasitého hluku, silného světla nebo pod hrozbou násilí. Oblast mozku zvaná dorzální jádra při střední čáře mozkového kmene tehdy vyšle pomocí neurotransmiterů zprávu do amygdaly, stejně jako do senzomotorického centra. Při jejich aktivacích pocítíme strach a naše tělo zároveň zamrzne. Je to zcela přirozený a hluboce zakódovaný proces. Řešení však spočívá v naučené přímé zkušenosti.

Jakmile se totiž naučíme, že je lepší aktivně jednat (a tím se zamrznutí vyhnout), můžeme aktivovat ventromediální prefrontální kůru a jednat i při ohrožujících podnětech. Bezmoc je tedy naší nejpřirozenější reakcí, kterou se však lze naučit vědomě překonat. Experimentální kariéra psích plemen ovšem těmito hrůzami neskončila. Dodnes jsou testovacím subjektem v medicíně. Není však jisté, zda efekty na nich budou totožné s účinkem na člověka.