Kdo byli předkové neandrtálců? Badatelé rozluštili komplexní síť lidských druhů, které předcházely modernímu člověku

Naše současná izolace velmi usnadňuje myšlenku, že celá evoluce vedla až k nám. Tedy že naši předkové měli šanci se vyvinout stejně, ale promarnili ji. Což dovolilo více lidským předkům dosáhnout dnešní podoby. Za toto vnímání je často viněna kresba Rudolpha Zallingera známá jako Pochod pokroku. Badatelé však při pohledu na historii lidské evoluce naráží na skutečný gordický uzel, ačkoli studie Alana Rogerse nabízí novou cestu.

Jedno vlákno a mnoho mrtvých konců

Neandrtálci jsou zřejmě naši nejznámější bratranci, malí podsadití lidé, kteří vyhynuli v době asi před 40 000 lety. Méně známí jsou pak denisované, jejichž ostatky byly nalezeny v Denisově jeskyni na Altaji v Rusku v roce 2008. Genetická analýza následně ukázala, že jde o velmi blízké příbuzné neandrtálců. Bližší, než jsme byli my, takže máme dva nejbližší bratrance. Jenže kdo byli hominidé, z nichž tato naše další rodina vlastně vzešla?

iZdroj fotografie: Depositphotos

Antropolog Alan Rogers z univerzity v Utahu na tomto problému pracuje více jak dekádu a jeho studie nabízí nečekanou možnost. Analyzoval veškeré dostupné vzorky denisovanů i neandrtálců, aby porozuměl lidské demografické historii. Podařilo se mu tak zúžit původ této populace, ačkoli jasnou představu získal až v roce 2020. Co když dávní hominidé, nejspíš Homo erectus, obsadili Eurasii v době už před 2 miliony let?

Sledování původu neandersovanů

Tito předci, tzv. neandersované, se podle Rogersových slov rozšířili z Afriky asi před 750 000 lety a setkali se se svými bratranci. Těmi byli nejspíš potomci Homo erectus. Skupina se vzájemně zkřížila ještě předtím, než se rozprostřeli po celém kontinentu. Neandrtálci se později objevili na západě, denisované zase na východě. „Přesně jako to, co nastalo před 50 000 lety s rozšířením moderního člověka. I v tomto případě došlo ke křížení a vytvoření západní a východní civilizace.“

Přesné určení dřívějších hominidů a jejich podoby je však z řady důvodů extrémně obtížné. Největším problémem je samotný čas. Nejstarší DNA hominida, kterou kdy badatelé získali, je stará 450 000 let. Někteří vědci tvrdí, že limit pro sekvenování DNA je někde mezi 400 000 až 1,5 milionem let. A i když víme něco o druhu Homo erectus, který nějakou část dávné populace zformoval, ostatní druhy se na nás pohybují v přílišné minulosti.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Problém místa oddělení

Stejně tak tu leží druhá základní otázka. Tedy kde se oddělila větev těchto neandersovanů od jejich vlastních předků? Bylo to v Africe nebo Eurasii? Nejjednodušší odpověď je ta, která zapadá do všech dosavadních důkazů, tedy oddělení v Africe. „Je to příběh, který se dá zkonstruovat bez zvláštního pohybu mezi Afrikou a Eurasií,“ vysvětluje Rogers. Podporují ho i genetické důkazy. Předci neandrtálců a denisovanů se oddělili od linie vedoucí k nám.

Moderní člověk se pak vyvinul uprostřed Afriky. Dají se stanovit kandidáti, kteří by představovali neandersovany po křížení s předky v Eurasii. Jenže zvolení jednoho konkrétního je jednoduše nemožné. Jedním by mohl být Homo antecessor, který žil před 800 000 – 1,2 milonem let v dnešním Španělsku. „Rád bych si myslel, že je to právě tato větev, která se zkřížila s neandersovany, ale vědět to nemůžu,“ uvádí Rogers.

Neustálé objevování nových druhů

Další komplikací je také nalézání stále nových druhů hominidů a dlouhé debaty o tom, jak je vlastně zařadit a dále popsat. Podle některých antropologů je to, co nazýváme Homo sapiens, veliká skupina mnoha různých druhů. Co z nás dělá lidi, je stejně tak taxonomický, jako filosofický problém, hlavně pro období před 400 000 – 700 000 lety. Rogers věří, že právě to je doba, kdy se neandersované zkřížili se superarchaickými předky.

iZdroj fotografie: Depositphotos

A následně vznikli neandrtálci a denisované. „Taxonomie té doby je podle mě celá zmatená,“ podotýká. „Nebo možná jenom já jsem zmatený. Nejsem ovšem plně spokojený s taxonomií právě této části historie našeho druhu.“ Paleontologové nikdy neví, jestli má nějaká fosilie potomky, naopak genetikové si mohou být jistí, že každá fosilie má svoje předky. Přežití a následné rozmnožení tak není v otázce zkoumání historie druhů nikdy zaručeno.

Do jaké míry myslíte, že vlastní rodokmen nakonec odhalíme?

Zdroj: LiveScience