Osud zažloutlých dopisů odhalil rodinné drama. Albert Einstein nechal dceru vymazat z historie

Začátkem roku 1902 se v Novém Sadu narodila holčička jménem Lieserl. Její otec ji nikdy veřejně nepřiznal, a svět se o ní dozvěděl až o čtyři generace později.

Foto: Pickpi

Příběh začal vycházet najevo v polovině osmdesátých let, když se z kalifornské bezpečnostní schránky vynořil balík asi pěti set rodinných dopisů. Mezi zažloutlými obálkami ležela korespondence mladého Alberta Einsteina a jeho budoucí ženy Milevy Marićové, a v ní zmínky o dítěti, o kterém žádný životopisec do té doby neměl tušení. Jednapadesát z těchto dopisů zařadil editor John Stachel do prvního svazku Collected Papers of Albert Einstein, vydaného v roce 1987. Recenzent Jeremy Bernstein tehdy v The New Yorker napsal, že objev zásadně proměnil pohled na Einsteinovo mládí. Proměnil ho oprávněně. Z dopisů vyplynulo, že génius, jehož jméno se stalo synonymem pro intelekt dvacátého století, měl předmanželskou dceru, a udělal vše pro to, aby po ní nezůstala stopa.

Co přesně dopisy říkají

Dochovaná korespondence nabízí tři pevné body. Zaprvé: v průběhu roku 1901 pár mluví o nenarozeném dítěti, střídavě mu říká „Lieserl“ nebo „Hanserl“. Zadruhé: po porodu, datovaném kolem 4. února 1902, Einstein píše Milevě do Srbska. Ptá se, jestli je dítě zdravé, jestli „správně pláče“, jaké má oči, kdo ho kojí. Jsou to věty plné otcovského zájmu, a zároveň věty psané z bezpečné vzdálenosti. Einstein u porodu nebyl. Zatřetí: v dopise ze září 1903 řeší, že Lieserl prodělala spálu, a zajímá se, pod jakým jménem je dítě zaregistrované.

Pak nastane ticho. Žádný další dopis Lieserl nezmiňuje. Žádný další dokument její existenci nepotvrzuje. Tři fragmenty, a za nimi prázdno.

Muž bez jména, dítě bez záznamu

Je lákavé si představit, že slavný fyzik s pomocí svého vlivu nechal záznamy vymazat. Jenže v lednu 1902 žádný vliv neměl. Einstein nebyl autor teorie relativity ani nositel Nobelovy ceny. Byl to šestadvacetiletý muž bez stálého zaměstnání, který teprve čekal na místo technického experta třetí třídy ve švýcarském patentovém úřadu v Bernu. Mileva rodila u svých rodičů v Novém Sadu, stovky kilometrů od Einsteinova každodenního života.

Dítě narozené mimo manželství neslo v tehdejší Evropě tvrdé stigma, právní, společenské i ekonomické. Švýcarské úřady zacházely s nemanželskými dětmi paternalisticky, jejich matky čelily morálnímu odsouzení a otcové měli silný motiv celou záležitost skrýt. Einsteinova matka Pauline se navíc ostře stavěla proti vztahu s Milevou. Podle životopisce Waltera Isaacsona Einstein nechtěl, aby jeho rodina zjistila, že se nejhorší obavy jeho matky naplnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by Pauline nebo Einsteinova sestra o Lieserl vůbec věděly.

Utajení tedy neproběhlo navzdory Einsteinově slávě. Proběhlo před ní, a právě proto tak snadno.

Tři vrstvy mlčení

„Vymazání z historie“ nebylo jedním dramatickým gestem. Bylo součtem tří procesů rozložených do celého dvacátého století.

• 1902–1903: Rodinná epizoda. Dítě zůstalo v Srbsku, mimo společnou domácnost páru. Po září 1903 zmínky o Lieserl mizí z korespondence. Zda zemřela na následky spály, nebo byla dána k adopci, dopisy neříkají.
• 1948: Smrt Milevy a přesuny písemností. Po Milevině smrti část rodinných dokumentů změnila majitele. Některé dopisy byly podle Isaacsona zničeny, jiné se rozptýlily mezi příbuzné.
• 1986–1987: Objev a první zveřejnění. Teprve když se dochovaný balík dopisů dostal k editorům Collected Papers, vstoupila Lieserl do historiografie. Do té doby o ní nevěděl prakticky nikdo mimo nejužší rodinný okruh, a ten mlčel.

Výzkumníci Robert Schulmann, Michele Zackheimová a další prohledávali církevní registry, civilní matriky, synagogy i hřbitovy v okolí Nového Sadu. Bez výsledku. Registrace dítěte, po které se Einstein v posledním relevantním dopise ptal, nebyla dosud nalezena.

Co nevíme, a proč je to důležité

Nejčastěji přijímaná rekonstrukce dnes říká, že Lieserl krátce po zmínce o spále zemřela. Opírá se o poslední dochovaný dopis, o absenci jakýchkoli dalších stop a o závěry Zackheimové. Alternativní teorie mluví o adopci; někdy se objevuje jméno Einsteinovy přítelkyně Helene Savićové, jenže rodinné svědectví ji samo zpochybňuje a matriční důkaz chybí.

Podle nás je nejpřesnější říct toto: víme, že Lieserl existovala, víme, že v září 1903 žila, a víme, že po ní oba rodiče záměrně zahlazovali stopy. Všechno ostatní je pravděpodobnost, ne jistota. Ani Einsteinovy rozsáhlé archivy, dnes spravované Hebrejskou univerzitou v Jeruzalémě, na které přešla literární práva v roce 1982, záhadu neuzavřely. Žádní prokazatelní potomci Lieserl nejsou doloženi.

Proč příběh přetrvává

Einstein dokázal popsat zakřivení prostoru a času, ale nedokázal, nebo nechtěl, unést důsledky jednoho předmanželského vztahu. Lieserl nezmizela kvůli spiknutí. Zmizela proto, že se potkaly tři okolnosti: její otec ještě nebyl nikdo, její narození bylo společensky nepřijatelné a rodiny po sobě zanechaly minimum ověřitelných stop. Právě ta kombinace banality a důslednosti je na celém příběhu nejznepokojivější.

Někde v srbských nebo soukromých rodinných fondech možná stále leží dokument, který by případ uzavřel. Po čtyřech desetiletích hledání je to ale spíš naděje než pravděpodobnost. Lieserl Einsteinová zůstává tím, čím ji její rodiče chtěli mít: prázdným místem v archivu.